Chodí Twitter okolo...
Jestli něco nemám rád, tak jsou to pasažéři, kteří si do kabiny letadla berou oproti pravidlům tři nebo čtyři tašky. Za chvíli jsou úložné prostory plné a ostatní mají smůlu. Jenomže dnes jsem v téhle roli obtížníka já. Nerad, ale nic jiného mi nezbývá. Taška na kolečkách, batoh, komentátorská skříňka, tohle všechno musím táhnout s sebou a nemůžu poslat v nákladním prostoru. Respektive můžu, do Varšavy to není problém, ale čekají mě v nejbližších dnech přesuny, kdy budu mít na přestup na ukrajinských letištích všehovšudy padesát minut.
Copak o to, člověk tohle v klidu zvládne, ale zavazadla asi ne. A vzhledem k tomu, že budu pořád v pohybu, už by mě bagáž nikde nenašla. Tak holt většina ošacení skončila ve velké tašce v autě kolegy Kozohorského a počká na mě ve Vratislavi, kam se chystám na utkání ČR–Polsko. Zatím musím vystačit se skromnějším kontingentem, jakkoliv jsem ověšený jako vánoční stromek. Ještěže let do Varšavy nebyl ani z poloviny vyprodán, místa bylo dost pro zavazadla i těla a tím pádem se dalo i natáhnout a hodinku se prospat.
Bylo to potřeba, neboť jsem byl značně vyčerpán ranním zápasem. Poměřoval jsem své síly s těžkým soupeřem - iPhonem. Byl mi svěřen mateřskou organizací, abych jeho prostřednictvím tweetoval a zaslal i nějakou tu fotografii. Vzhledem k tomu, že jsem ještě před pár měsíci vůbec netušil, co to znamená Twitter nebo tweetovat, jde o odvážnou koncepci. Přece jen, jsem chlapec odkojený starým dobrým T-602. Novoty valící se na mou nebohou hlavu ze světa moderní elektroniky, sociálních sítí a mobilních operátorů jeví se mi v absolutní většině případů jako nepochopitelné čáry máry psané nepřeložitelným jazykem.
A teď tweetuj, brachu. Na schůzku, kde jsem měl být proškolenými lidmi poučen a vyzbrojen, jsem odcházel s pocity smíšenými. Tím myslím směs skepse a nedůvěry. Výsledek ovšem předčil všechna očekávání. Naučil jsem se spoustu nových slov, zjistil, že by si s tím poradila i cvičená opice, a pln radosti odebral jsem se k domovu.
Tu opici bych byl potřeboval už na pražském letišti. Chtěl jsem milým followerům (vidíte, že nekecám) ozvláštnit den sto čtyřiceti znaky na téma odlet na Euro, jenže už připojení k wi-fi se ukázalo být rébusem velmi zapeklitým. Hrál jsem si s přístrojem dost dlouho na to, aby krevní tlak vystoupal daleko nad normální dopolední hodnoty. Ale nakonec jsem slavně zvítězil a poněkud si poopravil sebevědomí ve věci moderních technologií.
(úryvek z připravované knihy k ME 2012)
