Donatella Di Pietrantonio při své pražské návštěvě, foto: Richard Klíčník (Argo)

Vztahy matek a dcer, ty vydají na mnohé

Marina Feltlová, 22. October 2018

S italskou spisovatelkou Donatellou Di Pietrantonio o románu Navrátilka, o tématu mateřství a cestě k odpuštění

Do svých padesáti let byla Donatella Di Pietrantonio (*1963) známá jen v malém městečku Penne v italském kraji Abruzzo, kde dosud pracuje jako zubařka. Že také píše, o ní věděli jen její blízcí. Dnes to mohou vědět i její čeští čtenáři. Právě zde vyšel autorčin ceněný román Navrátilka.

Svůj první román Mia madre è un fiume (Moje máma je řeka), v němž se vyrovnává se složitým vztahem k matce a věnuje se i proměnám abruzzského venkova od 40. let do současnosti, vydala v roce 2011. O dva roky později následoval titul Bella mia (Krásko moje) odehrávající se ve městě L’Aquila po ničivém zemětřesení. S touto knihou se ocitla mezi kandidáty na italskou literární cenu Premio Strega a obdržela za ni ocenění Premio Brancati. Opravdového úspěchu dosáhla třetím románem L’Arminuta (Navrátilka), který se stejně jako obě předchozí díla odehrává v autorčině rodném kraji Abruzzo a zpracovává její osobní téma – komplikovaný vztah dcery a matky, v tomto případě dcery a dvou matek, biologické a adoptivní. Za toto dílo vloni získala prestižní cenu Premio Campiello a zařadila se mezi přední současné italské autory. Hlavní hrdinkou je třináctiletá dívka, která se ze dne na den dozvídá, že nežije se svými biologickými rodiči, a musí být vrácena do své původní rodiny. Z opečovávaného jedináčka vyrůstajícího v lásce a blahobytu se najednou stává jedním ze šesti dětí v sociálně slabé rodině, kde je složité naplnit i základní lidské potřeby.

Pocit opuštěnosti, chybějící lásky, nedostatečného porozumění mezi matkou a dcerou se objevuje ve všech vašich dosavadních dílech. Proč se k němu vracíte?

Myslím, že když se spisovatel stále vrací ke stejnému tématu, je to proto, že se snaží vyrovnat s nějakým svým osobním nevyřešeným problémem. A to je i můj případ v otázce mateřství. Jako malá holka i během dospívání jsem se nedokázala vyrovnat se zdánlivým nezájmem mojí matky, s tím, že mi nevěnuje dostatečnou pozornost. Ale ve skutečnosti to nebyl nezájem. Žili jsme na venkově, v malé odlehlé vesnici, a ona byla nucená se přizpůsobit zažitým archaickým, rurálním hodnotám, věnovat veškerou svoji energii práci, nejdřív na poli, pak v domácnosti. Pro mě už jí nezbýval čas. Malé dítě tohle nemůže pochopit. Cítí se opuštěné, připadá si pro matku nedůležité. A proto jsem se po celý svůj život neustále snažila dát nějaký smysl tomu, co jsem prožila.

Donatella Donatella Di Pietrantonio při pražské návštěvě s českým vydáním své knihy, foto: Richard Klíčník (Argo)

Všechny hrdinky ve vašich románech nakonec dojdou k odpuštění. Vyrovnají se s tím, co se stalo, a v jistém smyslu je to i posílí, pomůže jim to dozrát, postavit se na vlastní nohy.

Ano, přesně to jsem prožívala v různých fázích svého života. Když jsme ještě malí a máme pocit, že nás matka přehlíží, máme tendenci nevědomky dávat vinu sami sobě. To je ta největší a nejbolestnější rána, kterou to v nás zanechá. Dítě je hluboce přesvědčené, že ho matka nemiluje, protože ono samo není lásky hodno, protože si tu lásku nezaslouží. Když procházíme pubertou, nastoupí zloba a vzpoura. Matku, kterou považujeme za vzdálenou, nedostatečně něžnou a vnímavou, v tomto věku kritizujeme, v určitém smyslu ji obrazně upálíme. Až teprve když jsem dospěla, možná dokonce až ve zralém věku, se mi podařilo své matce odpustit, porozumět jí a přijmout ji. A taky pochopit, nejen racionálně, ale i citově, jaké důvody měla ta její nepřítomnost, ten její odstup. Ale může to trvat celý život, než se toho doberete.

