v dějinách Divadla Járy Cimrmana

Že má nového velikána a že se jmenuje Jára Cimrman, o tom se český národ dozvěděl z rozhlasu. A ví přesně kdy: 23. prosince 1966. Pořad se jmenoval Nealkoholická vinárna U pavouka, vysílal se jednou měsíčně na stanici Praha a jednalo se o fingovaný „přímý přenos“ z neexistujícího pražského podniku. (Autoři: Z. Svěrák a J. Šebánek, režie H. Philippová, hudební dramaturg I. Štědrý.) Prostředky seriózní reportáže byli posluchači „Pavouka“ udržováni v iluzi, že sledují dění ve skutečné hudební vinárně, která je sice v mnoha směrech podivná, ale ne zase tolik, aby to vylučovalo pravděpodobnost
Stálým hostem tu býval dr. Evžen Hedvábný (vlastním jménem Karel Velebný), muzikolog, který říkal neuvěřitelné věci tak vážně, že jeho blábolu zaoponoval i článek v jednom pražském deníku. Inženýr Artuš Lefler (jinak Oldřich Unger), svérázný vynálezce, vystavoval ve foyeru vinárny své „sochy ve větru“ a sedací telefonní budku, byl tam také playboy Čejka, důchodce, který si na požádání zahrál s hostem kteroukoli hru, od kulečníku po simultánní mariáš. Vyvrcholením každé relace bývala pak vystoupení kouzelníka-ilusionisty Jožky Merana Blažejovského, k jehož špičkovým číslům patřila drastická demonstrace hesla „Hlavou zeď neprorazíš“ a který na pódiu za potlesku šokovaného sálu vylil s vaničkou i své dítě.
Dá se říci, že základní kameny Vinárny U pavouka jsou ze stejného materiálu jako základní kameny později vzniklého Divadla Járy Cimrmana. Použité horniny se jmenují mystifikace a pseudovědeckost, obojí ve službě humoru.

Původcem myšlenky založit Divadlo Járy Cimrmana byl Jiří Šebánek. O prvním impulsu mi napsal v soukromém dopisu toto: „… jednoho večera v polovině října 1966... jsem seděl s Helenou Philippovou a Vladimírem Tomkem ve výčepu Velkobaráčnické rychty v Nerudově ulici na Malé Straně. V sousedním divadelním sále právě zkoušeli baráčníci nějakou hru. Její ozvěny pronikaly chvílemi do výčepu, až mne posléze vyprovokovaly k úvaze: Když mají divadlo baráčníci, proč bychom ho nemohli mít i my?“

S tím korespondovala jeho myšlenka, že nám mužům chybí místo, kam bychom se aspoň jednou týdně uchylovali jako naši dědové, když se každou sobotu umyli a vypravili do své hospody kácet kuželky. Místo respektované ženami jako mužské hájemství. Tento sen se měl realizovat založením pánského divadla. Jiří Šebánek vycházel z předpokladu, který se později ukázal jako správný, že totiž humor pěstovaný se značnou odezvou v rozhlasovém pořadu, by mohl najít dostatek příznivců i v převedení na divadelní scénu.

Dne 29. října 1966 se s tímto nápadem, zpracovaným ve formě manifestu, svěřil Miloni Čepelkovi, Ladislavu Smoljakovi a Zdeňku Svěrákovi. Ti všichni se tomu nejdříve srdečně zasmáli, neboť návrh počítal s tím, že by měli v zamýšleném divadle také účinkovat, a k večeru, když už se rovina hladiny v přítomné láhvi takřka stýkala s rovinou dna, již střízlivě uvažovali o koupi opony. Na této zakládající schůzi bylo pak rozhodnuto přizvat ke spolupráci Karla Velebného, akademického sochaře Jana Trtílka, Oldřicha Ungera a Helenu Philippovou, režisérku Vinárny U pavouka, jako jedinou dámu souboru. Aby byl výsledek schůze ještě konkrétnější, zavázali se Šebánek a Svěrák, že do konce roku napíší každý jednoaktovou hru.

O vánocích 1966 pak mohl dr. Hedvábný z rozhlasové Vinárny U pavouka vypustit do éteru senzační zprávu: při budování krbu narazil ve své liptákovské chalupě na truhlu s rukopisnou pozůstalostí zcela zapomenutého českého génia...

...V druhé sezóně (1968-9) má Divadlo Járy Cimrmana na repertoáru tři hry a zkouší čtvrtou - Hospodu Na mýtince.
Je to období v mnoha směrech zlomové. Divadlo se ocitá v posrpnovém nečase (premiéra Hospody Na mýtince se konala 17. dubna 1969, v den, kdy Dubčeka vystřídal Husák) a zároveň prožívá svou vnitřní krizi. Zatímco navenek je v přísluní zájmu obecenstva, osobní a umělecké neshody uvnitř souboru vedou k tomu, že dva z jeho zakládajících členů Helena Philippová a Jiří Šebánek s koncem druhé sezóny divadlo opouštějí. Autonehoda pak vyřazuje z jeviště i Karla Velebného...

(Zdeněk Svěrák, Divadlo Járy Cimrmana - Dodatky, Paseka 1993, stať Historie Divadla Járy Cimrmana, str. XII/5-7 a 15)