Roubaix, 2002. Boonenovi první Peklo ztížil vítr, déšť i Hincapie
Compiegne (Francie) – Pro Toma Boonena je letošní Paříž-Roubaix posledním závodem profesionální kariéry. Během svých dosavadních třinácti účastí na tzv. Pekle severu tu zažil závratné úspěchy i velké porážky. Speciální byl i jeho první start, při kterém jezdce na trati sužovaly rozmary počasí. Boonen pracoval pro lídra své tehdejší stáje US Postal George Hincapieho. Sám měl ale více sil a nakonec napoprvé projel cílovou čáru na velodromu v Roubaix jako třetí.
Čtrnáctého dubna 2002 visely na rtech belgických fanoušků dvě jména – Johan Museeuw a Tom Boonen. V prvním případě se oslavoval nyní už trojnásobný vítěz závodu Paříž-Roubaix, nejsilnější klasikář své generace známý pod přezdívku Lev z Flander. V tom druhém už to tak jasné nebylo. "Který Tom?" ptali se fanoušci, kteří dosud nezaznamenali, že v dresu amerického supertýmu US Postal jezdí jakýsi jednadvacetiletý Belgičan z městečka Mol.
Bylo to podivná kombinace – "vždyť za US Postal přece závodí ten arogantní Američan Armstrong, který v létě potřetí vyhrál Tour de France," říkali si mnozí. Že ale americká stáj pomýšlí v koutku duše i na klasiky a má ve svém středu mlčenlivého George Hincapieho, pro něhož je výhra v Roubaix každoroční velkou motivací, věděl málokdo.
V roce 2002 tu chtěl Hincapie poprvé vyhrát a dotlačit ho k tomu měl mj. kromě Pavla Padrnose či Floyda Landise také "bezejmenný" nováček z Flander, který pár dní před Roubaix dojel čtvrtý na Gent-Wevelgem. Na francouzské půdě si měl Boonen odbýt svou premiéru mezi profesionály (jako amatér Peklo severu nikdy nevyhrál) na slavných kostkách v březovém háji Arrenbergu, Carrefour de'l Arbre nebo Mons-en-Pevel.
Hincapie: Boonen mi chtěl pomoci, ale já už jsem byl mrtvý
"Boonenovi bylo jednadvacet let a dostal volnou kartu, aby se pokusil třeba zkusit nějaký únik. Všichni ostatní jeli na mě a pomáhali mi se vším možným na trati," vzpomíná Hincapie pro server Cycling News. Taktika se ale musela uzpůsobit vývoji na trati, kde se díky bočnímu větru rozdělil peloton a Boonen se po 38 kilometrech dostal do třicetičlenného úniku, který byl téměř pět minut před pelotonem.
Měl jednoduché úkoly – co nejménně se střídat na čele a vydržet ve skupině co možná nejdéle. Za ním v hlavní skupině v chladných a deštivých podmínkách trpět Hincapie, který se s vypětím všech sil držel Johana Museeuwa, Steffena Wesemanna a vítěze ročníku 2001 Servaise Knavena. Společně takto po dvou stovkách ujetých kilometrů konečně dohonili uniklou skupinu.
"Tom tam najednou byl a snažil se mi pomoci. Jenže já už jsem nemohl, skoro jsem nedokázal šlápnout do pedáků. Když zbývalo nějakých dvacet pět kilometrů, byl jsem už úplně mrtvý," popisuje zpětně Hincapie, který spolu se svým mladým pomocníkem musel po dalším Museeowě ataku stíhat. Belgičanův náskok ale rychle narůstal.
Boonen si po závodě myslel, že nebýt toho, že se musel starat o svého lídra, mohl se na Museeuwa ještě dotáhout. "George si stěžoval, že jedu moc rychle. A pořád si myslím, že jsem ho v začátku ještě sám mohl chytit," přemýšlel Boonen. Poté, co unavený a mentálně zlomený Hincapie s osmnácti zbývajícimi kilometry spadl do příkopu, ale už mohl jet sám.
Museeuw byl tehdy ale už bezpečně mimo dosah a Boonenovi docházely síly. "V posledních pěti kilometrech jsem taky málem zkolaboval," vzpomíná nyní čtyřnásobný vítěz závodu, kterého v roce 2002 na velodromu v Roubauix přesprintoval Švýcar Wesemann. Belgický mladík si jako nováček v pelotonu dojel pro místo na pódium, a to v závodě, který byl díky počasí jedním z nejnáročnějších v nedávné historii. Lídr jeho týmu dorazil po několika minutách jako šestý.
Tehdy tak ještě Boonen nevyhrál a nemělo se mu to povést ani v následujících dvou letech. Pak ale přišel ročník 2005 a Boonen, který už tehdy závodil za jednu z mutací stáje Quick-Step (tehdy s co-sponzorem Innergetic), se ocitl ve finále na velodromu v Roubaix se svým někdejším lídrem Hincapiem a Juanem Antoniem Flechou. Své soupeře tehdy hravě porazil a získal své první vítězství ("Hallelujah!" křičel belgický komentátor do mikrofonu). K nim poté v letech 2008, 2009 a 2012 přidal další tři a vyrovnal se v počtu triumfů legendárnímu Rogeru De Vlaeminckovi.
Na kariéru a odkaz Toma Boonena se zaměřil i Velo fokus podcast.
Patrick Lefevere vzpomíná na své setkání s Tomem Boonenem: "Můj nejstarší syn byl zrovna na svých prvních závodech mezi třináctiletými. Jel jsem tam s ním. Venku tam stáli nějací kluci – Gert Steegmans (mj. dvojnásobný vítěz etapy na Tour de France, pozn. red.) a Tom Boonen. Ze srandy jsme si řekli, že si zaznamenáme jejich jména a vrátíme se k nim za pět let, abychom viděli, co se z nich stalo. To byl rok 1993."
Poté, co jezdci po zhruba šesti hodinách skoncují pro letošek s kostkami a smyjí ze sebe všechen prach, který pobrali na trati, uzavře se Boonenova kariéra. Odejde závodník, který vtrhl na profesionální scénu sebevědomě a s elánem, jenž ztratil jen občas a za těžkých okolností. Jeho čtyři kostky z Paříž-Roubaix a tři vítězství na závodu Kolem Flander jsou aktuálním rekordem a vypadá to, že nějakou dobu jím také ještě zůstanou.
Kdo převezme jeho žezlo? Kandidátů je vícero – kostku za vítězství mají ze současných závodníků John Degenkolb, Niki Terpstra a Matthew Hayman. K nim se chtějí co nejdříve připojit také Peter Sagan, Greg Van Avermaet či Alexander Kristoff, který své impozantní figuře navzdory zatím v Roubaix nikdy příliš nehrozil.
