Polský silniční svéráz, výhra a přátelští domorodci. Byl jsem na Euru!
Vratislav – Cíl mise zněl jasně: vyrazit s přáteli na Euro, dobře se pobavit, poznat nová místa, nové lidi a vyrobit pár fotek na web. Musím se přiznat, že jsem se do Polska vydával s jistou skepsí. Holduji spíše hokeji, nemohu říct, že bych měl fotbalovou reprezentaci zrovna v lásce, ke všemu nás čekala několikahodinová cesta vozem, což pro mě znamená permanentní návaly úzkosti při rychlostech vyšších, než je rychlost volné chůze. Přesto jsem se ve zdraví vrátil a musím říct: díky návštěvě Eura mám zážitek na celý život. A vůbec nejde pouze o fotbal.
Protože byli všichni čtyři účastníci zájezdu ze severních Čech, start expedice byl naplánován na šestou hodinu ranní v Děčíně. Vyrazit se podařilo dle plánu, a abych překonal permanentní strach z autonehody, vybavil jsem se na cestu pár půllitry piva z Velkého Března a z pivovaru poblíž Turnova. Cesta přes České středohoří směrem ku státní hranici s Německem byla kouzelná, ranní mlhu začalo rozrážet slunce a nálada ve voze byla bojovná a plná očekávání.
V Německu jsme se napojili na dálnici a plynule přejeli do Polska. Prvních několik kilometrů jsme jeli po ukázkové dálnici, která se ovšem záhy odklonila na Berlín a my pokračovali po jakési „dálnici nižšího standardu“ na Vratislav. Sportovně přiznávám, tady už jsem měl strach. Krajnice zmizela, silnice více kopírovala terén, spíše to připomínalo městskou čtyřproudou komunikaci. Z toho si ovšem ostatní řidiči nic moc nedělali. Maximální rychlost 110 km/h dodržovali pouze řidiči nákladních aut, kteří byli natolik ohleduplní, že se snažili brzdit provoz všemožnými prostředky, nejlépe hromadným předjížděním v kopci. Zapomeňte na to, co znáte z naší D1. Tohle byla zcela nová dimenze dopravního diletantství. Když k tomu člověk připočte okázalé ignorování blinkru, maximální rychlosti a časté předjíždění zprava, byli jsme všichni rádi, když jsme dorazili do hostitelského města.
Jelikož jsme přijeli o desáté hodině dopolední a nástup do hostelu nás čekal až po poledni, vyrazili jsme pěšky na obhlídku Vratislavi. Ostatně, měli jsme to kousek, Rynek byl vzdálen slabých dvacet minut pěší chůze. Již cestou na hlavní vratislavské náměstí bylo jasné, že Čechů bude na zápase opravdu hodně. Každých pár metrů jsme se družili s jinými skupinkami fanoušků, diskutovali o sestavě, místních hostincích (k těm až dále) a místních ženách. Do toho je třeba ještě připočíst vyloženou vřelost místních vůči Čechům. Ve výsledku si člověk připadal opravdu jako doma.
Vratislav je popisovaná jako krásné historické město. Centrum opravdu krásné je, Rynek, přestože okupovaný fanzónou, bral dech. Ale restaurace reagovaly na Euro kolikrát několikanásobným zvýšením cen, což bylo motivací poznat i kraje dál od turistických lákadel. A tam jsem se divil. Vzpomněl jsem si na Krakov, kde jsem před lety měl obdobný pocit. Centrum krásné, ale okolí připomíná spíše než naše končiny Ukrajinu. Na druhou stranu napravuje horší dojem neustálá vřelost místních, kteří vzali Euro opravdu za své.
To bylo vidět i cestou na stadion. Rozhodli jsme se pro tramvaj, jízda MHD byla totiž pro hrdé majitele vstupenky až do následujícího dne zdarma. Přijela nám z Prahy a Brna dobře známá škodovka v designu Porsche, které jezdí ve Vratislavi v jednosměrném i obousměrném provedení. Po nástupu jsem byl překvapen. Jednak Vratislav odebírá vozy s lepším členěním interiéru, jednak objednala vozy s klimatizací. A ta byla ve voze opravdu znát. Tramvaje byly cestou na stadion beznadějně přeplněné, jak byl člověk v centru naložen, tak byl u stadionu vyložen. Já udělal tu chybu, že jsem chtěl během cesty fotit na mobilní telefon. Jak jsem ruku s telefonem jednou zvednul, tak jsem jel dalších dvacet minut s rukou zvednutou jako Šebestová na začátku školního roku.
