Cesta do Afriky

Odšpuntoval je řidič vozu, který nebyl mocen žádného slova v jiném jazyce než portugalštině, když vystartoval od hotelu úplně opačným směrem, než leží letiště, což zkušený stopař, kolega kameraman Jirásek, okamžitě zaznamenal. I mistr volantu po chvíli začal tušit, že je něco špatně a povolal ku pomoci navigaci v mobilu. Chvíle, kdy před jeho vozem ve tmách uskakovali místní občané, zatímco pán auta sledoval někde u kolen display mobilu, se  mi vepsaly do paměti poměrně výrazně. Bylo vidět, že okolojdoucí jsou trénovaní a s touto disciplínou se nesetkali poprvé. Ale i tak to bylo o strach. Po pár minutách naštěstí našel drožkář společnou řeč s mobilním přítelem, radostně zaržál, obrátil se do protisměru a pálil si to konečně k letišti.

A tam bylo husto. Nával už v pět třicet ráno, to jsou mi věci. Zkusil jsem se odbavit automaticky u přístroje, ale nebyl to dobrý nápad. Oranžová mašina se mi vysmála – prý nejsem v systému. Pravda, nemáme v ruce žádné letenky, známe jen číslo letu a s tím si máme vystačit. Není toho zrovna moc. Ale zaslechli jsme, že je tu kdesi prioritní přepážka pro účastníky MS. V momentě, kdy jsem položil na její polohu otázku zaměstnankyni letiště, pravila: "38 a doprava". Už nás ani nerozhodilo, že ve skutečnosti šlo o přepážku 33 a muselo se hodně doleva. Vydání palubenky – fakt nám ji dali - už nezabralo více jak patnáct minut. Paní za přepážkou odběhla jen čtyřikrát, takže vše proběhlo ve zdejším limitu.

Další zkoušku jsme absolvovali těsně před odletem. Poslušně čekáte na otevření dveří v nástupním prostoru, klimbáte, najednou pan amplión zahlaholí cosi portugalsky, načež se ti, kteří jazykem vládnou, začnou zdvihat a odcházejí kamsi v dál. S angličtinou se nikdo nezdržuje. Zřejmě změna "nástupiště". A tak jdete s davem, dojdete do suterénu budovy a chvíli vám trvá pochopit, že chcete-li letět do Salvadoru v 7:30, musíte se postavit do fronty pod cedulí "Rio de Janeiro 8:20". Bez mučení přiznávám, že ve zdejší logistice a především logice fungování věcí mám ještě jisté mezery. Ale asi se stal zázrak, protože jsme do Salvadoru vážně doletěli.

Už pohled z letadla před přistáním je veskrze příjemný. Oceán, pláže, kotvící lodě, prostě idyla. Pravda, v žaludku se zatím odehrává velká bitva hladu s chutí něco pozřít, protože jsme na cestě bez snídaně, v letadle jsme obdrželi tři piškoty o celkové rozloze deseti čtverečných centimetrů, takže není divu, že vnitřnosti vyjadřují jistou nespokojenost.

To, že Čech všude bratry a sestry má, ukázala první minuta po opuštění příletového prostoru. Vyhledali jsme dámu s cedulí firmy, u níž máme objednaný a zaplacený odvoz z letiště a s Jaroslavem prohodili něco slov v mateřštině. "Jé, Češi, to je super…!", vylétlo nám za zády z úst rozveselené blondýnky. Dasha z Brna žije v Salvadoru už čtyři roky, do Brazílie ale jezdí už dvacet let. "Vítejte v Africe", pokračovala. Na náš udivený výraz pobaveně reagovala: "No jo, Salvador je největší africké město v Jižní Americe. Žije tady spousta potomků bývalých otroků a moc bílých tváří tu nepotkáte". Na otázku, jak se projevuje zdejší zima, jsme dostali odpověď, že asi tak, že je třicet stupňů, tedy zhruba o osm méně než v létě, k tomu občas fouká a prší. Tady by se dalo žít, řekl bych. Dasha se živí za normálních okolností zpěvem populární – pochopitelně brazilské hudby a čínskou medicínou, během mistrovství světa využila nabídku dopravní firmy. Každý přivýdělek je dobrý.

"Na peníze to tu není taková sláva jako v Sao Paulu, člověk se musí ohánět. Jsou tu i hodně bohatí, ale taky hodně chudých. Dokonce je tu často vidět ozvěna otrokářství. Ti tuze bohatí často jednají se svými zaměstnanci či lidmi okolo jako s otroky a ti si to nechávají líbit, jako by to pořád měli v genech, tohle je tu zvláštní." A nestýská se Dashe po domově? „Ne, vůbec, mám to tady ráda. Pořád sluníčko, lidi jsou veselejší a bezstarostnější než u nás, příjemní, prostě má to tu dende“. Co že to má, táži se nechápavě? "No dende. To se tady tak říká. Dende je místní palmový olej, který se přidává do většiny jídel a ta pak mají naprosto specifickou chuť, kterou jinde nenajdete."

Povídat by se dalo dlouho, jenže vázne doprava. Očekávaný řidič se ne a ne dostavit. Několikerým telefonováním se nakonec podařilo Dashe zjisti, že šofér čeká na hotelu, a tudíž bychom na něj museli kvůli ucpaným silnicím čekat další hodinu. Musel jsem spolknout úvahy o další ukázce přísné logiky, když auto, které nás má odvézt z letiště na hotel čeká na hotelu, a začít řešit velký problém. Za pár hodin komentuji zápas Španělsko – Holandsko a časový polštář se začíná povážlivě tenčit. Taxík a šupem směr pobřeží. Třetina cesty proběhla v pořádku, druhé dvě se opět podobaly plížení tuleního samce. A hodiny letěly. Hotel byl nakonec dosažen, následoval skok do pokoje a hurá na stadion.

No, hurá, byl bych opatrný. V autě jsem si připadal jako na fotbalovém hřišti. Taky jsme pořád stáli. Po půlhodině, během níž "ujedete" zhruba kilometr, přestanete brát boží jméno nadarmo a propadnete letargii. Udělat nemůžete nic, jen si můžete představit radost kolegy ve studiu, který se minutu před zápasem dozví, že bude i komentovat. No jo, pátek třináctého, co byste chtěli. I když my třináctého narození bychom v takovýchto dnech měli mít jen a jen kliku. Nakonec se ukázalo, že na poslední tezi asi něco je. Závěrečná část křížové cesty na zdejší Golgotu proběhla nečekaně rychle a k Aréně Fuenta Nova jsme nakonec dorazili včas.

Stadion byl pěkný, vystavěný do oválu, celý zastřešený, rozhodně se mi líbil víc než Corinthians Aréna. Méně už to, že z tiskového střediska jdete na tribunu dobrých pět minut a většinou po schodech nahoru. Takže se při takřka stoprocentní vlhkosti vzduchu během okamžiku proměníte v totálně promočenou postavičku z vodnických povídek. Ale to už je maličkost. Komentátorská pozice je v pořádku, číslo 99 je umístěno zhruba na úrovni třiceti metrů od branky na levé straně, to je slušné. Zápas Španělů s Holanďany mohl začít...

Úryvek z knihy Brazilský deník Jaromíra Bosáka, která vyjde bezprostředně po skončení šampionátu.