ČTsport

ČTsport
čtvrtek 15. listopadu 2018 Leopold

BLOG: Kam kráčí Jan Ullrich

Velikost textu:

V posledních týdnech stránky novin zaplnilo jedno polozapomenuté jméno. Jan Ullrich kdysi patřil mezi nejslavnější sportovce planety. Nyní může po napadení prostitutky čelit obvinění z pokusu o vraždu. Nezbývá než se ptát: jak mohlo k něčemu takovému dojít?   

Jan Ullrich na startu Tour de France 2017
Jan Ullrich na startu Tour de France 2017

Pokaždé, když se škrábu do kopců a marně při tom lapám po dechu, přemýšlím, jak by si v takové chvíli poradil Jan Ullrich. Zpravidla přichází stejná odpověď. Ten Ullrich, kterého jsem s vytřeštěnýma očima pozoroval v letech kolem přelomu tisíciletí, by se rozhodit nenechal.

Upřel by svůj pohled na vrchol kopce, odkud si jej už s očekáváním měřily tisícovky diváků (ne nadarmo je kdysi další cyklista-introvert Robert Millar přirovnal k indiánům čekajícím na okamžik, kdy zaútočí na své utlačovatele). Zklidnil by svůj dech a srovnal záda.

Na čele by se mu objevily kapky potu, celý obličej by začal prozrazovat stopy námahy. Když ve své paměti pátrám po tom Janu Ullrichovi, se kterým jsem před dvaceti lety vyrůstal, jeho zarudlé tváře vždy prozradí, za jaké hranice soustředěného úsilí a bolesti nahlédl. Tam není místo pro smrtelníky.

Avšak i já se pokusím vydržet a snášet tu bodavou bolest ve svalech a tlak v mysli alespoň o pár stovek metrů dále. Urputně vstříc nevyhnutelné porážce: s jistotou, že dříve či později (spíše dříve) už tu zeď bolesti nepřekonám a zůstanu s každým dalším šlápnutím o trochu více pozadu.

Tak jako se to Ullrichovi stalo na Les Deux Alpes, kde jej na hlavu porazil italský ďábel Marco Pantani. Tak jako na Alpe d’Huez, kde německého giganta svým pohledem začaroval a navěky přede všemi zesměšnil Lance Armstrong. Tak jako na Luz Ardiden a v dalších zákoutích Francie.

Bylo to mnoho porážek – přespříliš na to, aby je mohla unést dokonce i jeho tak vypracovaná ramena. Bohužel se brzy ukázalo, že Janu Ullrichovi nejhůře nebylo v alpských ani pyrenejských svazích. Vše se začalo bortit 30. června 2006. Tehdy vypukla Operace Puerto.

Zatímco se idol mého dětství za okny svého štrasburského hotelu posmíval dole čekajícím novinářům, kteří se snažili zachytit vážnost situace, v jeho životě právě vybuchla bomba. Ze dne na den, rázným švihem, úderem na solar: kariéra cyklisty, kterého ve 23 letech vyhlásili největším německým sportovcem století, byla u konce. Pád začal.

Jan Ullrich v péči lékařů před startem Tour
Jan Ullrich v péči lékařů před startem Tour
Více fotek
  • Jan Ullrich v péči lékařů před startem Tour zdroj: Reuters //imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/74/7324/732396.jpg
  • Jan Ullrich autor: Gero Breloer, zdroj: ČTK/DPA //imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/74/7350/734925.jpg
  • Jan Ullrich a Lance Armstrong autor: Oliver Multhaup, zdroj: ČTK/DPA //imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/74/7350/734926.jpg
  • Jan Ullrich v časovce na Alpe d'Huez (2004) zdroj: Reuters //imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/74/7324/732378.jpg

Křehkost

Jak křehcí byli. Všichni ti mrštní rychlíci, kteří se v pestrobarevných dresech – psala se devadesátá léta a móda byla nelítostná – vrhali do kopců. Z těch eskapád se tajil dech. Jejich těla neprodukovala pot, jejich těla mluvila o nezničitelnosti a slávě.

