Pět největších propadáků české reprezentace. Vyhnou se Češi překvapení v San Marinu?

Českou reprezentaci čeká zápas, ve kterém může jen ztratit. Zvítězit v San Marinu je absolutní povinnost – a to není žádné arogantní prohlášení, ale čisté konstatování faktu, že v Evropě jednoduše není slabšího soupeře. San Marino je v žebříčku FIFA na 203. mistě, je tedy prakticky třetí od konce.

Pod San Marinem už v Evropě figuruje jen Gibraltar, jeho reprezentace má ale za sebou pouhých pár let existence. Gibraltarské kluby plné místních hráčů navíc prokazují, že se dokáží měřit s nejlepšími, když poloprofesionální Lincoln Red Imps v Lize mistrů postoupil do druhého předkola a porazil zde Celtic. V San Marinu existují jen amatérské kluby, které rok co rok končí v prvním předkole Ligy mistrů. Blízko San Marinu je v Evropě v žebříčku FIFA dlouhodobě jen Andorra, vedle něj v tabulce figurují například miniaturní ostrovy v Karibiku.

I když je žebříček FIFA mnohdy sporný a kritizovaný, v tomto případě s ním lze jen těžko diskutovat. San Marino nikdy nevyhrálo soutěžní zápas, jeho poslední vítězství přišlo v utkání proti Lichtenštejnsku v roce 2004. Stránka na Wikipedii o sanmarinské reprezentaci věnuje zvláštní zmínku zápasům, které San Marino neprohrálo. Je jich pět.

San Marino by ale nebylo radno podceňovat. Už v této kvalifikaci dokázalo výrazně potrápit Ázerbájdžán, s nímž Češi doma jen remizovali – San Marino prohrálo těsně 0:1. V zápase s Norskem si zase připsalo svůj první gól na hřištích soupeřů za posledních patnáct let. Po hodině hry srovnalo na zcela nečekaných 1:1, i když Norové nakonec přece jen vyhráli.

A obránce Jakub Brabec i proto nasadil varovný tón. "Rozhodně nesmíme nic podcenit. Musíme se soustředit na každý okamžik. Všechny nás straší nějaká blamáž, kterou nehodláme dopustit. Nechceme dostat gól od nikoho, a od San Marina dvojnásob. Budeme dělat vše pro to, abychom je udrželi daleko od naší branky a sami utkání rychle zlomili," je si vědom stoper Genku.

Pojďme si však zrekapitulovat ta nejnepříjemnější překvapení, která česká reprezentace fotbalovým příznivcům ve své historii přichystala.

Trenér Michal Bílek dostal národní tým až do čtvrtfinále Eura, během jeho působení u národního týmu ale došlo i k celé řadě blamáží. Trpkou ochutnávku toho, co mělo přijít v dalších letech, obdrželi fanoušci už v prvním zápase pod jeho vedením. Značně experimentální sestava na turnaji ve Spojených arabských emirátech prohrála s Ázerbájdžánem 0:2.

Opravdový úder ale přišel až v prvním soutěžním zápase, kdy se Češi v Olomouci představili proti Litvě. Česká reprezentace si nepočínala tak zle – její výkon měl úroveň a tempo, obojí ale postupně uvadalo.

Zvlášť v druhém poločase si Češi těžkopádně vytvářeli šance, a když už se dostali do několika tutovek, trio Baroš, Fenin a poté i příchozí Necid všechny spálili. Bývalý útočník Liverpoolu ke všemu neproměnil penaltu. Naopak forvard hostí Šernas Darvydas, který ve své dosavadní kariéře prošel třinácti kluby, jasnou příležitost Litvy proměnil ‒ a potupa byla na světě.

Bílkova cesta u národního týmu skončila značně neslavně. Jeho svěřenci se sice na Euru vzepjali k nečekaně dobrým výkonům, poté ale následoval velký výsledkový, ale i výkonnostní propad. Reprezentaci se jednoduše nedařilo střílet branky, a ani to nevypadalo, že by se k nějakým měla brzy propracovat. Češi z šesti zápasů od čtvrtfinále proti Portugalsku pětkrát neskórovali, a to se ještě mezitím značně protrápili k vydřené výhře nad Maltou.

Výbuchem byla už ostudná kvalifikační prohra 0:3 znovu v Olomouci, ale tentokrát s Dánskem. Tuto porážku ještě Michal Bílek přežil, knock-out mu ale zasadila porážka s Arménií. Češi podali velice mdlý výkon, naopak rozjetý outsider, v jehož dresu zářil tehdejší záložník Šachtaru Henrich Mchitarjan, opakovaně hrozil z precizně sehraných protiútoků.

Ani výstavní trefa Tomáše Rosického nepřinesla reprezentaci body. Vítězství vystřelil v závěru Kazarjan, když nepomohl ani Čechův zákrok, ani Kadlecův odkop od čáry, a Pavlu Čapkovi tak v zápasovém komentáři nezbylo, než jen nevěřícně hlesnout lakonické "ne." Cesta na mistrovství světa v Brazílii se ještě definitivně neuzavřela, po prohře s Arménií ale zhasly veškeré reálné naděje.

