ČTsport

ČTsport
pátek 22. června 2018 Pavla
FOTBAL FOKUS ROZHOVOR

Budeme mít lepší fotbalisty? Vidím posun. Ale máme problém s trenéry, říká šéf koučů Plachý

Velikost textu:

Před sedmi lety se výrazně podepsal pod velkou reformu výchovy českých fotbalistů. Na starosti má i ambiciózní projekt regionálních akademií, které by měly posunout úroveň českých hráčů ještě dál. Antonín Plachý je šéfem trenérsko-metodického úseku FAČR a jeho hlavním úkolem je pomoci vychovat v českém fotbale novou generaci fotbalistů a koučů. Budeme mít už zanedlouho lepší reprezentaci? Jaké hráče u nás chceme vychovávat? Proč je v Česku problém s trenéry, i když je jich dost a jsou vzdělání? A má ještě Juniorská liga budoucnost? O tom a mnohém dalším je nový rozsáhlý díl Fotbal fokus rozhovoru.

Stáhněte si nový díl Fotbal fokus rozhovoru

Fotbal, hokej, biatlon i velo fokus podcast v iTunes - RSS - Soundcloud - YouTube

Hudba použita ze skladeb

Bam Bam - Oro Flash
Black Ant - Michael Vendette

I. část – Jaký ideální typ hráče chceme vychovat v českém fotbale? (0:00)
II. část – Jaký má český fotbal problém s trenéry? (17:25)
III. část – Má Juniorská liga budoucnost v českém fotbale? (32:05)

Má český fotbal prototyp ideálního hráče, kterého tu chceme vychovat? Dokážete ho třeba najít v dnešní reprezentaci, nebo i v těch minulých?

Asi dokážu, ačkoliv když se bavíme o ideálním prototypu, tomu se samozřejmě všichni jenom blíží. Jde o to, že bychom měli odhadovat, kam se profesionální fotbal bude ubírat, a podle toho stavět celou výchovu. A my odhadujeme, že jedním ze základních momentů bude herní univerzalismus, pak také zvyšující se atletismus a samozřejmě maximální technická dovednost. Ale to všechno v herních podmínkách, takže je zásadní schopnost velmi rychlého rozhodování.

A kdybychom měli najít takového českého hráče, který splňuje tyto podmínky?

V české reprezentaci se tomu přibližují takřka všichni, proto jsou v reprezentaci. A jde o to, jak jsou tito dospělí hráči schopni na sobě ještě pracovat, ať už v rozvíjení silných stránek, anebo dohánění těch slabších. Je to opravdu u každého trošku jinak.

V době natáčení rozhovoru včera ukončil kariéru Tomáš Rosický. Což je pro následující otázku celkem symbolické, protože když se podíváme na to, jací záložníci a vůbec fotbalisté tady zbývají v reprezentacích i na klubové úrovni, v drtivé většině případů jde vůči Rosickému tak trochu o protikladné typy. Spíš upracovanější, dříčské, méně technické a lehkonohé hráče. Přitom čeští fotbalisté byli vyhlášení kromě své pracovitosti i svou technikou. Proč jsme po revoluci tolik zaostali ve výchově technických dovedností?

Má to spoustu souvislostí. Propad je spojený se změnou politického režimu. Celá zlatá generace Poborského, Nedvěda a dalších vyrostla za režimu, kdy normální bylo být na hřišti po škole, strávit hodiny a hodiny různými dalšími sporty, a šlo o hlavní životní náplň. Generace, která přišla po revoluci, už tuto možnost neměla, byla tu i obava rodičů, jak to s nimi bude, a tak se ztratily hodiny navíc a zbyl jenom organizovaný trénink.

Mluvíme tedy o zániků plácků. Vy si tedy myslíte, že kromě toho se vlastně v organizovaném tréninku zase tolik nezměnilo?