Ještě k tramvaji. Opět se mi potvrdil poznatek z českých měst, a to sice, že každý prostředek MHD má vzácnou vlastnost. Označíme-li teoretickou maximální kapacitu daného vozidla písmenem n, pak má v reálu každá tramvaj, trolejbus, autobus (…) kapacitu n+1. Na každé zastávce, kde se zdálo, že se již nikdo nemůže vejít, pravidelně minimálně jeden člověk přistoupil. V Praze by nás z tramvaje zřejmě vynášeli, ve Vratislavi ale přeplněná tramvaj nebyla zas takovým problémem. Klimatizace fungovala perfektně. I přesto, že se na každé zastávce otevíraly všechny dveře, ihned po jejich zavření bylo ve voze příjemně.
Co říct ke stadionu? To se musí vidět. Je to vskutku nevyslovitelné. Při příchodu hrálo od hřiště „Není nutno“, přes důkladné kontroly jsme za chvilku byli uvnitř, fronty u toalet i občerstvení rychle ubíhaly a všichni se na nás příjemně usmívali. Pohled na hřiště pak bral dech. Díky příkrým tribunám měl fotbalový chrám vynikající akustiku, a když se do fandění opřel celý kotel, muselo to být slyšet až na předměstí Atén. Po dvou českých gólech stadionem běžely ohromné mexické vlny, na které neodpovídalo jen pár řeckých fanoušků soustředěných v jednom z rohů. Češi měli na stadionu absolutní převahu, pomáhali i polští kolegové a díky tomu, že si pořadatelé připravili hlášení i v českém jazyce, našinec si vskutku připadal jako doma.
Konečný hvizd znamenal velkou euforii, přestože už bylo obecenstvo zápasu poněkud prořídlé. Logicky – polští kolegové se vydali sledovat zápas s Ruskem. Do hostince s televizí a dobrým pivem jsme se přesunuli i my. Nic jsme neponechali náhodě a už odpoledne si zařídili místa na sympatické zahrádce přímo proti televizi. Usadili jsme na poslední prázdná místa, začali konverzovat s místními a ani moc nevěnovali pozornost stále rostoucí skupince řeckých fanoušků za našimi zády.
Nebudu předbíhat, s nimi jsme se do žádného konfliktu nedostali. Což se ovšem nedá říct o obsluze restaurace. Ta nás totiž po příchodu Řeků začala okázale ignorovat. A tak jsme spolu s Poláky smutně sledovali, jak okolo Řeků pobíhají čtyři číšnice a nosí pivo ve skle a stále další jídla – promptně a dle objednávek, zatímco Poláci žmoulali zbytky zvětralého piva v omšelém kelímku a Čechům se chtělo plakat. Na notné výtky jsme se dozvěděli, že Řekové jsou "grupa specialna" a že jsme stejně vyhráli, tak co. Piva jsme se dočkali po dobré čtyřicetiminutovce. Nejvíce smutní byli paradoxně hosté z Polska, kterým připadala obsluha opravdu ostudná. Omlouvali se celý večer. Prý ale tato situace není ničím výjimečná.
Spánek, rozloučení v hotelu, návštěva tréninku české reprezentace. Nečekaný zážitek. Plné tribuny dětí z okolních i vzdálenějších škol (přijížděl jeden autobus za druhým), Čechů byla výrazná menšina. Podepisování obrázků a fotbalových míčů po zápase bylo dlouhé, některé fotbalisty bavilo a měli z něj radost. Bohužel se našlo i dost salámistů, kteří se na nadšené děti vyloženě vykašlali. Nebudu jmenovat, pokud si to sami před sebou zdůvodní, je to jejich věc. Myslím si o tom své.
Jak celý výlet do Polska zhodnotit? Je vidět, že Vratislavští si dali s organizací opravdu hodně práce a vše fungovalo tak, jak mělo. Minimálně do vzájemného zápasu byli Poláci velice ochotní, milí a dávali patřičně najevo, že Čechy vítají ve svém městě velice rádi. Jen to pohostinství… Každopádně si vezu zážitek jako hrom. A kdybychom nepostoupili ze skupiny, jsem rád, že budu mít nadále komu fandit.
