Jak byste charakterizovala svoji postavu chůvy?
„V každé pohádce je nějaká postava kouzelné babičky nebo vědmy a v Čert ví proč naplňuje tenhle pohádkový vzorec moje bylinkářka Apolena. Princezna u ní hledá oporu, utíká se k ní pro rady i pohlazení. Ale na rozdíl všech těch kouzelných babiček myslím, že Apolena je trošku popletenější, netrvá si na svojí pravdě, tu a tam ji překvapí i to, že se její vidiny uskutečňují poněkud jinak. Často něco teprve zkouší, a tak se dopouští i omylů. To je pro mě strašně přitažlivé, že je to taková popletená bytost, která nicméně splní onu úlohu důvěryhodných osob v pohádce.“

Jaký má vůbec v dnešní době pohádky pro lidi smysl?
„Jaký má pohádka smysl, to všichni víme od dětství, pak to víme jako rodiče a já se to už teď možná dozvím jako skutečná babička, až mi trochu povyroste vnoučátko. Chtěla bych říct, že v dnešní době ty klasické pohádky nahrazují pohádkové příběhy vědeckofantastické, plné umělých vymyšlených bytostí, robotů a počítačů, a já jsem taková bytost – a myslím, že nejsem sama – že mám k těmhle moderním pohádkám mírný odstup. To, co je na pohádkách krásného, je jejich dobrý konec, je na nich krásné to, že ten element zla, který tady zosobňují čerti a ministr, který rozkrádá království, je tam po zásluze potrestáno, což nám, bohužel, někdy v životě chybí. A když už tam lidské postavy nahrazují roboti nebo různé mašinky, to se nás asi zase tak moc nedotýká. Více nás osloví pohádky, kde vystupují lidské bytosti se svými radostmi, zklamáními, bojem za osvobození z něčeho, co je nám nepříjemný.“

S Romanem Vávrou jste se setkala už při natáčení povídkového filmu Co chytneš v žitě. Jaký je jako režisér a člověk?
Už při natáčení Co chytneš v žitě na mne působil stylem režiséra, který uvádí herce do příjemného, důvěryhodného stavu, kdy jsem se odvážila zaimprovizovat na už nazkoušeném záběru, to znamená, že mi dovolil, abych byla pořád „živá“, abych otrocky neplnila jen to, co se nacvičí a co se třeba zrovna kvůli nějaké překvapivé drobné události, která se v tom záběru stane, nehodí. A to je pro mě velmi důležité a to mi Roman Vávra poskytoval už v tom prvním filmu, takže jsem se těšila na další spolupráci. A zatím mne nezklamal.

Co vám přináší radost při samotném natáčení?
Nevím, jestli moje odpověď bude uspokojivá, protože stále důležitější v tomto smyslu je pro mne něco, co se asi ke stanovisku filmaře příliš nehodí. A to důležitost toho, s jakými lidmi trávím dny a týdny během natáčení. Hodně mi záleží na tom, aby ta skupina byla příjemná a abych se cítila šťastná a nepokládala ten den pouze obětovaný práci, která mě živí. Takže já jsem se tady ocitla ve skupině báječných lidí, nemělo to jedinou chybu, v nikom nebyl žádný problém, všichni se o mne krásně starali, ošetřovali mě, rozmazlovali, nosili mi židle a dávali nad hlavu střídavě slunečníky a deštníky. Byly to báječné dny, které jsem strávila se štábem a kolegy na pohádce Čert ví proč.

Jaké je pro vás setkání s mladými herci, kteří teprve začínají a potřebují pomoc – jako zde Táňa Pauhofová a Štěpán Kubišta?
Ty jsem potkala skutečně poprvé – neznala jsem je ani po lidské stránce, ani jako herce. V tom případě jsem taková neříkám přímo ostražitá, ale čekám, co na mne z nich začne působit. Není to žádný profesorský dohled, spíše snaha, abych jejich“záření“, když to řeknu vznešeně, na mne dopadlo a ta naše vyzařování se tak nějak shodla navzájem. Takže já čekám, co přijde od nich, a pak se snažím na to napojit. Myslím si, že jsem vždycky byla plná respektu k mladým lidem, úplně přirozeně, bez jakýchkoli vnitřních závazků. Jednoznačně a přirozeně jsem toužila, abych v nich nevzbudila nějaký odstup někoho, kdo je zkušenej a opravdu dospělej….Víc jsem se setkávala s Táňou a musela jsem ji pochválit i doma před dcerami. Kromě toho, že je talentovaná, příjemná a velmi nekonvenčním způsobem hezká, moje srdce otevřela hned první den.

V poslední době jste hrála pečovatelskou maminku ve Výletu, starostlivou bylinkářku v Čert ví proč a na jevišti Národního divadla chůvu v Romeovi a Julii. Jste i ve skutečnosti takový „ochranitelský“ typ nebo to tak vnímají ostatní?
No, nevím. Asi k tomu patří určitá moje nátura, která ty ostatní vede, že mi dávají takového úkoly. Jinak si myslím, že přicházím do věku i do té rodinné pozice babičky, že to z toho přirozeně vyplývá.


Biografie:

Iva Janžurová (1941) patří už tři desítky let k nejvýznamnějším a nejoblíbenějším českým herečkám. Absolvovala pražskou DAMU v roce 1963 a o rok později 1964 se stala členkou Divadla na Vinohradech, kde ztvárnila během svého dlouholetého působení řadu nezapomenutelných postav klasického i moderního repertoáru. 0d roku 1988 je členkou činohry Národního divadle v Praze. Velkou popularitu jí přinesly desítky televizních rolí v TV filmech a seriálech (Eliška a její rod, Sňatky z rozumu, Nemocnice na kraji města, Arabela atd.).

Filmografie:

Celovečerní filmy (výběr):
Kočár do Vídně (1966)
Penzión pro svobodné pány (1967)
Čest a sláva (1968)Světáci (1969)
Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970)
Petrolejové lampy (1971)
Morgiana (1972)
Marečku, podejte mi pero (1976)
Což takhle dát si špenát (1977)
Žiletky (1993)
Co chytneš v žitě (1997)
Ene bene (1999)
Výlet (2002)
Čert ví proč (2003)