Tak to není. Právě proto říkám, že generace, která přišla po revoluci, už neměla plácky, ale ještě neměla změněný tréninkový proces. Jeli pořád starším tréninkovým procesem, který jen doplňoval plácky. A naopak plácky doplňovaly organizované tréninky. Porevoluční generace neměla ani to, ani ono, a až současná generace jede v novém režimu – pokud se nepletu, to jsou děti narozené od roku 2004, tedy dnešní U14.

ODEBÍREJTE FOTBAL FOKUS PODCAST NA YOUTUBE KANÁLE ČT SPORT

Zkuste třeba laickému čtenáři popsat, jak se liší průprava dnešních dětí narozených právě po roce 2004 oproti hráčům, kteří jsou dnes třeba ve středním věku v reprezentaci.

Jestli jde o dovednostní průpravu s míčem, nemůžu asi mluvit o tom, co se dělo těsně po revoluci. Tehdy jsem to vnímal ještě z pozice hráče, ačkoliv už jsem v osmnácti letech trochu trénoval. Šlo ale spíš o to, že dovednostní metody byly míň ujednocené. V posledních letech jsme je ujednotili na tom, že zhruba čtvrtina tréninku by se měla věnovat vyloženě dovednostem ideálně v herních podmínkách, protože samotná hra mění situační věci. A k tomu, že kluci mají více sjednocenou výchovu, napomáhá dnes i internet.

Takže když se dnes díváte na třináctileté děti, vidíte velké změny oproti době, kdy jste přišel na svou pozici?

Troufnu si říct, že vidím změnu. Nechci říct, že vidím velkou změnu, protože to bych si asi hrál na pánaboha, který vidí víc, než je schopný vidět. Určitě vidím, že jsou kluci schopni lépe se orientovat na malém prostoru a pracovat rychleji s míčem. Ale není to tak, že všichni narození před rokem 2004 by to stoprocentně neuměli, to určitě ne. Jen bych řekl, že máme větší množství kluků, tím pádem větší konkurenci, a záležet bude taky na tom, jak je dokážeme udržet v šestnácti, v sedmnácti v Čechách, aby tu ta konkurence zůstala. Což byl po revoluci další kámen úrazu. Ti nejlepší začali odcházet.

V souvislosti s ročníkem čtrnáctiletých – v Jižní Americe nedávno proběhl turnaj hráčů do patnácti let. Jak jste si ho tady zpětně vyhodnotili? Výsledky rozhodně nebyly lichotivé, ale ohlasy byly příznivé.

Je potřeba zdůraznit, že se tam jelo hrát oproti o rok starším hráčům. Tedy starším kalendářně, ale fyziologicky ještě starším. Nebyla to chyba FAČR, ale chyba organizátorů. A v té chvíli si trenéři řekli, že tam pojedou i za cenu, že budou prohrávat. Aby si kluci vyzkoušeli fotbal, který je chceme učit a který by měli produkovat i dál. A byli oceňováni za své herní pojetí, ale nejvíc za to, že ho byli schopni praktikovat, i když prohrávali o čtyři, pět gólů. V momentě, kdy by všichni ostatní řekli, tak už si stoupněte kolem vápna a ukopejte to, trenéři stejně drželi strukturu hry a snažili se hrát, což je asi to nejdůležitější. Protože potřebujeme fotbalisty, kteří nebudou charakterističtí tím, že to zazdí, ale že se budou chovat v těžkých situacích jako hráči.

Hodně se o tom mluví na veřejnosti, ale vědí to konzistentně i hráči v mládežnických reprezentacích?

Máme jednotný systém středisek s trenéry, které si vybíráme i podle toho, čím si prošli a jakou mají trenérskou licenci. Tím bychom chtěli zajistit, že se tyto informace k hráčům budou dostávat. Ale nechceme je k nim dostávat jen skrze trenéry. Máme dnes zpracovanou herní koncepci mladší a starší přípravky a mladších žáků. Chceme taky, aby se tam objevila co nejdřív objevila i herní koncepce starších kategorií, kde i kluci sami živě uslyší kromě svého trenéra, jakým způsobem bychom byli rádi, aby vypadal český fotbalista.

V souvislosti s předešlou otázkou mě napadá, jestli trenéři do mládežnických reprezentací byli angažováni s nějakým jednotným záměrem.

