Titul žádného z Masarykových spisů není tak časový, jako tento, neboť není dne, aby nám nestavěl na oči, že prožíváme opravdu chvíle „kritické“, které se od vnějšího zakončení války jen ještě přiostřují a komplikují.
Polská válka a těšínský plebiscit, německé volby a německá národnost, rudý karafiát a rudý diktát, národní touha a národní podrážděnost, rozkol v Evropě a rozkol ve stranách – krise, krise, krise; den ze dne mění se barva, není bodu, o nějž by bylo lze se opříti, všechno je ve varu, všechno na sutinách a porodních bolestech, a přečasto hory rodí, aby se vylíhla pramalinká, pramizerná myš.
Doba, jako nynější, kdy všechno kolísá a selhává, vybízela by k tomu, aby někdo podal její klidný, nepodjatý sociologický obraz a rozbor, z něhož by snad bylo lze vytýčiti směrnice do budoucna, byl by to podnik lákavý a vpravdě naléhavý i moderní, v němž by se osvědčila smělost pohledu i novost dnešních, „poválečných“ měřítek. Neboť to je jisto, ať spějeme vstříct jakémukoli rozvratu či ruinu, leccos by se dalo zachránit a zachytit nevášnivou, leč přísnou kritikou, podnikanou s vysokého hlediska sine ira et studio!
