Jarní olympiáda
Dnes jsem se ocitl na pár hodin místo zimní na nefalšované jarní olympiádě a chvílemi to lehce blížilo i k LOH. Přitom ráno při každodenním desetiminutovém pochodu na snídani v areálu hotelového komplexu Azimut jsem byl pěkně zachumlaný do zimní bundy a nepohrdnul jsem ani čepicí. Když se o člověka pokouší viróza a potřebuje mít v pořádku horní cesty dýchací a hlavně hlasivky, tak mu nic jiného nezbývá. Kolega Marek Svačina si přivezl do Soči ještě ryze českou mutaci této choroby a já od něj s velkou pravděpodobností kolegiálně pouze přebírám štafetu.
Ve skokanském areálu o šest set metrů výše na mě ale kolem poledne dýchla svěží jarní vzduch a slunce pražilo na hory nevídaným způsobem. Však také po skokanské části úvodního závodu v severské kombinaci prohlásil Nor Magnus Moan, že přesně takhle vypadá u nich v Trondheimu příjemný letní den.
Na sluníčku teplota určitě atakovala dvacítku, samozřejmě nad nulou. Pokud komentujete v kabině s neotevíratelným oknem, nastává lehký problém. Ve skleníku, ve kterém postupně odkládáte vrstvy oblečení, si začnete po chvíli připadat jako v sauně a k tomu různě „šíbujete“ s monitory, aby se na nich dalo něco v prudkém slunci zahlédnout nebo přečíst. Podle Murphyho zákonů totiž svítí na začátku běžecké části závodu neomylně přímo kolmo do mojí kabiny.
Po přenosu cestou na malý bus a posléze při přestupu na větší postupně doplňuji oblečení do původní podoby, protože v podvečer už ve stínu jaro přestává úřadovat. Ještěže se pořadatelé vytáhli a podle slov samotných sdruženářů připravili můstek i trať v tomto předletním počasí v sympaticky kvalitní podobě.