Reprezentační trenéry nevybírám já, ačkoliv k tomu samozřejmě dávám nějaký názor. Proto by nebylo dobré, abych se vyjadřoval k jednotlivým jménům. Snaha byla vzít k reprezentacím lidi, kteří mají zkušenosti i z profesionálního fotbalu a vědí, kam chceme hráče dovést. Ale s tím, že začnou i s trenéry, kteří mají obrovské zkušenosti z dětského fotbalu. Alias koho přebírají a kam je chceme posunovat. A vnitřní vzdělávání těchto trenérů se rozjíždí čím dál víc a funguje to na velmi dobré úrovni.

Antonín Plachý
Antonín Plachý

Nakousli jsme metodické pokyny, které se změnily okolo roku 2011. Začalo se především nabádat ke zmenšování hřišť pro nejmenší, aby se dosáhlo většího technického rozvoje hráčů. Na stránkách FAČR čtenář najde podrobná pravidla a průpravu k psychologickému přístupu trenérů, ale už jsem tam nenašel konkrétní nácviky, konkrétní způsoby, jak trenéři můžou přispět ke zlepšení fotbalových dovedností hráčů. Kde můžou veřejně trenéři třeba i ve vesnických týmech najít nějaké vaše podrobnější materiály?

Jsou tam videa vedena k nejmladším hráčům, ale postupné doplňování materiálů není tak rychlé, jak bychom si představovali. Jsou tam ale věci, které se odehrávají v herně situačních podmínkách. To znamená, že my nedablujeme coervera, abychom natočili přešlapovačku tam a zpátky šestkrát dokola. Takových věcí je na internetu spousta. Ale naše vzdělávání by mělo vést trenéry k tomu, aby vychovávali hráče jako komplexní osobnost. Jestli se hráč naučí nějakou přešlapovačku, my mu zároveň ukážeme, kde je výhodné použít to, nebo něco jiného, abychom to řešili opravdu z pohledu hry. Nechceme drezuru míčových dovedností. Kdybych to měl převést do profesionálního fotbalu, jeden ze základních momentů, který můžeme zlepšovat, a vůbec nesouvisí s technickou dovedností, je kvalita výběru místa. A pokud hráč nevidí hru a odmalička není ve hře, tak se s výběrem místa nenaučí pracovat.

Takže si nemyslíte, že lze u fotbalistů vylepšovat pouze hráčskou techniku v jakémsi vakuu.

To si nemyslí vůbec nikdo a předpokládám, že ani ti, kteří na tom mají postavený obchod. Je důležité naučit se využívat technické schopnosti pod tlakem, i když vyhrávám, i když prohrávám. Jde ale i o rozvoj tělesné schránky, tedy to, abychom byli atletičtí, silní, obratní. Nemůže přijet parta srandovních techniků oproti urostlým atletům. A souvisí to třeba i s jídlem. A pak jde samozřejmě i o technickou dovednost, tedy mít nadrilované určité věci, ať už to jsou přihrávky, kličky, zpracování míče, hlavičkování – těch dovedností je spousta.

Otázka, která s tím přímo souvisí, se týká trenérů - ve všech zemích, které dokázaly systematicky zlepšovat mládež, panuje přímá úměra mezi tím, kolik úspěšných hráčů se tam vychovalo a kolik je tam trenérů s licencí. Češi těch trenérů s licencemi nemají málo, ale jak vy sám hodnotíte trenérskou úroveň u nás?

Jelikož mám šanci jezdit po Evropě, hodnotím ji velmi dobře. Ale limituje nás to, co celou českou společnost, a to je nedostatečná jazyková znalost, kvůli které se nedokážeme patřičně prosadit v zahraničí. A pak se taky potkáváme s ekonomickou sílou. Když dovedou ve Španělsku, Německu nebo v Anglii přivést hráče ze zahraničí, tak jsou samozřejmě pro zahraničí zajímavější i trenéři. My se můžeme srovnávat třeba s Nizozemskem, kde je ovšem fotbal národní kulturou a Holanďané jsou pořád natolik silní, aby si vyhlédli naše hráče. Ale jejich jazyková kultura směrem k angličtině je úplně jiná než u nás. Takže kvůli tomu všemu se nizozemští trenéři prosadí třeba napříč Asií mnohem lépe než třeba naši trenéři.

