Holeček oslavil sedmdesátiny. A chyby rozhodčím stále neodpustil
Praha - Legendární Fakír, hokejový brankář Jiří Holeček, v úterý oslavil 70. narozeniny. Vysoký věk však na jednom z nejlepších gólmanů české historie není znát. Stále váží jen o čtyři kilogramy více, než když v roce 1981 končil aktivní kariéru, a je schopný si v předklonu zavázat tkaničky u bot. Po rozcvičení prý stále ještě vykopne nohu k horní zárubni dveří. Portrét slavného brankáře odvysílá program ČT sport od 22:10.
"A když jsem v neděli slavil, tak jsem všem říkal, že je to v pohodě. Že jsem teprve v polovině života," řekl Holeček s úsměvem. Dlouholetá reprezentační opora má jedenáct medailí z mistrovství světa a Olympijských her. Třikrát se stal světovým šampionem. "Bohužel jen třikrát, i když spravedlivě jsme měli být mistry pětkrát. Dvakrát nás poškodili rozhodčí," podotkl Holeček.
Ještě dnes nemůže přijít na jméno Josefu Kompallovi, který v roce 1974 uznal tehdejšímu Sovětskému svazu gól dosažený kopnutím bruslí. "Pak jsem ho škrtil u trestné lavice. Kdyby mě hráči neodtrhli, tak nevím, jestli by to přežil," smál se. V roce 1978 také v dalším souboji se SSSR sudí Československu neuznali podle hráčů regulérní gól. V Helsinkách 1974 se odehrál jeden ze dvou zápasů, ve kterých jinak vždy klidný Holeček vypěnil. Podruhé se mu to stalo v jednom z extraligových duelů v dresu Sparty.
"Dali jsme gól, puk ale vylétl ven. Všichni to viděli. Hráči i diváci, jen rozhodčí ne. My jsem se objímali, já stál opřený o konstrukci branky. Najednou oni vzali puk, jeli ke mně a hodili ho do branky. A rozhodčí ukázal, že platí," popsal Holeček moment, po kterém se rozčílil, hodil rukavice i hokejku mezi diváky a odešel do kabin. Spoluhráči jej po několika minutách přemluvili, aby se vrátil a zápas dochytal. "Nakonec jsme vyhráli. Rozhodčí byl následně přeřazen o jednu třídu níže, v lize se už neobjevil. Byly to dva momenty, kdy jsem vypěnil. Vícekrát ne. Mám na to hezké vzpomínky," smál se při vzpomínce na obě situace Holeček.
Nedosáhl jen na olympijské zlato - ve sbírce má stříbro a bronz. V roce 1976 v Innsbrucku měli i Čechoslováci k celkovému triumfu blízko. "Chybělo nám pět minut. A kdybychom neměli chřipkovou epidemii v mužstvu, tak bychom to zvládli. My jsme v posledním zápase vydrželi s Rusy hrát dvě třetiny, vedli jsme, ale pak na nás dopadla únava," uvedl Holeček. V té době byl tehdejší reprezentační výběr zřejmě na vrcholu. "Což jsme dokázali poté na mistrovství světa v Katovicích. Tam jsme z 20 možných bodů získali 19 a druzí Rusové třináct," řekl gólman, který v národním týmu odchytal 164 zápasů.
Na klubové úrovni spojil kariéru s Košicemi a Spartou. Na Slovensko zamířil v roce 1963 poté, co ještě jako neznámý brankář nedostal šanci v Dukle Jihlava. A vydržel tam deset let, i když se o něj dlouho zajímala Sparta. Do rodné Prahy se vrátil až v roce 1973. "Jednali jsme každé dva roky. Ale pořád jsem jim říkal, že se vrátím, až dostanu byt. A oni mi pořád nabízeli, že se s rodinou mohu nastěhovat na ubytovnu," řekl Holeček, který v české metropoli předtím působil v Tatře Smíchov, na Bohemians a ve Slavii. "Ve Spartě jsem ale pak byl doma, byl jsem tam spokojený. Jen škoda, že jsme alespoň jednou nevyhráli ligu," litoval. Nejblíže k tomu měl hned první rok, kdy Sparta skončila druhá. "Kdyby se nám nezranil nejlepší střelec Kochta, tak bychom vyhráli," řekl.
