ČTsport

ČTsport
úterý 16. října 2018 Havel
Tour de France

5 dramatických ročníků: Zmrzlinář Bahamontes využil francouzských svárů

Velikost textu:

Jak dopadne letošní Tour de France? Budou rozhodovat poslední metry silnice, anebo se bitva o celkové pořadí rozhodne daleko dříve a jasně převáží jedna ze zúčastněných stran? Historie závodu pamatuje ročníky, kdy o drama nebyla nouze. Připomeňme si je. Dnes Tour de France 1959.

Federico Bahamontes si nechává radit od Fausta Coppiho
Federico Bahamontes si nechává radit od Fausta Coppiho

Nebylo a není snadné s Federicem Bahamontesem vyjít. Snad za to mohlo jeho velmi složité dětství, kdy se rodina v letech španělské občanské války protloukala, co to šlo – Bahamontesův otec se živil opracováváním kamene a Federico mu od útlého věku pomáhal. V Toledu a později v táborech pro uprchlíky poblíž Madridu často nebylo co jíst ani kde spát.

Bahamontes v dalších letech začal pracovat na černém trhu, když do města převážel zeleninu a další potraviny. Francův režim podobné praktiky netoleroval a Bahamontes vzpomíná, jak často jen o kousek unikl hlídkám. V takových chvílích mu posloužilo jeho staré kolo, na kterém se také posléze zúčastnil prvních závodů těchto neoficiálních poslíčků a pašeráků.

Rozumí se samo sebou, že svůj první závod v roce 1947 vyhrál. K velkým triumfům na Tour de France ale ještě zbývala dlouhá cesta, vždyť svou první Tour absolvoval Bahamontes, jemuž se začalo přezdívat "Orel z Toleda" nebo také "Cikán", až v roce 1954. A hned se zapsal do historie závodu, a to nejen díky svému prvnímu vítězství ve vrchařské soutěži.

"Ve stoupání na Col de Romeyere mi kámen přelomil dva paprsky kola. Nahoře jsem musel zastavit – byl jsem hodně nervózní a naštvaný, protože ředitel španělského týmu byl kdovíkde. Na vrcholu bylo narváno a já jsem tam uviděl dva stánky se zmrzlinou. Vzal jsem lžíci a nabral si kopeček vanilkové," líčil po letech Bahamontes ve svých vzpomínkách.

Obraz španělského excentrika, jak čeká na peloton a láduje se u toho zmrzlinou, dobře pasoval k jeho chování. Bahamontes nejednou bez vysvětlení odstoupil ze závodů, vybudoval si pověst mluvky a chvastouna, kterého nejde brát vážně. Když vedl tým, nezřídka od svých kolegů neměl pražádnou podporu. Jeho rival Jesús Loroňo mu vůbec nemohl přijít na jméno.

Sám Bahamontes tvrdí, že se mu nikdo nemohl a nemůže rovnat. "Snad jen Charly Gaul," míní. Podobně tvrdé je i jeho smýšlení o dnešních závodnících. "Vrchaři musí být schopni snášet utrpení, aby když přijde skutečně těžká chvíle, ji mohli překonat. Ale dnes máme třeba jen pět jezdců, kteří mohou vyhrát. Ti ostatní se jen potí a tloustnou," vykládá.

"Jedí si jako králové a chodí po závodě na masáže. Jsou to baby a neví, jak trpět," dodává. Pravdou zůstává, že v horách to málokdo tolik uměl. Šestkrát vyhrál vrchařskou klasifikaci, což byl platný rekord až do roku 2004, kdy jej překonal Richard Virenque. Jiný slavný vrchař, Lucien van Impe, se Španělovi vyrovnal. Z respektu ale poté už o sedmé vítězství neusiloval.

Paradoxně Bahamontese v roce 1959 museli přesvědčovat, aby na moment zapomněl na vrchařskou soutěž a soustředil se na celkové pořadí. Až slavný Fausto Coppi, za jehož tým v tu sezonu jezdil, svého svěřence přesvědčil, že může celou Tour vyhrát. V samotném závodě jej poté k vítězství dovedl španělský trenér Dalmácio Langarica.

Nerodilo se přitom vůbec snadno. Bahamontes vyhrál horskou časovku a do žlutého se oblékl v 17. etapě. Následující den se ale dostal pod tlak: nestačil tempu Henryho Anglada a vypadalo to, že sen o celkovém vítězství jen ten tam. Jenže poté přišla pomoc z nečekaných míst. Francouzské hvězdy Jacques Anquetil a Roger Riviere mu pomohli dotáhnout se zpět.

Ptáte se, proč se postavili proti vlastnímu krajanovi? Pro začátek Anglade nezávodil za francouzské áčko, nýbrž za regionální tým – případné vítězství by slavnější kolegy zahanbilo a finančně by jim uškodilo v období kritérií, jež následovaly po Tour. A navíc Anglada zastupoval jiný agent, než který se staral o Anquetila, Riviera a klíčově také Bahamontese.

Francouzští fanoušci svůj domácí tým na konci závodu vypískali v Parku princů a zvlášť Anquetil si vyslechl své. Nic to však nezměnilo na tom, že španělská cyklistika mohla slavit svůj první (a na čtrnáct let poslední) triumf. Pro Bahamontese se změnilo mnohé, jeho eratický styl ale zůstal. Už příští ročník opustil dříve, než se vůbec začalo pořádně závodit.

Zdroj: ČT sport

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.