Co je potřeba udělat pro to, abychom dostali ještě více trenérů do kurzů a zvětšili vzdělanost a jejich základnu?

Ani si nemyslím, že je potřeba dostat více trenérů do kurzů. Spíš je potřeba, abychom je dokázali udržet v klubech, protože naprostá většina trenérů je amatérsky laděna. Pracují a k tomu i trénují. A to dokonce i v rámci středisek, která jsou podporována vládou a FAČR. Jde nám tedy o to, abychom dokázali dlouhodobě udržet lidi, kteří jsou trenérsky nejzajímavější. A zase jsme tedy u ekonomiky. Množstevně jsme na tom s trenéry dobře, i co se týče jejich vzdělání. Otázkou je, jak co nejvíce sjednocovat prostředí i mezi kluby, aby všechny kluby na našem malém rybníčku spolupracovaly na výchově. Aby si mezi sebou zvyšovaly konkurenci, ale aby všichni jeli podobnými systémy, podobným stylem výchovy, v čemž by nám měly hrozně pomoci akademie, které se teď rozjíždějí.

Když se dostaneme právě k regionálním akademiím, proč tolik podporovat hráče právě ve 14-15 letech věku a ne v dorosteneckých kategoriích nebo mezi 6-12 lety?

To je složitá otázka i ze sociálního hlediska. Kluci jsou v akademii v momentě, kdy už zvládnou odchod z rodiny a není to pro ně bolavé. Pro některé to stále bolavé je, i proto se snažíme vytvořit prostředí, které by jim domov alespoň připomínalo. Kdyby měli jít do takové akademie v jedenácti letech, nedokážu si představit rodiče, kteří by je s klidným svědomím pustili.

jak po dvou letech hodnotíte fungování regionálních akademií?

Daří se nám v mnoha ohledech velmi dobře, v mnoha ohledech se zase učíme, protože to rozjíždíme. Dva roky nejsou nic. A už jen vnitřní vzdělávání trenérů akademií a reprezentací buduje celkovou koncepci výchovy, která by se měla projevit v dalších letech. Zmiňovaný ročník 2004, tedy ti první vychovávaní pod novou metodikou, teď budou přicházet do akademií. Všichni tedy věříme, že najednou bude ten schůdek výš. Ale asi to nebude tak, že začneme všechno vyhrávat, protože ostatní země nejen že nespí, ale dost často začali s restrukturalizací mnohem dřív – třeba Itálie, Španělsko, Anglie, Belgie.

Není největší výhoda akademií možná už v tom, že se více systematizuje přehled o těch nejlepších už od útlejšího věku?

To bych úplně neřekl, protože probíhaly regionální výběry, mezikrajské soutěže, takže i tohle bylo zmapováno. Jde o to, že dovedeme ovlivnit tréninkový proces vybranými trenéry, ale i režimový proces v tom, v kolik hodin kluci chodí trénovat a jak jsou často v pohybu. Ale také co a kolikrát jedí, což je stěžejní. Jestli chcete mít atlety, potřebujete je mít napumpované správným jídlem v dostatečném množství. V žádném případě ale nechceme říct, že ti, kdo teď aktuálně nejsou v akademii, nemají šanci. Protože někdo tam není proto, že nechce být z rodiny nebo chodí na výběrovou školu…

Jsou tyto případy časté?

To si netroufám tvrdit, protože o všech případech nevíme. Důležité je, aby kluci cítili, že dostávají šanci, protože je dostatek talentovaných hráčů, kteří se objeví až postupně. Tonda Barák je toho typickým příkladem.

Nakousli jsme už výchovu hráčů v zahraničí, čím konkrétně jste se u reforem mládeže jinde po světě inspirovali?

