Pavla Malinová

Narodila se roku 1985 ve Vsetíně. Dvakrát se hlásila pražskou AVU, bez úspěchu. Byla ovšem napoprvé přijata na Fakultu umění Ostravské univerzity, kde v letech 2005–2010 studovala v Ateliéru malby II u Františka Kowolowského. Během studií také natáčela videa a vystupovala v elektropunkblackpopové skupině Like She. Po studiích se rozhodla věnovat převážně malbě. „Já jsem měla to štěstí, že mě dva nebo tři roky po škole finančně podporoval táta, nemusela jsem chodit na brigády a mohla malovat, což nemá jen tak někdo. Pak jsem se asi před osmi lety přestěhovala do Prahy a vydělávala si různě na brigádách a až teď se poslední roky snažím uživit vlastní tvorbou. Občas mě taky někdo osloví a něco si koupí. Nemívám pravidelné prodeje, ale spíš jeden větší za rok a z toho pak žiju. Musím být ale hodně šetřivá,“ řekla autorka v nedávném rozhovoru pro Artalk.cz. Pravidelně vystavuje od počátku nynějšího desetiletí. Do klání o Cenu Jindřicha Chalupeckého se sama jednou přihlásila, později byla třikrát nominovaná; do finálového výběru umělců se letos dostala poprvé. Vloni vydala autorskou knihu pod názvem O mně se povídá, moje mlčení tomu odpovídá. Pavla Malinová nyní žije a pracuje v Praze.

Eso

Esoterická dutosvětskost (Výstava v Galerii Nevan Contempo, Praha, 2015; host výstavy: Filip Kraus

Z TEXTU KURÁTORA VÝSTAVY: Podle statistiky sčítání obyvatel z roku 2011 se hlásilo k hnutí Nového věku pouze 22 lidí. Méně bylo už jen ezoteriků, což je z podstaty věci celkem logické. Nízké číslo nepřekvapí, bereme-li v potaz, že New Age má svůj vrchol již dávno za sebou. V devadesátých letech se v českém prostředí ještě stihla odrazit doznívající vlna tohoto převážně amerického kulturního fenoménu a zanechala za sebou osobitou, nicméně poměrně vzácnou stopu. (…) Zdálo se mi, že nejslabší stránkou celého hnutí, kromě kýčovité vizuality, byla nevýrazná ambientní hudba. S takovým přesvědčením jsem vstoupil do nového milénia. Uběhlo několik let. Přiblížil se bod obratu. Táhlé, mručivé tóny imitující klávesy nebo smyčce, se pozvolna začaly objevovat v mojí složce s hudbou. Nekonečné plochy elektronických zvuků zněly téměř jako tenkrát, jen o poznání méně vyrovnaně. (…) Podobně neodvratný byl nástup zmutovaných gradientů, jin-jang symbolů a pestrobarevných textur. Vizualita nového věku se stala jedním z podkladů pro estetiku postinternetového umění a spirála se opět neuzavřela.

Přes dřívější patrný vliv transavantgardy se Pavla Malinová ve svých posledních obrazech pomalu propracovává k osobitému stylu New New Age. Neúprosně vystavěné průhledy do jiných dimenzí nenabízí snadnou možnost úniku, za to křiklavě upozorňují na překážky provázející hledání hlubšího poznání. Zašpiněné barevné přechody jsou jako narušené mantry. Disharmonické motivy bezčasí a neexistujícího prostoru. Modrý pták, symbol štěstí, zůstává uvězněný v naší mysli. Hermetismus nástěnných kreseb rozvíjí ezoterismus malovaných obrazů. Neučesaná rukodělnost vyvažuje spirituální touhu po dokonalosti. Vypájkovaný kůl, masážní klec a zelené karimatky doplňují intuitivně promyšlenou instalaci. Vizualizovaná energie jako umění materializace.