Přestože je Island populací maličký stát, který se až loni výrazněji zapsal do fotbalové historie, ani dřív nešlo o tým, který by jen sčítal jednu porážku za druhou. Důkazem byli hráči jako Eidur Gudjohnsen či Hermann Hreidarsson, ale také klíčový kvalifikační zápas české reprezentace v boji o mistrovství světa v roce 2002.

Chovancův celek, který procházel přestavbou po neúspěšném Euru 2000, zaznamenal nečekaný zádrhel už na Maltě, kde jen remizoval 0:0. Na Island ale cestoval tým s Rosickým, Poborským, Nedvědem a Jarošíkem v záloze jako jasný favorit. Přesto v Reykjavíku zcela selhal, a uzavřel si tak dveře k přímému postupu na mistrovství světa.

Neuvěřitelný vítr byl jedním z faktorů, s nímž se Češi nedokázali srovnat. "V životě se mi nestalo, abych musel vykopávat do autu, aby míč letěl do hřiště. Byl tam takový vítr, že jsem v druhé půli vyhodil míč a ten skončil v rukou jejich brankáře," vzpomíná Petr Čech, který na témž hřišti nastoupil o den dříve za jednadvacítku.

Dalším důvodem prohry byla agresivní hra Islanďanů, která české hráče vyprovokovala k neúměrným reakcím. Jan Koller byl vyloučen za plivnutí na protihráče a ještě minutu před koncem na tabuli svítilo hrozivé skóre 3:0 pro domácí, než snížil Jankulovski. "Na hřišti to vypadalo, jako bychom se na utkání vůbec nepřipravovali. Výkon, který jsme podali, byl katastrofální," láteřil tehdy kouč Chovanec.

Pouze jednou se národní tým na Maltě příliš netrápil. Až na pátý pokus, paradoxně právě pod trenérem Bílkem, Češi na ostrově ve Středozemí zvítězili vysoko 4:1. V předchozích čtyřech zápasech si ale tuzemská reprezentace připsala jediný gól, a třikrát přitom ostudně ztratila body za remízu 0:0. Poprvé ještě jako Československo v roce 1985, a stejný výsledek zopakovala nově zformovaná česká reprezentace hned ve svém historicky druhém soutěžním zápase.

Kvalifikace na legendární Euro 1996 rozhodně neprobíhala podle plánu. Češi klopýtli hned na začátku – místo opakování kanonády na Bazalech, kde Češi smetli Maltu 6:1 i díky hattricku Horsta Siegla, přišel tvrdý náraz.

Tuhá maltská defenziva v La Vallettě znemožnila české reprezentaci odpich při vypracovávání šancí, Češi se navíc po hodině hry museli obejít bez vyloučeného Jiřího Novotného. A korunu celému zápasu nasadila nařízená penalta v 81. minutě. K pokutovému kopu se postavil Jan Suchopárek, jenže jeho pokus se odrazil od tyče zpět do jeho těla.

S odstupem času se zdá téměř neuvěřitelné, že Češi postoupili na Euro 1996 z prvního místa. V těžké skupině se museli popasovat nejen se silnými Nizozemci, jejichž jádro týmu zrovna vyhrálo Ligu mistrů s Ajaxem, ale také Nory, kteří pod výborným trenérem Egilem Olssenem patřili mezi nejlepší týmy světa. O to absurdnější je, že si Uhrinův tým v klíčové chvíli a krátce před největším úspěchem samostatné české fotbalové historie připsal také nejostudnější porážku za posledních čtyřiadvacet let. A to ke všemu poté, kdy si už trapné klopýtnutí odbyl na Maltě.

Česká reprezentace ale v netradičně pruhovaných dresech v Lucemburku zcela selhala. Dlouhé bušení a trápení do obrany domácích vůbec nevycházelo, Češi nepodali dobrý výkon a v samém závěru se Lucembursko vzedmulo ke kombinaci, za kterou by se rozhodně nemusela stydět ani Barcelona. Po odkopu brankáře si čtyři hráči domácích skvěle narazili, poslali míč za obranu, na který si naběhl Langers, skvělou šajtlí z první přenechal úplně volnému Hellersovi a ten se nemohl v souboji jeden na jednoho s Koubou zmýlit.

K obrovské erupci nadšení, která následovala na hřišti, se přidalo i těch pár fanoušků, kteří přišli do ochozů osmitisícového stánku. Čeští hráči jen nevěřícně leželi na hřišti. Lucemburčané si z nečekaných triumfů nad věhlasnějšími soupeři vytvořili tradici – v posledních letech zdolali i Slovensko, nebo v přípravném zápase Řecko. Výhra nad Českou republikou ale zřejmě zůstane i jejich největším triumfem v historii.