Štěpánek: O salátovou mísu se chci prát dál. I na bramborovém poli

"Fandění ve sportu se posouvá jinam, jak jsme mohli vidět na fotbalovém MS, co to bylo za kravál, i vlastně jen v televizi. Já jsem si to musel vypnout a dívat se doopravdy jen na fotbal," směje se Štěpánek, podle něhož taková atmosféra k tenisu patří. "Takhle hlučné je to jen při Davis Cupu. Za tu dobu jsem si zvykl, že to k tomu patří, a proto jsem byl schopen od začátku se na to připravit a bělehradskému publiku nedat náznak a šanci, abych jej k něčemu popuzoval," říká Štěpánek, jenž se snažil koncentrovat pouze na svůj výkon.

"Akorát jsem eliminoval gesta, která si můžu dovolit před domácím publikem," tvrdí tenista a poukazuje na Djokoviče, který na české fanoušky v Bělehradě posunkoval a pořvával. Podle komentátora České televize Marka Svačiny bylo ještě štěstí, že se semifinále hrálo v Bělehradě. Kdyby hráli kluci třeba v Jižní Americe – v Argentině, Brazílii a šlo taky o postup do finále, nebo se tam finále hrálo, bylo by to ještě horší. Tamní fanoušci jsou úplně nekontrolovatelní," tvrdí s tím, že se Češi nenechali vyprovokovat, zanechali chladnou hlavu a na jejich výkonu to nebylo znát.

A nebyla na nich znát ani velká únava. Fyzicky byli připraveni dokonale, byť celý turnaj odehráli ve dvou. "Natrénovat se dá vždycky všechno. Tenista musí být fyzicky vybaven po všech stránkách. Musí vydržet čtyřhodinový, klidně i šestihodinový zápas, který jsem měl možnost na vlastní kůži hrát," vzpomíná Štěpánek. "Ale musí hlavně vydržet do dalšího dne, umět zregenerovat a umět podat maximální výkon," upozorňuje. Důležité jsou podle něj intervalové tréninky, při nichž se opakují různé tratě, aby se sportovci roztáhly plíce.

To, že to tenisté nemají jednoduché, potvrzuje i Svačina, který připomíná hlavně jejich neustálé cestování mezi kontinenty. "Laici, kteří nikdy nehráli tenis, tolik nesportovali a necestovali, si říkali, proč by Djokovič nemohl hrát, když v pondělí odehrál v New Yorku finále, v úterý sednul na letadlo, ve středu odpoledne byl v Evropě, dvakrát se vyspí a může hrát. Není to tak," tvrdí Svačina, podle něhož je tělo hodně unavené. "Navíc pět týdnů v Americe, z toho dva plné týdny na US Open, obrovské bitvy a pak je člověk jako v mátohách. To že Djokovič nehrál v pátek se dalo trochu předpokládat, protože by to bylo nadlidské," dodává.

Štěpánek si také nemohl vynachválit tzv. Jestřábí oko, tedy systém, které monitoruje dopady míče. "Pro nás to byla obrovská záchrana. Pořadatelé z naší strany na to museli přispět nemalou finanční částku (6000 dolarů). Myslím si, že to pro nás byl velice dobrý krok," tvrdí Štěpánek. "Nebýt oka, tak jsme v každém utkání mohli prohrát třikrát 6:4. Mohli jsme hrát svůj nejlepší tenis v životě, ale ta rozhodnutí bychom neovlivnili," přiznává.

Největší rozdíl mezi českými a srbskými tenisty byl dokola připomínaný fakt, že se Češi spoléhají na dvojici hráčů, zatímco domácí měli k dispozici čtveřici v čele se světovou dvojkou Novakem Djokovičem. Podle Štěpánka se dlouhodobě hrát Davis Cup ve dvou nedá. "Určitě ne, když se budeme bavit o pěti nebo deseti letech. V takovémhle zápřahu a na takové úrovni," tvrdí. "Jediný tým, který to tuším zvládl ve dvou hráčích, byli Chorvaté, když vyhráli v sestavě Ančič - Ljubičič, kteří odehráli všechny zápasy ve dvou."

Srbský zápas by neměl být Štěpánkovou poslední daviscupovou misí. V listopadu sice oslaví dvaatřicáté narozeniny, ale v srdci má stále touhu bojovat dál o sen v podobě triumfu v Davisově poháru a napodobit tak Ivana Lendla a spol. z roku 1980. "V týmu budu rád pokračovat, je to pro mě jedinečná záležitost," přiznává. "Dávám do toho všechny své síly, obětovávám dovolené, časy, které bych mohl trávit jinak, uzpůsobuji tomu i přípravu. Pevně věřím v to, že pořád máme na to bojovat o ty nejvyšší mety a o salátovou mísu. Když ji  chceme vyhrát, musíme porazit všechny. A klidně i na bramborovém poli," dodává Štěpánek s úsměvem.

Jak sám přiznává, roky utíkají, ale zatím se cítí skvěle. "Už mi není dvacet let, ani dvacet pět, jak se zpívalo v té písničce. Po té třicítce, když člověk hraje a může si kariéru prodloužit o každý další rok, je úspěch," tvrdí tenista, jenž prý bude do budoucna daleko více poslouchat tělo, než svou mysl, odhodlání a srdce. "Ale věřím v to, že když dobiju fyzickou kondici, kterou jsem při svém zranění ztratil, budu mít před sebou těch roků ještě víc," doufá.