Zaprvé jsme se hodně inspirovali směrem k malým dětem. Nastahovali jsme pravidla malého fotbalu z celého světa a podle toho jsme si sestavili, jak by to mohlo fungovat v českých podmínkách, ale pokud možno ještě lépe než jinde. A doufám, že se to povedlo v tom, že to nakonec téměř bezvýhradně přijali i ti, kteří na začátku protestovali. Dnes už to všem přijde úplně normální. Ostatní země jsou samozřejmě konkurence, které mohou dělat něco jinak – zdali 6+1 nebo 5+1, to už je detail. Důležitá je skladba tréninkového procesu s dobrými trenéry.

Mladé talenty, naděje fotbalového národa
Mladé talenty, naděje fotbalového národa
Více fotek
  • Mladé talenty, naděje fotbalového národa autor: Šálek Václav, zdroj: ČTK https://imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/70/6947/694614.jpg
  • Fotbalová mládež autor: Joerg Hackemann, zdroj: ČTK/dpa/ https://imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/64/6302/630168.jpg
  • Děti hrající fotbal poblíž odlehlé albánské vesnice Theth autor: Hektor Pustina, zdroj: ČTK/AP https://imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/67/6629/662816.jpg
  • Radost Richarda Sedláčka autor: AC Sparta Praha, zdroj: Twitter https://imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/72/7171/717033.jpg

Když se podíváte konkrétně na systémy výchovy mládeže po Evropě, který je vám nejbližší?

Na nizozemském systému se mi líbí, jak navazuje na školy, kde jsou děti vychovávány k prezentování vlastních názorů, jako kdyby už od malička, od první třídy, dělali projekty, které potom prezentují. A to je obrovská podpora sebevědomí, která se ve fotbale jenom zúročí. Na belgickém systému se mi líbí propojování mládežnického a dospělého fotbalu. Na německém systému se mi líbí, jakým způsobem respektují pravidla, k neobcházení pravidel má možná německý národ blíž než ten český. Na anglickém systému se mi líbí to, jakým způsobem dokážou být otevřenou kulturou a využívat pro sebe všechny vlivy příchodů různých cizinců. Na každém je to něco.

A když se zeptám opačně, co třeba kvůli nedostatku financí není možné implementovat do českého prostředí?

Nádherné by bylo, kdybychom jako na Islandu dokázali postavit po republice 400 krytých hal s umělou trávou a mohli jsme trénovat celou zimu bez ohledu na to, jestli bude umetené hřiště, jestli bude sněžit nebo pršet. Zkrátka abychom nabídli lepší tréninkový servis. A to si pořád ještě nemůžeme brečet. Ale jestli se máme srovnávat s nejlepšími, musíme se podívat na to, co pro ně dokáží ti nejlepší udělat. A tohle je třeba jeden z těch momentů.

Co třeba rozsáhlé databáze o výkonech hráčů, které jsou dostupné v Německu? Je něco takového reálné i u nás?

Data sbíráme taky – jak v akademiích, tak už předtím i v reprezentaci. Jde ale i o to, jak data dokážeme využít, a to je o dlouhodobé spolupráci na úrovni klubů, akademií, reprezentací, přechodu do dospělých. Je potřeba, aby data měla výstupní hodnotu. My si třeba z dat dokážeme za tři roky vyčíst, že nám některý kluk neroste. Ale někdo ví, že neroste proto, že jsme ho nedokázali rozjíst. U jiného kluka je zase dlouhodobý problém se zraněními, protože má problémy s ploskou nohy. Je potřeba si tyto informace předávat. Čím dřív spolupráce začne, tím líp, a data už to jenom dokumentují.

Kde vidíte největší rezervy ve výchově mládeže? Kde by se český fotbal měl zlepšit?

