Rozhořčení a poté euforie. Čechoslováci slavili před 70 lety první titul mistrů světa
Praha – Byla to velká škála emocí. Českoslovenští fanoušci viseli ušima na rozhlasových přijímačích. První poválečné mistrovství světa v hokeji probíhalo v Praze na Štvanici a nadšení diváci se na turnaji, kde chyběla Kanada, těšili na triumf. Po porážce se Švédy se ovšem zdálo, že premiérový titul hráčům se lvíčkem na prsou unikne. Díky nečekanému zaváhání Seveřanů a výhře domácích nad USA však přece jen zachvátila 23. února 1947 Československo zlatá horečka.
Původně měl světový šampionát s pořadovým číslem 14 hostit Londýn, jenže když bylo zřejmé, že kvůli neshodám s Mezinárodní ligou ledního hokeje (dnešní IIHF) nepřijede favorizovaná Kanada, podstoupili Britové pořadatelství Praze. Čs. organizátoři po krátkém zvažování nabídku přijali.
Protože vedle absence Kanaďanů dlouho nebyla jistá ani účast celku USA, hrozilo, že se turnaj bude hrát jen jako mistrovství Evropy. Američané ale nakonec dorazili, spolu s nimi vyjelo při slavnostním zahájení na led štvanického nekrytého stadionu dalších sedm mužstev.
Během následujících devíti dnů se střetl každý s každým, nejlépe si podle očekávání vedli Čechoslováci a Švédové. Domácí celek vedený koučem Matějem Bucknou postupně bez problémů zdolal Rumunsko, Rakousko, Polsko, Švýcarsko a Belgii (Rumunům a Belgičanům dokonce nadělil "dvacítku"). O titulu tak měl rozhodnout předposlední duel s rovněž neporaženým Švédskem.
K prasknutí našlapaná Štvanice byla svědkem tuhého boje. K velkému zklamání více než 13 000 přítomných diváků, mezi nimiž byl i prezident Edvard Beneš, pomohla Švédům obleva k vítězství 2:1. Po tomto utkání většina místních deníků prohlásila tým "Tre kronor" za mistry světa, přestože Švédsko mělo před sebou ještě závěrečný zápas.
Rakušané miláčky Čechoslováků
Seveřané však duel s podceňovanými Rakušany nezvládli. "Staří páni z Vídně" v čele s výtečným brankářem Wurmem udrželi vedení 2:1 až do konce a zajistili si bronzové medaile. Rakušané se stali rázem miláčky Prahy a celé republiky; do Rakouska dokonce putovaly i zásilky zboží a potravin jako výraz díků československých fanoušků.
Hráči Československa se nečekané příležitosti nezalekli a po jednoznačné výhře 6:1 nad Američany se nakonec přece jen mohli radovat z premiérového titulu mistrů světa.
"Vím, že jsme plakali štěstím, ale žádné velké oslavy nebyly zvykem. Hokej se hrál pro radost, nemysleli jsme na žádné peníze, a tak jsme šli domů za svými rodiči a přítelkyněmi," vzpomínal s odstupem půl století útočník Jaroslav Drobný, pozdější wimbledonský vítěz v tenisu.
Nejvýraznější postavou zlatého týmu byl střední útočník Vladimír Zábrodský, jenž v sedmi utkáních zaznamenal 29 gólů a stal se suverénně nejlepším střelcem šampionátu. V útoku mu zdatně sekundovali především autoři 14 branek Drobný a Stanislav Konopásek, obraně až do svého zranění ve střetnutí s Belgií šéfoval kapitán František Pácalt. Velkou oporou byl i spolehlivý brankář Bohumil Modrý.
Prakticky stejný kádr vybojoval o rok později na olympiádě ve Svatém Mořici stříbrné medaile, na prvenství na MS ve Stockholmu se v roce 1949 podílelo šest mistrů světa z Prahy. Mezitím však pět hráčů ze zlatého týmu zahynulo při leteckém neštěstí, tragický osud prvních světových šampionů završil vykonstruovaný soudní proces v roce 1950, při němž bylo 11 hokejistů včetně Modrého, Konopáska a Václava Roziňáka odsouzeno k více než 70 letům vězení.
