Španělský fotbal není nudný. Jen nemá konkurenci

Španělské tiki-taka v posledním roce dospělo do takové fáze, že si fotbaloví fanoušci na spaní počítají místo oveček španělské přihrávky. Jeden z nejuznávanějších expertů na španělský fotbal Sid Lowe nedávno napsal, že Messi je natolik skvělý, že "dělá z neuvěřitelných věcí věci rutinní." Přesně jako argentinská hvězda je na tom i celá Barcelona a španělská reprezentace. Jenže nakonec oběma týmům zbývá z neuvěřitelného právě dokonalá, ale po čtyřech letech jedné éry už trochu jednotvárná rutina. Do značné míry za to ale Španělé nemohou.

Španělský fotbal samotný totiž opravdu nemusí být nudný a rutinní. Jen se mu prostě ve schopnostech, ve kterých vyniká, nikdo nemůže rovnat. A když to čas od času někdo zkusí, většinou tahá za kratší konec. Bývá z toho ale mnohdy překrásné utkání, ve kterém Španělé hrají v nesrovnatelně vyšším tempu, nedrží balon po celou dobu, a dávají góly i jinak než doťuknutím z dvaceti centimetrů před brankovou čarou. Příkladem může být loňský zápas Arsenalu proti Barceloně, kdy londýnský klub nakonec překvapivě vyhrál 2:1. Nutno ale dodat, že to dokázal s velkou dávkou štěstí – a v následné odvetě i přes beton a la Chelsea prohrál 3:1.

Je samozřejmě otázkou, jestli Španělé tento systém vůbec vytvořili k tomu, aby se mu někdo rovnal. Všechny legendární týmy, ze kterých také Španělé vycházejí (ať už to byl AC Milán pod Arrigem Sacchim, či Ajax pod Rinusem Michelsem), se vždy chtěly zaměřit hlavně na to, aby měly balón co nejvíce pod kontrolou. Je to logické – když máte balón, nemůžete přece dostat gól. Nechtějí to ani Španělé, a proto si s ním raději ťukají na půlící čáře, než aby ho půjčili protivníkovi, aby byl zápas zábavnější.

Je to občas frustrující monolog, který toho má víc společného s futsalem než s fotbalem, ale je účinný. Jenže samotný balon pod kontrolou taky není vše, tým musí mít stejné myšlenkové naladění a vykazovat známky geniality, aby dokázal překonat ty nejpevnější  obrany. Proti těm nejfotbalovějším týmům si toho ale tolik dovolit nemohou. Tehdy pak dochází k největším fotbalovým svátkům, kdy se oba týmy nemohou spolehnout jen na své držení míče, ale také na jiné pojetí fotbalu – a to i s rychlými protiútoky či střelami z dálky.

Pro Španěle je tak nutná nová výzva, na kterou musí odpovědět. Barceloně hodit rukavici po dlouhé době dokázal Real Madrid v posledním El Clasicu a vítězství madridským vlastně člověk nemohl nepřát. Že jde o Mourinhův tým, který s vervou betonuje, je naprostý nesmysl. Fotbal, který Real po většinu sezony předváděl, byl krásný – a přitom jiný. Rychlé protiútoky, technická a taktická zdatnost, ale hlavně hlad po úspěchu a překonat někoho alespoň stejně dobrého.

A právě proti takovému protivníkovi se španělská reprezentace nepostavila již dva roky, s výjimkou zajímavého, leč v podstatě ještě nevýznamného oťukávání s Itálií. Až se tomu však stane, nebude to zdaleka žádná nuda. Proto je také čtvrtfinále proti Francii jedním z nejočekávanějších zápasů této sezony. A předpokládané finále proti Německu pak ještě spíš.