1934: "Zlatí hoši" proti Mussolinimu aneb politika až na prvním místě

"Nikdo se s námi před odjezdem neloučil a novináři v zásadě psali: Neposílejte je tam, nic nedokážou," řekl po letech kapitán Plánička.

Opak byl pravdou. Podceňovaná reprezentace totiž na v pořadí druhém mistrovství světa, které se od úvodního střetnutí hrálo vyřazovacím způsobem, postupně zdolala Rumunsko, Švýcarsko a Německo, aby 10. června 1934 čelila v římském finále domácí Itálii. S favorizovaným soupeřem sice po kontroverzním průběhu prohrála 1:2 v prodloužení, ale zpět do Československa se vrátila ve stylu hodném šampionů pod přezdívkou "zlatí hoši".

Od hranic až po pražské Wilsonovo nádraží lemoval železniční trať houf nadšených fanoušků a v hlavním městě čekal na Václavském náměstí statisícový dav. "Na to se nedalo zapomenout. Prohráli jsme, byli jsme skleslí a rozladění z toho, že jsme nedosáhli na titul, ale když jsme se vrátili domů, připadali jsme si, jako bychom vyhráli. Takové přivítání jsme nečekali," vzpomínal Nejedlý.

Po premiéře v Uruguayi 1930 se listina účastníků závěrečného turnaje rozšířila z třinácti na šestnáct. Původně se přihlásil dvojnásobek a až dodatečná kvalifikace, ve které Československo vyřadilo Polsko, stanovila konečný počet.

Je nicméně nutné připomenout, že kompletní světová elita na Apeninský poloostrov nedorazila. Obhájci titulu z Uruguaye se rozhodli pro bojkot, neboť ve stejném duchu ignorovala většina evropských týmů jejich mundial o čtyři roky dříve. Argentina a Brazílie poslala "béčko", Ostrované dali přednost britskému mistrovství.

I přesto byl československý výběr složený převážně z hráčů Sparty a Slavie, jenž si taktiku ordinoval sám bez pomoci trenéra, pasován do role jednoznačného outsidera. S mužstvem cestoval pouze asociační kapitán Karel Petrů.

Italové v čele s Mussolinim slíbili, že zajistí ideální podmínky a beznadějně vyprodané stadiony. Odvrácenou stranou byla rozsáhlá fašistická propaganda, která prestižní měření sil v osmi hostitelských městech doprovázela. Kromě zmíněného duceho se k šampionátu hlásil i německý vůdce Adolf Hitler.

Československá cesta za stříbrem začala proti Rumunsku. "To byl zápas jako hrom. Hřiště bylo mizerné, do kopce s množstvím písku a vše nám ještě ztěžovala bóra (severovýchodní katabatický vítr). Když jsem chytil míč, musel jsem až k šestnáctce, vykopnout a rychle utíkat zpět, aby mi ho bóra nepřifoukla do sítě," zalovil v paměti Plánička. Balkánci sice skórovali jako první, ale postup vystřelili po změně stran Antonín Puč s Nejedlým.

Ve čtvrtfinále se Švýcarskem vzal na sebe úlohu kanonýra František Svoboda, jenž zatížil konto soupeře ze země helvétského kříže dvakrát. Vyrovnaný duel přesto dospěl k dramatické koncovce a až v 82. minutě rozhodl opět Nejedlý.

Po utkáních v Terstu a Turíně pak zamířila reprezentace do Říma, kde už čekali Němci. "Na mistrovství světa se připravovali rok a tenkrát měli takovou moc, že sami rozhodli o obsazení základních skupin, aby ve finále nastoupili proti domácím Italům před zraky Hitlera s Mussolinim," vysvětloval historické souvislosti Nejedlý, který i v semifinále pokračoval v nastoleném trendu a favorizovaného soka uzemnil památným hattrickem.

V souboji o titul se proto na Stadio del Partito Nazionale Fascista nepředstavilo Německo, ale Československo. "Kabina neměla úroveň okresního klubu. Neměli jsme sprchu a ve 32 stupních jsme se nemohli pomalu ani občerstvit. Neměli jsme trenéra ani maséra, ale měli jsme vůli jít hrát," vzpomínal s odstupem let obránce Ladislav Ženíšek. "Při nástupu mi vůbec nevadilo, že 55 tisíc diváků vítalo Mussoliniho," doplnil Nejedlý.

A právě fašistický diktátor byl chtě nechtě jednou z ústředních postav. Finále ve věčném městě povýšil mezi antická dramata, v nichž nejtruchlivější roli sehrál švédský rozhodčí Ivan Eklind, kterého před zápasem pozval do své lóže. Nad jejich konverzací se dodnes vznáší stín pochybnosti, ale vzhledem k pozdějším okolnostem je velmi snadno rozluštitelná.

Arbitr ze severu Evropy viditelně přehlížel zákeřnou hru Italů, což mimo jiné vyústilo v brzké zranění Rudolfa Krčila. Střídat se tenkrát nesmělo a slávistický záložník musel dohrávat v bolestech. I přesto otevřeli skóre "zlatí hoši", když Contiho překonal ve druhém poločase Puč. Deset minut před koncem však po jednom z neodpískaných faulů vyrovnal Orsi a v následném prodloužení zasadil vyčerpaným Čechoslovákům rozhodující úder Schiavio.

Mezinárodní federace pro statistiku a historii přišla v polovině 90. let s návrhem, aby FIFA titul Italům odebrala, ale nestalo se.

Finálová sestava František Plánička, Ladislav Ženíšek, Josef Čtyřoký, Josef Košťálek, Štefan Čambal, Rudolf Krčil, František Junek, František Svoboda, Jiří Sobotka, Oldřich Nejedlý, Antonín Puč i tak dosáhla v národních dějinách na fotbalovou nesmrtelnost.