Byla to generace, kterou na prach rozmetaly zářné plány a představy o budoucnosti, v níž veškerou bolest budeme moci vytěsnit kamsi na periferii – zavřít ji do klece, od které nikdo nenajde klíč a jejíž mříže nepůjdou slézt. Jan Ullrich byl jedním z nich.

Ve dne létali po silnicích a vzbuzovali větší než jen mírnou závrať. V noci žili svůj druhý život. Někteří v barech v Merdingenu, jiní v tančírnách na Romagnolské riviéře. Někdy v rauši po lajně koksu, jindy stěží při smyslech pod tišícími prášky. Ve spánku připojení na přístroje kontrolující jejich tep. Kdyby po dávkách EPO příliš klesl, nemuseli se už nikdy probudit.

Žili na sto procent, bez ohledu na následky. Ty si je, dříve či později, samy našly. Jako první odešel "El Chava", José María Jiménez. V depresích, bez vůle k životu a s tolika kilogramy nadváhy, že by ho jeho příznivci stěží poznali, umírá v prosinci 2003 v psychiatrické léčebně v Madridu.

O dva měsíce později, na Valentýna roku 2004, se personál hotelu v Rimini dobývá do zabarikádovaného pokoje. Bylo už příliš pozdě. Na posteli ležící Marco Pantani, padlý idol celé Itálie, už nejevil známky života. Pitva potvrdila, že se předávkoval kokainem.

O rok později se dávkou syntetického inzulinu pokusil svůj život ukončit Frank Vandenbroucke ("poslední rok jako by se táhl 100 měsíců"). Jeho matka jej na poslední chvíli zachránila. "VDB" se marně snažil získat nad věcmi znovu kontrolu. Nakonec umírá v říjnu 2009 na dovolené v Senegalu, v jeho pokoji se najde Xanax a prášky na spaní.

Jen o čtyři roky jej přežívá jeho parťák a spoluspiklenec Philippe Gaumont. Tři měsíce před fatálním infarktem, po kterém upadl do kómatu, z něhož už se neprobral, přiznává: "Jsem pořád ten samý z**d. Nikdy to se mnou nebude v pořádku."

Přečtěte si o souboji Ullrich-Pantani na Tour de France 1998.

Vězňové

Nikdy to už nebylo v pořádku ani s cyklistikou. Jakmile peloton na začátku 90. let objevil, jak účinnou zbraní je syntetický erytropoetin, začala se cesta do pekel. Nejdřív pozvolná, později stále prudčeji se svažující. Když v roce 1994 na Valonském šípu odjela trojice závodníků Gewissu více než 70 kilometrů před cílem, aby ji už nikdo nespatřil, muselo to být jasné i poslednímu hlupákovi.

EPO se stalo dalším stupínkem dopingové pyramidy: strychnin kdysi uvolnil místo amfetaminům, opiáty vystřídaly steroidy, kortizol a syntetický testosteron. "Generace EPO" ale měla jednu zásadní nevýhodu. Dříve se totiž případy dopingu řešily interně v cyklistickém prostředí. V devadesátých letech to už ale nestačilo.

Na scénu dorazily antidopingové agentury, policejní vyšetřovatelé a fanoušci, kteří už nebyli tak naivní a nevěřili, že "Tour de France lze absolvovat na minerálce" (jak kdysi ironicky odsekl Jacques Anquetil). Změnil se status quo. Začaly nové pořádky a cyklisté je brzy pocítili.

Červené krvinky proudily do jejich těl a měnily je v superhrdiny. Avšak i lidé s nevídanými schopnostmi mají své slabiny. Brzy se ukázalo, že EPO není pouze neškodnou hračkou a že hlas lidu (cyklistických fanoušků) je nelítostný.

