Městská divadla pražská – Joël Pommerat: Znovusjednocení Korejí, foto: Patrick Borecký (MDP)

Zručně provedená láska na sto a jeden způsob. Stačí to?

Josef Chuchma, 13. December 2018

Marketingově pro veřejnost zpřístupnit titul Znovusjednocení Korejí, který přitom nemá s politikou pranic společného, nýbrž pojednává o lásce, to bude pro PR oddělení Městských divadel pražských asi docela oříšek. Náš úkol je jiný: pokusit se tu formulovat, jaká je tato inscenace hry Francouze Joëla Pommerata.

Scéna pražské inscenace Pommeratova (*1963) kusu, jenž měl ve Francii premiéru před pěti lety, je jednoduchá: plechová stěna s řadou dveří, které nedoléhají až k zemi, takže sedící divák, jehož oči jsou ve výši podlahy jeviště, vidí, že v dané kukani někdo pobývá. Taková stěna se používá – či spíše používala – coby lidová převlékárna kupříkladu na koupalištích. Scénické řešení Evy Kudláčové Rácové naslouchá fragmentární struktuře textu: jde o sled dvou desítek převážně dialogů či trialogů, někdy komunikuje i více postav – každá figura přitom vstoupí na jeviště z jiných dveří převlékárny a „dostaví se“ ztvárnit příslušnou etudu. Tyto několikaminutové story obnášejí situace a hovory na téma láska. Láska milenecká, manželská, rodičovská, láska prodejná apod. Herců je deset, v úhrnu ztvárňují dvaapadesát postav, tím tedy scénická dominanta převlékárny má o to víc svoji logiku; a divák v krátkých pauzách mezi etudami může pozorovat, že za některými z těch dveří se někdo z aktérů připravuje k následujícímu výstupu.

Sled mikropříběhů nespojený jedním „velkým“ příběhem dneska již málokoho zaskočí; divák si celkový obraz složí sám. Ale čím víc etud zde sleduje, tím je právě celkový obraz rozmlženější a konvenčnější. Téměř každá ta story je napsána zručně a svým způsobem ostře, ale zároveň většina z nich vyznívá povědomě, jako variace již někdy někde viděného či slyšeného. Můžeme to brát jako svého druhu plus – autor „nás“ má odpozorované, zná „naše“ postoje, trable, naše mechanismy přemýšlení a konání. Ale toto plus mizí, jakmile si uvědomíme, že Znovusjednocení Korejí nepřekvapuje, nýbrž především utvrzuje. Mám za to, že tento dojem z celku narušují jen dva minipříběhy. V jednom učitel marně vysvětluje napruženým rodičům, že když se postaral o jejich syna, jehož na školním pobytu šikanovali spolužáci, a vzal hocha k sobě na pokoj, že není žádný pedofil (zoufalý monolog učitele v podání Jiřího Hány sklidil při první ze dvou premiér potlesk na otevřené scéně). Druhý takový zdárný mikropříběh je dialogem manželů, kdy ona pobývá kvůli demenci v léčebně a on s ní vede laskavý hovor, reaguje na její mimoběžné poznámky; zde Jan Vlasák zúročil své velké herecké zkušenosti natolik umně, že to vypadá, jako kdyby snad ani nehrál, „jen“ v postavě existoval. Silná miniatura! V ní také zazní titulní „znovusjednocení Korejí“: muž ženě říká, že když ji poznal, bylo jako by se znovu potkaly dvě oddělené poloviny korejského poloostrova.

Rokoko KorejeMěstská divadla pražská – Joël Pommerat: Znovusjednocení Korejí. Na snímku zleva Monika Zoubková, Jiří Hána a Anna Kameníková, foto: Patrick Borecký (MDP)

Slovenský režisér Eduard Kudláč (umělecký šéf Městského divadla v Žilině) pohostinsky režíroval v krátké době v Praze podruhé. Poprvé to bylo v Divadle pod Palmovkou, o titulu Sedmé nebe jsme zde psali. Na libeňské scéně se Kudláč herecký ansámbl dovedl k výkonu konturovanějšímu a kompaktnějšímu. Jistě, hra Caryl Churchillové není tak fragmentarizovaná jako Znovusjednocení Korejí, ale nesnadná na nalezení adekvátní polohy není o nic méně, to spíš naopak. Libeňský soubor z toho aktuálně vychází jako tvárnější a sehranější. Vyjma zmíněných Hány a Vlasáka, plus ještě Lucie Žáčkové, jeví se mi být sestava, s níž Kudláč pracoval v Rokoku, jaksi plošší, snad lze i říct „poškozená“ televizním herectvím, přesněji herectvím v televizních produkcích zcela spotřebního typu.

Výsledek je zkrátka neurážející, bytostně průměrný: umělecky ani malér, ani sukces, divácky to nevypadá na trhák, jímž jsou nyní v Rokoku Kanibalky: Soumrak samců, jakýsi lidový kus „pražské kavárny“; rovněž o nich jsme tu referovali. Z „Kanibalek“ a z „Korejí“, tedy ze dvou dosavadních inscenací uvedených ve stávající sezóně v Rokoku novým vedením Městských divadel pražských (ředitel Daniel Přibyl, umělecký šéf Michal Dočekal), nejde vyrozumět, kudy vlastně se tato scéna chce a bude ubírat.

Rokoko Koreje Městská divadla pražská – Joël Pommerat: Znovusjednocení Korejí. Na snímku zleva Veronika Gajerová, Dana Batulková a Lucie Žáčková, foto: Patrick Borecký (MDP)

Městská divadla pražská – Joël Pommerat: Znovusjednocení Korejí
Režie: Eduard Kudláč, překlad a dramaturgie: Michal Zahálka, výprava: Eva Kudláčová Rácová, hudba: Ivan Acher. Hrají: Dana Batulková, Veronika Gajerová, Anna Kameníková, Monika Zoubková, Lucie Žáčková, Hanuš Bor, Jiří Hána, Karel Heřmánek ml., Petr Konáš, Jan Vlasák.

Premiéry  8. a 12. prosince 2018 v divadle Rokoko. Nejbližší reprízy 18. prosince 2018 a pak 21., 28. a 31. ledna 2019.

TÉMATA

Divadlo
Recenze
Praha
Divadlo Rokoko
Městská divadla pražská

A/Z SOUVISEJÍCÍ