Holocaust? Hlavně tiše! Ilustrační snímek z filmu Obchod na korze. V hlavní roli Jozef Króner. Vloni bylo toto dílo digitálně restaurováno, foto: archiv Nadace české bijáky

Zmizelá historie holokaustu a česká empatie

Boris Hokr, 7. March 2018

My jsme zcela speciální případ a celý svět – a Němci zejména! – nám jen ubližují. To je evergreen české společnosti, obzvlášť silně produkovaný minimálně od konce třicátých let minulého století. Kniha, o níž zde bude řeč, na tuhle notu nehraje.

Edice Historické myšlení nakladatelství Argo nabídla v posledních letech několik titulů, jež by klidně unesly označení „soudobé myšlení“ (Hitlerův Mnichov, Temná strana národních států či Živá minulost). Jejich četba je totiž až nepříjemná – vzhledem k tomu, co odhaluje i o nás samých. S vědomím aktuálního (ne)dění okolo místopředsedy Poslanecké sněmovny, stejně jako s vědomím (kvazi)reakcí na výroky současného premiéra v demisi o táboře v Letech jeví se být Zmizelá historie Tomáše Sniegoně (*1965), jejíž anglický originál vyšel roku 2014, jednou z nejdůležitějších knih, které se v minulých měsících dostaly na tuzemský trh. Sniegoň v ní podrobně zkoumá fenomén holokaustu v české a slovenské historické kultuře. Autor, který dlouhodobě žije ve Švédsku a působí na univerzitě v Lundu, dokazuje, že nejde o akademickou debatu, nýbrž o problém, který nepřestává formovat českou společnost a myšlení v ní.

Tomáš Sniegoň Tomáš Sniegoň začínal svoji dráhu jako novinář v týdeníku Mladý svět. V devadesátých letech odjel žít a pracovat do Švédska. Publicisticky ponejvíce přispívá do Českého rozhlasu. Publikoval knihy Lubjanka III. patro. Svědectví předsedy KGB z let 1961–1967 Vladimira Semičasného (1999) a Tváří v tvář Severu (2012), foto: archiv Tomáše Sniegoně

My nic, my muzikanti…

Holokaust, tedy systematická genocida vybrané části obyvatelstva, se přímo dotkla i bývalého Československa. Židé zde tvořili zhruba tři čtvrtiny všech obětí v průběhu druhé světové války. Přesto se holokaustu, respektive jeho zdejším obětem, dlouho nedostávalo odpovídající reflexe. Důvodů bylo několik. Systematická snaha Sovětského svazu učinit největší obětí a primárním cílem nacismu Slovany; přetrvávající antisemitismus v Československu (po konci války jej poháněly i špatné svědomí či touha po majetku); pomnichovské přesvědčení Čechů, že to oni jsou první obětí nacismu a vše špatné, co se na našem území za války odehrálo, je logicky vina německé strany.

Sniegoň ukazuje, jak problematické například bylo odhalit po válce konkrétní památníky, které by se vyloženě týkaly holokaustu – mluvilo se obecně o obětech války; rasová otázka byla spíše poznámkou pod čarou. Specifika holokaustu byla v domácí kultuře akceptována pouze v nedlouhém období doby tání šedesátých let (a to především v literatuře a ve filmové nové vlně). Tehdy se holokaust stal metaforou pro konflikt mezi jedincem a totalitním zřízením. I samotné slovo holokaust se u nás začalo systematičtěji používat až na začátku devadesátých let. Holokaust se nikdy nestal něčím, co by česká a slovenská společnost považovala za „svůj“ problém.

V přímém kontrastu je situace v západní Evropě, kde se právě holokaust, respektive šok z něho, a snaha v budoucnosti takové katastrofě zabránit, staly základním kamenem nové sjednocené Evropy. Právě ze zahraničí přišly impulzy, nadto posílené vlivem především americké populární kultury, jež později vyvolaly debatu o holokaustu v České a Slovenské republice…

Lety u Písku a tamní koncentrační tábor pro Romy Traumatizující místo: Lety u Písku a tamní koncentrační tábor pro Romy, foto: archiv ČTK a ČT

Ty naše příběhy české… a slovenské

Sniegoň uvádí, že v průběhu „dlouhých“ devadesátých let (tedy zhruba po vstup států bývalého Československa do EU) se v daném prostoru objevovaly čtyři vůdčí způsoby čtení dějin, takzvané dominantní historické narativy.

Prvním byl narativ komunistický. V jeho pojetí holokaust představoval odvádění pozornosti od utrpení sovětského lidu a komunistů. Druhým byl český národně-liberální narativ, obracející se nostalgicky k první republice a stavící do role obětí programově český národ (přičemž je vzhledem ke glorifikaci TGM s podivem, jak málo se připomíná jeho účast na tzv. hilsneriádě). Třetí narativ je slovenský národně-katolický; zhlédl se v Tisově Slovenském státu a holokaust buď přehlížel, marginalizoval, nebo jej později vykládal jako trest za „zradu“ – tedy za židovskou účast na Slovenském národním povstání, která prý nesloužila slovenským národním zájmům. Čtvrtý narativ je slovenský národně-evropský. Byl formován snahou usnadnit vstup Slovenska do EU; nová reflexe holokaustu byla nikoliv vnitřní potřebou, nýbrž vhodným nástrojem (jak ukazuje srovnání expozic o holokaustu v banskobystrickém Muzeu SNP a v Osvětimi).