Mnoho let platilo: nechte nás dělat naši velmi těžkou práci a my vás na oplátku budeme bavit vlastním utrpením. Naše těla se promění v pohybující se reklamní billboardy, organizátoři závodů nás budou hnát do čím dál strašnějších kopců. Jsme vězňové silnice (les forcats de la route) a od vás chceme jediné: moc se nezajímejte, co si pereme do těla, abychom tu bolest vydrželi.

Cyklistická veřejnost ale na sklonku tisíciletí sesadila sportovní bohy z jejich trůnů a zašlapala je do země. Morální pobouření z toho, že si závodníci pomáhají prášky a injekcemi, poprvé naplno propuklo v červenci 1998. Aféra stáje Festina změnila vnímání cyklistiky. "Obři silnic jsou trpaslíky morálky," napsaly francouzské noviny.

Obr, nebo trpaslík? Jan Ullrich byl jen jedním z těch, kteří se snažili protloukat v těžké době.

Jan Ullrich táhne Bjärna Riiseho
Jan Ullrich táhne Bjärna Riiseho
Více fotek
  • Jan Ullrich táhne Bjärna Riiseho autor: LAURENT REBOURS, zdroj: ČTK/AP //imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/69/6861/686002.jpg
  • Jan Ullrich na Tour de France zdroj: ČTK/AP //imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/49/4860/485939.jpg
  • Bjärne Riis, Erik Zabel a Jan Ullrich zdroj: ČTK/AP/FRITZ REISS //imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/69/6861/686004.jpg
  • Erik Zabel, Jan Ullrich a Richard Virenque na Tour 1997 autor: Peter Dejong, zdroj: ČTK/AP //imgct24.ceskatelevize.cz/cache/140x78/article/58/5784/578302.jpg

Na solar

Zpětně se ukazuje jako zásadní náhlost, se kterou jeho kariéra skončila. Ještě v polovině června závodil ve Švýcarsku, kde s převahou zvítězil. Blížila se Tour de France a jeho forma byla skvostná. Na takovou příležitost čekal Ullrich dlouhé roky – po šesti letech už najednou nebyl žádný Lance Armstrong, který by si z něj dělal dobrý den.

Třikrát se musel z druhé příčky pódia dívat, jak Američan na Elysejských polích přebírá žlutý dres a řeční. Nyní přišel jeho čas. Po devíti letech se s ním znovu počítalo jako s favoritem číslo 1. Ve Francii měl rozšlapat šance Ivana Bassa a Ibana Maya, Levie Leipheimera a Denise Meňšova.

K ničemu z toho ale nemělo dojít. O půl desáté ráno v poslední červnový den roku 2006 stáhla stáj T-Mobile svou hlavní hvězdu ze soupisky pro Tour. Důvodem byla jeho spolupráce se španělským lékařem Eufemianem Fuentesem. Německý tým k tomu byl donucen pod tlakem organizátorské skupiny ASO.

Ullrich chtěl ve Francii zvítězit a ukončit kariéru. Dopadlo to úplně jinak. T-Mobile jej vyhodil, německý bulvární tisk se mu pustil na stopu a fanoušci se cítili podvedení. Sponzoři odešli a televizní stanice ARD přestala Tour de France vysílat, čímž zasadila německé cyklistice tvrdý direkt. Z jeho následků se tamní sport sbírá až v posledních letech s generací Marcela Kittela.

"Německý sportovec 20. století" už nikdy nejel žádný profesionální závod. Stáhl se do ústraní – nejprve doma, posléze ve Švýcarsku a později na Mallorce. S postupem času se na něj zapomínalo. O Ullrichovi se mluvilo jen zřídka.

To když se v roce 2013 s výhradami přiznal k užívání zakázaných látek ("nebral jsem nic, co by neužívali ostatní – to neberu jako podvádění") nebo když o rok později nezabrzdil na křižovatce a se svým vozem skončil za příkopem na poli. Dva lidé to odnesli pobytem v nemocnici. Ullrich nadýchal 1,4 promile.