Rezervy jsou úplně všude, nic neděláme nejlépe na světě. Tím pádem je těžké najít, kde jsou ty největší. Zase bych asi musel dojít k tomu, že nejdůležitější jsou trenéři. To znamená jejich výběr, jak na úrovni FAČR, tak klubů. Poté udržení trenérů a zajištění podmínek, aby si řekli, že jsou profesionálové, a nemuseli řešit další věci se zajištěním živobytí. Kdybychom jim dali o deset tisíc víc, bude se jim daleko lépe pracovat! Budou daleko klidnější, daleko soustředěnější na práci. Jestli je to reálné, to je složitá otázka. Právě proto byly vytvořeny akademie, protože tam to u trenérů dovedeme. Tam už trenéři nic jiného dělat nemusejí.

Vidíte i změnu u prvoligových klubů, co se týče oslovování mladších trenérů a systematičtější práce?

Vidím vývoj. A ten je kontinuálně více v detailech, které jsou nabízeny v kurzech. I ty se vyvíjejí. Tím, že máme možnost pracovat i díky akademiím kontinuálně s užším výběrem trenérů, kteří mají zase své vnitřní vzdělávání, mohou více ovlivňovat kluky, kteří přecházejí do dorostu. A už i v lize se objevují trenéři, kteří procházejí novým typem vzdělávání a mají přehled o tom, jak funguje dětský a mládežnický fotbal. A už i to je součástí nejvyšší licence aby vnímali, kde ty kluky berou a co by měli umět.

Už jsme se několikrát dostali k odchodům mladých hráčů do zahraničí. Myslíte si, že hráčům může odchod v šestnácti, sedmnácti letech pomoci více než v domácím prostředí? Anebo mají venku větší náchylnost k tomu, že zapadnou?

Je to složitá otázka a určitě je individuální. Spousta hráčů, kteří odcházeli před pár lety, se vrací s tím, že nedosáhli úspěchu. Je vždy potřeba rozklíčovat proč a poučit se z toho pro ty, kteří odcházejí dnes. To znamená jestli je kluk připravený jazykově, jestli tam chce sám, nebo jestli ho tam namanipulovalo prostředí. Jak se mu změní motivace, jestli jsou tam s ním schopní jet rodiče, jestli je tam rodinné prostředí. Můžeme si říct, že je hozený do vody a přežijí ti nejsilnější. No dobře, ale dlouhodobě se nám ukazuje, že těch nejsilnějších jsme moc nevyprodukovali. Takže se musíme podívat, jak to udělat líp, aby tam ti hráči zůstali a byli úspěšní.

Michal Sadílek
Michal Sadílek
Více fotek
  • Michal Sadílek autor: Deml Ondřej, zdroj: ČTK https://imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/73/7210/720915.jpg
  • Václav Černý v dresu Ajaxu (vlevo) zdroj: ČTK/imago sportfotodienst https://imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/72/7167/716690.jpg
  • Matěj Vydra se raduje ze vstřeleného gólu zdroj: ČTK/EMPICS https://imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/73/7201/720091.jpg
  • Jaroslav Plašil v dresu Bordeaux zdroj: AP https://imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/31/3089/308856.jpg

Jak se třeba díváte na trend, který teď začal fungovat různě po Evropě, kdy druholigové kluby v Belgii působí často jako inkubátory pro různé týmy z Premier League, slovenský Trenčín je vlastněný Nizozemci a rozjel spolupráci s Ajaxem, o něco podobného se tu snažila Dukla… Může tohle českému fotbalu pomoci?

Netroufám si to tvrdit. Je možné, že těm klubům to pomůže, ale zase bych se obával situace, kdy kluby budou vlastněny cizinci a přestaneme tu mít vliv české školy. Majitel si musí uvědomit, z jakého prostředí to vychází. Pokud bude mít majitel své zájmy a bude si chtít přitáhnout své hráče, může to znamenat ztrátu motivace pro kluky z dorostu, a tím pádem by mohla padnout výchova celé mládeže. Když je to u jednoho klubu, asi se nic neděje. Když by to byl standard, tak je to asi problém.

Když se podíváte na podzim v české lize, kdy přišla celá řada hráčů ze zahraničí, proč si myslíte, že se z nich celá řada neprosadila?

