BLOG: Poručíme větru dešti...
... říkávali kdysi v Sovětském svazu a jeho satelitech. A prý se jim to už dnes daří. Někdy občas, někdy pravidelně. Konkrétně na 9. máje. Z několika zdrojů jsem byl utvrzen v názoru, že krásné počasí v prvních dnech šampionátu, a především na Den vítězství, zařídili "letečtí inženýři", prorážející svými stříbrnými nadzvukovými šípy mraky nad Moskvou tak dlouho, než je rozfoukali do uctivé vzdálenosti, jako onehdy Rudá armáda německé okupanty. Na druhý, poslední den volna v rámci hokejového turnaje, však dobré počasí očividně z vyšších míst objednáno nebylo. A tak lilo, lilo, a lilo… a já promáchaný jako vodník se vrátil ze čtyřdenního výpomocného výletu do Petrohradu. Díky němu jsem oprášil šestnáct let staré osobní vzpomínky na významné město nejen ruské historie (sic! Aurora!), a MS 2000, které jsme v česko-slovenském finále završili ziskem zlatých medailí. A mohl porovnat, jak rozdílným stylem žila hokejem pořadatelská města i obě vybrané arény.
Cestovat do Petrohradu v období nastupujících "bílých nocí"? To je zážitek. Třeba ve chvíli, kdy v půl čtvrté ráno dorazíte z letiště k mostu na Vasiljevský ostrov v ústí řeky Něvy (kde máte hotel), a zjistíte, že jste se trefili do druhé noční výluky, při níž jsou petrohradské mosty zvednuty, aby pod nimi projely lodě do Finského zálivu. Měla trvat hodinu a půl! Naštěstí, po dvaceti minutách padá most zase dolů a taxikář číslo 1 říká – to je ekonomickou krizí, poslední dobou pluje podstatně méně lodí než dříve. Díky bohu!
Poznatek druhý. Co do výzdoby v souvislosti s hokejovým šampionátem položil lidnatý Petrohrad ještě lidnatější Moskvu tvrdě na lopatky. Nad každou větší křižovatkou reklamní plachta. Od Něvského prospektu až k hale Jubilejnyj, dva kilometry, možná víc, stovky sloupů pouličního osvětlení ozdobené vlajkami s motivem MS. A to se ještě v centru města pohybovala individua s prasečími hlavami, přenášející reklamní tabule, mj. i s pozvánkou na finišující šampionát. A těch odkazů, třeba na autobusech a tramvajích, bylo ještě mnohem víc.
Hokej tu je prezentován šířeji a zřetelněji asi i celoročně. Místní klub SKA má na Něvském prospektu luxusní dvoupodlažní obchod s upomínkovými předměty. Na co si vzpomenete. Puky, dresy, trička? Některá s portréty kosmonauta Gagarina (asi vtípek související s faktem, že petrohradští vyhráli play-off KHL v sezoně 2014/15 i s Romanem Červenkou), jiná pro děti, s motivy vychytralého ušáka z kreslených grotesek "Jen počkej, zajíci". A zaujal mne i speciální dres s nápisem jako u New York Rangers šikmo přes prsa "LENINGRAD". Mimochodem menší, přesto rovněž okázalý obchod má petrohradské SKA i na letišti Pulkovo.
Jaká atmosféra vládla ve fanzóně, posoudit nemůžu. Přímo u haly Jubilejnyj (působící po bezmála padesáti letech existence a několika renovacích v podstatě pořád stejně) byl jen malý ohraničený záliv s jedním stanem se suvenýry, velkoplošnou projekcí, občerstvením a sezením. Druhá, větší zóna, i s řadou atrakcí jako v Moskvě v Parku Legend, totiž ležela daleko odtud. V centru za Zimním palácem. A co bylo pikantní. Přímo u vstupu do Chrámu Vzkříšení Ježíše Krista, jedné z nejcharakterističtějších a samozřejmě nejnavštěvovanějších památek Petrohradu! Působilo to zvláštně. Když i ze zatím prázdné zóny tři hodiny před zápasem Finsko – Dánsko duněla reprodukovaná hudba a před kostelem s barevnými kopulemi se shlukovaly organizované davy zahraničních důchodců resp. Číňanů a Japonců s fotoaparáty. Těžko říct, kdo z nich si později odskočil vedle na pivo a projekci čtvrtfinálových duelů.
A jsme u jádra pudla. Přemýšlel jsem, proč se druhá skupina hokejového MS hraje ve staré, byť zrekonstruované hale, nikoliv v té, v níž jsme na jaře 2000 porazili ve finále Slovensko 5:3 a udělali druhý postupný krok k budoucímu "zlatému hattricku". Dostával jsem odpověď: z obav pořadatelů, že by větší halu nezaplnili. Po pravdě. Nedařilo se to příliš ani v Jubilejnyj, mající kapacitu pouhých 7012 míst. Na čtvrtfinále Finů byla aréna nejdříve skoro prázdná, nakonec poloprázdná! A atraktivnější souboj, Kanada – Švédsko? Postrádal správnou atmosféru, tak jako předchozí čtyři duely, které jsem tady sledoval. Někdy se z ochozů snad pět minut neozval ani hlásek. A když už, tak sborové "Rasija, Rasija!". Rovněž interakce petrohradské Lajky (maskota) v ochozech nefungovala jako v Moskvě. Snažil se hoch v převleku, snažil, ale většina diváků si ho nevšímala a seděla jako pecka. Respektive pecky. Zejména muže pak zajímaly a bavily víc záběry na kostce, předvádějící, jak během přerušené hry řádil místní DJ se dvěma velmi vnadnými dívkami.
O tom, jaká divočina panovala v mix zóně při rozhovorech po utkání, už psala podrobně Hanka. Mne "pobavila" i k tomuto účelu pověřená dáma, co od televizních štábů a novinářů vybírala oficiální žádosti se jmény vybraných respondentů, resp. si je tam po ústním upozornění dopisovala. Aby je pak jen držela v ruce a nepředala striktnímu a nepříliš vstřícnému tiskovému mluvčímu Kanady. Poroučet větru a dešti (tzn. odchytit si samostatně nějakého hráče) pak šlo hodně ztěžka.
Na rozloučenou s Petrohradem jsem v hotýlku Menšikov dostal pořádně najíst, možná až moc. Stalo se na třetí pokus po dvou chudičkých a teprve poté, co zafungoval náhodný "padarok" pánovi u recepce, jemuž jsem věnoval výtisk oficiálního programu k MS v hokeji, co s derniérou turnaje byl k volnému rozebrání v tiskovém středisku. Jak se na mne smál a děkoval.
A cestou na letiště jsem si od taxikáře číslo 2 vyslechl, že válka asi nebude, jako ta jaderná, jen nějaká menší jako na Ukrajině, a na každý pád bude mezi Evropou a Ruskem dlouho zuřit válka ekonomická.
Mimochodem – Aurora, na kterou se Michal Dusík tak těšil, v Petrohradu letos nebyla. Stále kotví v docích Kronštadtu na generální opravě. Já ji zvládnul už před šestnácti lety. A letos s Michalem, Milanem Antošem a kameramanem Honzou Matoušem o prvním volném dnu MS symbolicky okouknul Ermitáž. Tu jsem tehdy nestihl. Takže teď už mne v Petrohradu asi nic nepřekvapí, pokud by se tady světový šampionát ještě někdy, do třetice, hrál. A já byl třeba opět u toho.
