První zápas a klika jako od blázince
Slavnostní zahájení mistrovství světa nabídlo trochu zvláštní dojem. Ani ne tak provedením jako tím, že se odehrávalo před poloprázdnými tribunami. Přece jen, startovalo dvě hodiny před úvodním hvizdem, tak se velká část fanoušků motala někde v ulicích nebo mimo samotný stadion. Souzvuk mezi fotbalem, přírodou a brazilským temperamentem vyšel docela dobře. Program trval okolo pětadvaceti minut, nebyl zbytečně dlouhý, na šest set tanečníků se bavilo, nudit se nemuseli ani diváci u obrazovek.
Podle organizátorů jedna minuta představení se rovná dvěma stům hodin zkoušení, to by se mi asi nechtělo absolvovat. Podle svého zvyku jsem do obrázků nemluvil, i když jsme obdrželi bodový scénář, o co jako jde.
Můj názor je, že by si měl udělat představu o tom, co chtěl autor říci, každý sám. Vysvětlovat jakékoli umělecké dílo, a takovéto vystoupení svým způsobem kumštem je, mi připadá poněkud nezdvořilé vůči divákovi. Nakonec zavrtěla Jennifer López svým celosvětově známým a na miliony pojištěným pozadím, což publikum ocenilo. Asi už zdaleka nebylo tak nadšeno, že se šlo na playback – tím myslím zpěváky Pitbulla, domácí hvězdu Claudii Leitte a právě madam Lopezovou. Ještěže tanečníci tančili naživo…
A pak to přišlo, na trávník, před žlutožluté tribuny, na nichž se chvěl malý ostrůvek červenobílé, vyběhli gladiátoři v dresech Brazílie a Chorvatska. Jihoevropané se rozhodně nechovali jako ustrašení návštěvníci. Několikrát rychlými brejky provětrali ne zrovna jistou obranu domácích a vcelku zaslouženě vedli, byť si Oličův centr srazil do branky Marcelo. Brazilci se z rány na solar chvíli vzpamatovávali, ale do poločasu dokázali srovnat.
Pochopitelně se o to postaral Neymar. Musím říci, že se snažil od první minuty ukázat, kdo má být šéfem. Dal i druhý gól. Jenže japonský sudí Nišimura mu k němu pomohl nesmyslně odpískanou penaltou, kterou hrůzným způsobem poškodil Chorvaty. Chápu, že byli hodně silně namíchnutí. Měsíce se připravujete na šampionát a v prvním mači vás sudí zařízne jako kuře. To bych měl taky tep někde kolem sto padesáti. Už před zápasem jsem si říkal, proč takový zápas píská japonský sudí – asi zase zvítězila fotbalová diplomacie a takhle to dopadlo. Je fajn, že rozhodčím budou pomáhat brankové kamery, že po hřišti běhají se sprejem na vyznačení předepsané vzdálenosti při rozehrávce, ale pokud budou páchat taková zvěrstva, jsou všechna vylepšující hejblátka k ničemu.
Míč si vzal automaticky Neymar, postavil ho na puntík a poté rozehrál představení s názvem Já jsem ten největší frajer na světě. Málem z toho bylo fiasko, brazilský klučík cestou k penaltové značce dlouho křivolace cupital a následně měl kliku jako od blázince, že gólman Pletikosa míč sice zasáhl, ale o chlup ho nedokázal poslat mimo branku. To by byl návrat na tvrdou zem! Ale místo toho byl Neymar vyzvednut k nebesům. Stal se z něho opěvovaný hrdina a zachránce.
Copak o to, červenobílí měli dost šancí na vyrovnání, ale v koncovce selhali, pro dnešní zápas distancovaný Mandžukič chyběl více, než by bylo zdrávo, Jelavič ho nenahradil. V samotném závěru dal gól jistoty krásným a chytrým bodlem Oscar a zařídil, že se na úvod nekonala žádná nudná plichta 0:0, nebo umrněný výsledek 1:0. Z toho jsem měl docela obavy, takové zápasy se nekomentují zrovna skvěle, už jsem jich pár zažil. Tentokráte bylo o čem mluvit, protože se na trávníku děly věci.
Jestli mohu soudit z prvního utkání, Brazilci budou mít velkou honičku s defenzívou, chyb v ní udělali hodně a pokud narazí na ofenzivně lépe disponovaného soupeře, než byli Chorvati, pak může přijít bída na kozáky. A rozhodčí taky vždycky nemusí přispěchat s pomocí.
Úryvek z knihy Brazilský deník Jaromíra Bosáka, která vyjde bezprostředně po skončení šampionátu.