Schindlerův seznam Otázka původu je podstatná. Oskar Schindler v podání Liama Neesona (stojící), pod ním Ben Kingsley, foto: Universal Pictures US

Z uvedeného přehledu vyplývá následující: nadále nejsme schopni se plnohodnotně bavit o holokaustu, natož o českém či slovenském podílu na něm. Příliš nás formují naše národní mýty a chybí zde důsledná historická sebereflexe. Pro české prostředí jsou ukázkovým příkladem reakce na uvedení Spielbergova hraného filmu z roku 1993 Schindlerův seznam. Otázky, zda a nakolik se Schindler zasloužil o záchranu životů, byly rychle a takřka naprosto nahrazeny poukazováním na jeho aktivity před válkou a německý původ.

Poněkud to připomíná starou poučku antických historiků, že lidé nemají právo se měnit, a pokud se jim náhodou podaří něco kladného, je to výsledek náhody, klamu či prospěchářství. Aplikováno: v českých očích nedokáže nic přebít prostou skutečnost, že Schindler byl Němec. Sluší se v takové chvíli připomenout, že němectví coby diskvalifikační skutečnost se objevilo i v první polistopadové přímé prezidentské volbě. Jako by zdejší společnost nadále vězela v zajetí pouček a mantinelů nastavených nejprve brutální zkušeností okupace a posléze komunistickou ideologií.

Němec je archetypální zloduch českých dějin a je téměř nemyslitelné přiznat si, že i Češi by mohli být ti zlí. To je případ tábora v Letech a tamního prasečáku. Na tento problém musel upozornit cizinec (podobně jako na Slovensku vedla ke změně uvažování o holokaustu a o Tisovi snaha splnit kritéria EU pro vstup). A zajímavé je, že ačkoliv se proti tomu cizinci postavilo několik českých historiků, nikdy neprovedli to primární, co by měl historik učinit, pokud má pocit, že se k jeho tématu vyjadřuje amatér – neproběhla zevrubná kritika pramenů a metodologie. Spíše se začaly hromadit z klobouku vytahované výmluvy a „vysvětlení“: prasečák vlastně stojí úplně jinde; oběťmi ve skutečnosti byli čeští četníci, kteří pracovali v hrozných podmínkách, když museli hlídat nepřizpůsobivou svoloč; byl to tábor pro nemakačenky…

Obchod na korze (1965) režisérů Jána Kadára a Elmara Klose byl prvním československým filmem o holocaustu a vůbec prvním filmem s touto tématikou, který získal Oscara (1966), píše Sniegoň ve své knize, foto: archiv Nadace české bijáky

Chybějící ekonomika lidskosti

Německá poválečná historiografie systematicky odhalovala mýty omlouvající národ a stát za to, co se stalo za druhé světové války – a uspěla v tom, že z výsledků své práce učinila součást veřejné debaty. Analogické projekty k těm jako Můj děda nebyl nácek (zkoumání romantizujících tendencí v rámci rodinné historie) v českém prostředí, pateticky přesvědčeném o vlastní čistotě a morální nadřazenosti, zoufale scházejí.

Naopak často se u nás pracuje se záměrným „nepoužíváním“ historie. Nositeli tohoto přístupu jsou především Václav Klaus a Miloš Zeman – první v tom, že morálka a morální soudy nemají v politice co dělat a je třeba se soustředit na budoucnost, druhý v pragmatickém ignorování všeho, co by mohlo rozrušit jeho voliče. (Sniegoň připomíná, že svého času právě Zeman prohlásil, že ani šest set milionů za nápravu křivdy spáchané Čechy v Letech není příliš… pak ovšem jeho kabinet možnost odkoupení „prasečáku“ smetl ze stolu.) Tvrdý pragmatismus se tu spojuje s bolestínstvím a výsledkem je tristní nedostatek empatie. Patrné to je nejen v debatách okolo Letů (přičemž některé Babišovy výroky až podezřele připomínají Sniegoněm citované pasáže z nechvalně známé, holokaust znevažující publikace Dejiny Slovenska a Slovákov), ale i na úspěchu populistických uskupení typu SPD. Obraz Čecha-oběti, jemuž je „zvenčí“ neustále ubližováno, zůstává velmi vlivný.

Vzhledem k tomu, že i Sniegoňova práce vzešla z podnětů v zahraničí, i vzhledem ke stavu výuky dějepisu ve školách, a konečně vzhledem k minimální ochotě podrobovat sebe sama kritickému pohledu (jenž nemá nic společného se zde oblíbeným sebemrskačstvím!), neexistuje příliš dobrých důvodů věřit, že se situace v této věci v dohledné době změní. Holokaust se nás nadále bude příliš týkat.

Obal knihy Zmizelá historie Obálka Sniegoňovy knihy Zmizelá historie, která vyšla jako 69. svazek edice Historické myšlení nakladatelství Argo.

Tomáš Sniegoň, Zmizelá historie – Holokaust v české a slovenské historické kultuře, Praha: Argo, 2017. (přeložila Zuzana Krotovychová, 280 stran, doporučená cena 348 korun)

TÉMATA

Recenze
Historie
Literatura
Holocaust

A/Z SOUVISEJÍCÍ