I z toho se dostal. V posledních letech podobně jako mnohý někdejší profesionál pořádal vyjížďky pro klienty, stal se také jednou z tváří oděvní společnosti Rapha. Vrátil se dokonce i do světa vrcholové cyklistiky – i když jen na čtyři dny. Tak krátce trvalo jeho působení coby ředitele závodu Kolem Kolína.

Jeho jmenování totiž způsobilo poprask: jak to, že takový dopingový hříšník má nyní řídit náš závod (pomiňme, že dopingoví hříšníci dnes komentují v televizích, provází VIP hosty na Tour de France, šéfují cyklistickým týmům nebo jsou sportovními řediteli)? 

Dvojí metr přistupování k minulosti se ukázal i loni během startu v Düsseldorfu, který někdejší hvězda německého sportovního nebe sledovala jako anonymní divák od krajnice. ASO jej oficiálně nepozvalo. Ullrich v rozhovorech přesto vyprávěl, jak za minulostí udělal tlustou čáru. Vypadal spokojeně.

Mezi diváky se u německých silnic objevil i Jan Ullrich
Mezi diváky se u německých silnic objevil i Jan Ullrich

Tísňové volání

Vše nabralo jiný směr na sklonku loňského roku. Rodinné problémy, odluka v manželství, nemožnost vidět vlastní děti. Jedna věc vedla k druhé. Ullrich byl nejprve zadržen, když se pokoušel dostat na večírek svého souseda, jednoho z nejznámějších německých herců Tila Schweigera.

Když chcete "nabombit" něčí párty, nevybírejte si osobnost, kterou obletuje bulvár. Tím spíš, pokud se nacházíte v zemi (Mallorca), která je tak frekventovanou destinací vašich slavných krajanů, že se o ní mluví jako o další spolkové zemi a všechna bulvární média v ní mají své dopisovatele.

Ullrich se ale nezastavil u jednoho excesu. Předminulý pátek se začaly objevovat zprávy o závažnějších problémech než "jen" potyčce s nasvalovanými bodyguardy. Frankfurtská policie v ranních pátečních hodinách zareagovala na tísňové volání. Personál luxusního hotelu Villa Kennedy ji zavolal poté, co se na něj obrátila lehká dívka, kterou si Ullrich na pokoj objednal.

Podle dostupných zpráv měl Ullrich svou návštěvu začít fyzicky ohrožovat a škrtit. Zasahující policisté našli někdejší německou hvězdu pod vlivem alkoholu a drog. Ullrich byl zadržen, poté propuštěn na kauci a odvezen do psychiatrické léčebny. O víkendu byl přijat na odvykací kliniku.

Hrozí, že bude obviněn z pokusu o vraždu.

  • Automobil s Janem Ullrichem opouští policejní ředitelství ve Frankfurtu
    Automobil s Janem Ullrichem opouští policejní ředitelství ve Frankfurtu autor: Boris Roessler, zdroj: ČTK/DPA
  • Psychiatrická léčebna v Bad Brueckenau
    Psychiatrická léčebna v Bad Brueckenau autor: Jan Huebner/Mueller, zdroj: ČTK/imago sportfotodienst

Křiváci

Jan Ullrich v tomto příběhu není hlavní obětí – tou je ona anonymní dívka, kterou přizabil ve svém hotelovém pokoji. Závislost (hovoří se o alkoholu, amfetaminech a kokainu) není omluvou. Jste dospělý člověk a očekává se, že nebudete škrtit lidi.

Přesto se nelze ubránit pocitu, že podobné příběhy se stejnými rysy už tu byly. Pantani a jeho spanilé jízdy luxusními automobily, které končily i několikrát za den dostaveníčkem na policii. Vandenbroucke a jeho vyhrožování sebevraždou. Gaumont se svými nekontrolovatelnými tahy.