Ačkoliv nemám rád černobílé dělení, teď to někdy černobílé je. Jestli hráči přicházeli v dlouhodobém sledování jako posily, anebo jestli to byl risk… Uvidíme, jak se chytnou. Musí si to vyhodnotit majitelé, kteří do toho také investovali.

A myslíte si, že to mladým českým hráčům pomohlo, že si uvědomili konkurenci?

To, že se zvyšuje konkurence, je dobře už jen proto, že je to normální. Proč bychom se měli chovat jinak? To, že vzniká konkurence i pro mladší hráče, je pro ně složitější, ale ne nepřínosné. Měli by mít šanci učit se od lidí, kteří přicházejí z odlišného prostředí. Ale musí se s nimi dostat do kontaktu a do přímé konfrontace.

Četl jsem zajímavou analýzu Jiřího Kotrby, který psal mimo jiné o přínosu vojenských týmů. Není zapotřebí udělat nějaké větší strukturální kroky pro výchovu mladých hráčů? Třeba kvóty pro mladé hráče v lize?

Tyto tendence už tu byly a nedovedu ani zhodnotit, do jaké míry jsou špatné nebo dobré. Jsou to ale věci, které řeši konkurenci místo klubů paušálně, centrálně. Tedy vy tam musíte mít mladého kluka i přesto, že na to nemá. Tím narušujeme konkurenční prostředí a možnost klubů ovlivňovat si vlastní tým. A centrální plánování je vždy složité, jak moc se má zasáhnout do autonomie. Je jednoznačné, že Dukly pomohly spoustě kluků. S podobnou myšlenkou vlastně vznikala i Juniorská liga. Nepovedlo se uchopit soutěž tak, jaký byl původní záměr, takže se od toho nejspíš zase upustí. Otázka je, kdy. A je důležité vymyslet nový model, který by pro kluky byl přínosnější.

Vy si tedy myslíte, že Juniorská liga v dnešní podobě nejspíš skončí?

Jelikož o tom jednají prvoligové kluby, do jejichž kompetence Juniorská liga spadá už minimálně celý rok, tak si myslím, že ano. Bez ohledu na to, jaké tam byly plusy a mínusy, každý klub ji totiž uchopil trochu jinak. Přínos pro mladé hráče při konfrontaci s dospělým fotbalem je neoddiskutovatelný. Jde o to, jak to udělat, aby tam opravdu hráli a mohli se učit. To mohli i v juniorské soutěži. Kdyby tam byla větší provázanost s dospělým fotbalem, tak by to šlo. Jenže bohužel nebyla vždycky taková, jaká byla představa.

Myslíte si tedy, že je lepší systém B týmů?

Jiný systém zatím nemáme. To, jak jsme uchopili juniorky, se nám neosvědčilo, to znamená, že musíme zpět k B týmům, pokud by nás jiné spásné řešení nenapadlo. Takže ano, jednoznačně béčka.

Proč se neosvědčila Juniorská liga? Nebyl to špatný nápad od začátku, vychovávat hráče v nekonkurenčním prostředí, ze kterého se nedalo sestupovat?

Je otázka, do jaké míry by to bylo nekonkurenční prostředí, kdyby to fungovalo v původním nastavení, které přinášel Dušan Fitzel a lidi kolem. Nedovedu říct, co všechno tam bylo. Ale bylo to postaveno na modelu Italů, kteří v tom fungují velmi dobře a soutěž i bez postupů a sestupů má vážnost, jde to do play-off, má to finále, má to pozornost médií. Kdyby k tomu byly i PR prostředky, také by to fungovalo jinak. Ale to se nám nepovedlo. Řeknu třeba příklad, který je nereálný, takže mě naštěstí nemůže nikdo chytat za slovo. Kdyby si teď Tomáš Rosický řekl, že začne spolupracovat na výchově se Spartou a bude chodit hrát za juniorku, oni tam s ním budou trénovat, on bude chodit na zápasy, byť jen třeba na třicet minut. A pak je fakt od koho se učit. Kdyby to bylo takto uchopeno, možná by to i fungovalo. Ale to je chiméra.

Zdroj: ČT sport

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.