Jiří Havlíček

Intermarium

Intermarium (ze stejnojmenné kolektivní výstavy v Galerii Futura, Praha, 2016)

„Výstava Intermarium je projekt věnovaný fantazmagoriím a představám, ke kterým se uchylují jednotlivé země střední Evropy, když chtějí definovat svou pozici vůči západní Evropě i vzájemné postavení v rámci regionu,“ napsali tehdy kurátoři Lukasz Białkowski a Piotr Sikora. „Vědomí ‚patové‘ pozice střední Evropy a její vklíněnosti mezi oběma póly se navrací v podobě touhy přezkoumat totalitní symboly, národní autority, sny o moci, nebo dějiny jako sféru manipulace se současností, a spřádat vize budoucnosti.“

Výchozím bodem výstavního projektu byla kniha Ziemowita Szczerka Rzeczpospolita Zwycięska (Vítězná republika). Autor v ní nastínil alternativní historii několika zemí v čase období druhé světové války: Polsko – společně se západními spojenci – vítězí po napadení Německem v září 1939 a začíná hrát v regionu prim. Spojuje se Slovenskem do jednoho státu, vytváří konfederace s Českem, Maďarskem i Litvou, Rumunskem či s Jugoslávií. Vzniká politický útvar ztělesňující sen o zlatém jagellonském věku, zemi „od moře k moři“. Zmíněná federace států, koalice Intermarium, s dominantní rolí Polska, funguje více než deset let, pak se ovšem hroutí; velmocenské vize se ukazují být neproduktivními iluzemi.

České umělce na výstavě Intermarium zastupovala skupina Rafani a právě Pavla Malinová.

Keyhole

Keyhole, Labyrinth of the Soul (Galeria Szara, Katovice, 2017)

Z TEXTU KURÁTORA VÝSTAVY: Klíčovou dírkou. Duši normálně nevidíš. Když se ti podaří být někomu hodně blízko, můžeš ji začít trochu vidět, tušit. To už se ovšem objevují i odbočky a rohy labyrintu.

Pavla Malinová je jednou z nejzajímavějších českých malířek mladé generace. Její první polskou sólovou výstavu Keyhole, Labyrinth of the Soul tvoří série autorčiných nejnovějších obrazů. (…)  Malby Pavly Malinové jsou kódovanými zprávami. Vyznačují se bohatou formativní hrou s prožitkem, který je základem její imaginace. Toto tavení, přeskupovaní a formování tvarosloví popírá perspektivní či racionální uvažování. Vizuálně i obsahově čerpá vlivy z ezoterického (trash ezo) a folklórního umění (folkpunk), popkultury a z dobré znalosti malířských jazyků vycházejících z dějin umění a jejich odkazu. Prolíná se zde vědomé s nevědomým, poznatky a zkušenosti s emocemi. Syntéza figury a abstrakce (struktur a ornamentů). V obrazech nacházíme symboly, stopy osobní i kolektivní paměti, psychiky i kultury. (…) Její výraz je někdy rozmáchlý, jindy jemný a křehký. (…) Pavla miluje vše, co je hybridní. (…)

Jakub Adamec

zive ploty

Živé ploty (výstava v Galerii Měsíc ve dne, České Budějovice, 2016)

TEXT KURÁTORA VÝSTAVY: Pavla Malinová tvrdí, že „ploty jsou odrazem skutečnosti“. Zřetelně vnímá, o čem je řeč, když opět začínáme mluvit o plotech, a uvědomuje si nejen faktické, ale také symbolické významy takové rétoriky i jejich reálného stavění. Její nové kresby a obrazy se ovšem podobají jakési velikonoční halucinaci. Jsou barvami prozářenou magickou realitou, světem spleteným do křiklavých ornamentů.  Je legitimní si u nich vzpomenout na předkřesťanské a neevropské umění, na šamany, folklór, Josefa Ladu i transavantgardu.

Navzdory tomu Malinová setrvává (a chce setrvat) v 21. století – ve své vlastní životní zkušenosti, s níž souvisí i konflikt duchovního úsilí se „všemi těmi ploty, výbuchy a sebou samou“. Duhový cirkus barev, vzbuzující sám od sebe jakýsi radostný otřes, narušují postavy v nepřirozeně zkroucených postojích, u nichž není zcela zřejmé, zda je má provázet uspokojení či bolest, výtok z úst připomínající zvracení, nebo také motivy ostnatých drátů či prstů v symbolickém gestu rozevřených nůžek (viz známá hra „kámen-nůžky-papír“) chystajících se dekapitovat „živý plot“ z lidských hlav. Pohyb v této ambivalenci, pro Malinovou charakteristický, pak dobře vystihuje kresba, kterou na závěr stručně popíšeme: na obdélné platformě obehnané ostnatým drátem stojí početná skupina postav s černými obličeji. Za nimi vlevo vidíme sochu černé dlaně obepínající prsty globus. Na co teď myslíte?

Jiří Ptáček

A/Z PROFILY