Můžeme říci, že šlo o podvodníky, kteří se dostali na šikmou plochu, z jejíhož okraje přepadli. Křiváci, kteří jimi zůstali do předčasného konce (jak sám Gaumont poznamenal: "Jsem pořád ten samý z**d"). Předbíhali ve frontě, což se jim vymstilo. Dobře jim tak, možná by někdo řekl.

Zároveň ale kdysi šlo o mladé cyklisty, kteří nesnili o ničem jiném než o silničních kolech. Chtěli být slavní, chtěli vyhrávat závody a cítit nadšení fanoušků. Nebo pro ně cyklistika, jako v Pantaniho případě, byla možností úniku před vlastními psychickými problémy. Každý měl sto vlastních důvodů.

O čem však nesnili, byla budoucnost, v níž k dosažení takových cílů bylo potřeba injekčních stříkaček a transfuzí vlastní krve. Nikdo netoužil šlapat v přítmí pokoje na rotopedu, protože váš systém byl tak napumpovaný EPO, že hrozila srdeční zástava. Nikdo se nechtěl pokradmu scházet s dealery a navštěvovat dopingové doktory smrti.

Neznali nic než dřinu tréninků. Pak k nim přišli a sdělili jim, že ani to nebude stačit. Bylo to buď, anebo: podřiď se a drž krok, nebo vypadni. Je jejich rozhodnutí hodné pobouření, které se strhlo, když vše prasklo? Nebo se jen snažili držet nad hladinou ve špinavé době? Zasloužili si naše opovržení? Kdyby neexistovaly drogy, slavili by i tak Pantani, Ullrich a Vandenbroucke?

Dopadlo to tak, že ze dne na den přišli o všechno. Pantani jasně vedl Giro d’Italia, když vrátil test s dvěma přebytečnými procenty hematokritu. Vše, co mu hrozilo, byla dvoutýdenní zdravotní pauza – v červenci pak klidně mohl obhajovat vítězství na Tour de France. Namísto toho tlak neunesl a sesypal se. Od té chvíle už to bylo jenom dolů.

Ullrich byl zase jeden den hlavním německým želízkem a jedním z největších sportovců své země (německý bulvár jej sledoval tak pozorně, že jeho pozadí v roce 1998 označil za "nejsledovanější od dob Claudie Schifferové"). Během několika málo hodin ztratil vše: popularitu, úctu i vlastní důstojnost.

Je takovým překvapením, že to jejich křehké duše neunesly?

Pomoc

Ullrichovi nyní na pomoc přispěchali jeho někdejší soupeři a kolegové. Lance Armstrong za ním přiletěl do Německa. Připustil, že o Ullrichových problémech se závislostí, které naplno propukly poté, co od něj odešla manželka Sara a vzala s sebou jejich děti, věděl.

"Byl a stále je důležitým člověkem v mém životě. Byl to skvělý závodník a právě on mě motivoval víc než kterýkoliv jiný soupeř. Když to řeknu natvrdo: z něho jediného jsem měl strach," řekl Armstrong. "Tenhle příběh už jsme viděli – víme, jak skončil Pantani," varuje.

"Když Italové obdivují Ivana Bassa a zatracují Pantaniho, tak je to špatně. Když Němci obdivují Erika Zabela s Rolfem Aldagem a zatracují Jana Ullricha, tak je to taky špatně. Myslím, že to samé se dá říci i o mně a Georgeovi Hincapiem. Já jsem naštěstí kolem sebe měl skvělou rodinu a přátele," píše Armstrong.

"Náš sport se k těm zranitelným mužům nezachoval správně, škody jsou vážné. Mluvíme tu o životech našich sportovních hrdinů. Neberme to na lehkou váhu," uzavírá. S jeho slovy můžeme a nemusíme souhlasit. Faktem zůstává, že práve dvojakost ve vnímání dopingových hříšníků bije do očí.

Sedminásobný vyškrtnutý vítěz Tour de France není jediným, kdo nabízí svou pomoc. "Doufám, že ho přátelé a rodina dokážou podržet v této nelehké situaci. Já sám jsem se z toho vlastními silami nedokázal dostat. Škoda je vážná a on potřebuje pomoc, pokud to nemá dopadnout špatně. Jestli si tohle čteš, Jane, jsem tady pro tebe," napsal David Millar.

Podobně se vyjádřil i Dan Lloyd, který připojil fotografii, na níž závodí Ullrich, Vandenbroucke a Jiménez. "Když mi bylo osmnáct, tohle byli moji hrdinové. Dva z nich jsou dnes po smrti. Jeden má vážné problémy ve svém životě. Ano, rozhodli se špatně, ale kdyby se narodili v roce 1990, myslím, že by z nich dnes byli skvělí a čistí sportovci," míní.

Dokáže někdo pomoci Janu Ullrichovi?

Démoni

Dnes nepřestanu snít o tom, že jednou do kopců vyjedu v podobném stylu, jako to dokázal Jan Ullrich. Přestože byl ve své podstatě velmi líným člověkem, který se nezvládal ovládat – až si z něj ostatní cyklisté dělali švandu. "Lance Armstrong byl chytrý a o vše se zajímal. Jan Ullrich se zajímal o to, jaká je zmrzlina," shrnul to jeho krajan Jörg Jaksche.

Přestože každou zimu nabral skoro deset kilogramů, které pak horko těžko shazoval (Rolf Aldag: "Každý leden jsme se koukali na fotku, na níž byl Jan a nápis – Dicker Jan, Tlustý Jan"). Přestože to byl věčný poražený. Matlák, který si šlapal po vlastním štěstí.

Je smutné vidět padlého giganta světového sportu, jak se snaží splnit sen každého kuřáka a dezorientovaný se pokouší vykouřit čtyři cigarety najednou. Těžce se poslouchají zprávy o tom, jak střílí ze vzduchové pistole na postavy na televizní obrazovce, a sledují se zmatená videa, která posílal přátelům na WhatsAppu.

O to hůře se čtou poslední zprávy o napadení ve frankfurtském hotelu. Jan Ullrich je jako každý dospělý človek zodpovědný za své chování. Jen proto, že kdysi býval hvězdou, nelze jeho chování omlouvat. 

Přesto stojí za zamyšlení, jak se na jeho současné situaci podepsal kontakt s cyklistickým světem. Která jiná skupina sportovců je dnes tak zdiskreditována, jako se to stalo vrcholovým cyklistům z přelomu 90. a nultých letech? Nenapadá mě jich mnoho.

Byl doping v té době unikátní právě pro tento sport? Jistěže ne. Byli Ullrich a spol. tak chytří a jako jediní přišli na to, co s jejich těly dokážou udělat červené krvinky? Samozřejmě že nikoliv. Přesto to byli právě oni, kdo si vše odskákali poté, co všechno prasklo.

Na obrazovkách byli slavnými hrdiny, z jejichž výkonů se tajil dech. Mimo ně šlo o lidi jako každé jiné. Mám za to, že se právě na toto často zapomíná. Nikdo nepopírá, ve skrytu duše možná ani oni sami, že se rozhodli špatně. Za zamyšlení ale stojí, že jezdci, kteří se snažili závodit čistě, jsou k dopingovým hříšníkům mnohem shovívavější než mnozí sportovní fanoušci.

Psychologové by nyní lépe dokázali odpovědět na to, jak se rázná demise Ullricha a Pantaniho podepsala na jejich psychickém stavu. Lékaři by snad uměli popsat, jestli je tu přímá linka mezi užíváním dopingu a drogovou závislostí. 

Ullrich sám zjevně není připraven o všem promluvit. Třeba tomu někdy bude jinak. Prozatím je jeden z největších mužů cyklistické historie umístěn v odvykací léčebně. Snad se mu podaří vymést démony, kteří terorizují jeho mysl.

Zdroj: ČT sport, Cycling News, cyclingtips.com

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.