Vaše Navrátilka se k tomu okamžiku pochopení a odpuštění musí propracovat mnohem rychleji, ještě jako dospívající dívka.

Ano, Navrátilka musí celý ten proces urychlit, je to pro ni nezbytné, aby vůbec přežila. Musí pochopit, proč se obě matky zachovaly tak nevhodně. Musí se začít cítit jako dcera obou dvou. Jak biologické matky, která se jí vzdala z nutnosti, protože by další dítě neuživila, tak i té adoptivní, která ji vrátí do původní rodiny a svým způsobem ji také opustí. Hlavní hrdinka se s tím dvojím opuštěním musí vyrovnat, jinak by nedokázala žít. Musí urychlit to vnitřní smíření se s oběma matkami.

Ve zvládání této těžké situace je jí největší oporou mladší sestra, která je v určitém smyslu zralejší, dospělejší, přinejmenším zvyklá na složité poměry v rodině, a tím pádem je i protřelejší. Dalším silným poutem je vztah se starším bratrem, který ovšem v jistém okamžiku hrozí přerůst ve vztah milostný, incestní.

Tyto děti, sourozenci, se ve vzájemném vztahu – na úrovni sobě rovných – snaží získat zpět to, čeho se jim nedostává shora, od dospělých. Pokoušejí se o nemožné – snaží se navzájem si nahradit rodiče, doplnit to, co jim chybí. Vytvořit něco jako jiný svět spasený dětmi.

Navrátilka je nucena odjet z města na vesnici, dostává se z blahobytu do nuzných poměrů. Vy jste prošla opačnou cestou – z rodného venkova a skromných poměrů jste odjela do města, abyste mohla studovat a dosáhnout lepšího života. Využila jste tento obrácený směr životní dráhy záměrně?

Nebylo to zcela záměrné. Až když vznikl příběh, uvědomila jsem si tu opačnou paralelu. Řekněme, že moje cesta byla jednodušší – z vesnice do města, z horšího do lepšího. Myslím, že pro Navrátilku muselo být mnohem těžší ztratit všechno, na co byla do té doby zvyklá. S příchodem do původní rodiny se dostává do prostředí, které je chudší nejen ekonomicky, ale i citově. V této rodině ani neexistuje jazyk pro vyjádření citů, a to jak verbálně, tak fyzicky. Chybí tu objetí, pohlazení, tělesný kontakt.

Donatella Donatella Di Pietrantonio při své pražské návštěvě, foto: Richard Klíčník (Argo)

S případy, kdy byly děti svými biologickými rodiči předány do péče jiných, bezdětných párů, jsme se mohli v některých krajích Itálie setkat ještě v 60. letech minulého století. Toto téma zpracovala i známá italská spisovatelka Michela Murgiová ve svém románu Accabadora, který se odehrává na Sardinii. Vy sama jste se s takovými případy osobně setkala?

Ano, jako dítě jsem často poslouchala, jak si dospělí o těchto případech vyprávějí. Pokaždé se jednalo o chudé, početné rodiny, které z ekonomických důvodů přenechaly dítě, jež se narodilo jako poslední, sterilním a pokud možno zajištěným párům. Jako dítě jsem si proto stále kladla otázku, která je vlastně v podtextu celého románu: Koho tyto děti považovaly za své pravé rodiče? Byli to ti, co je zplodili, nebo ti, co je vychovali? Zároveň to ve mně v dětství probouzelo i obavy. To, že jsme něčí dítě, tedy nemusí být pevně dané, nemusí to tak být navždycky.

Váš styl psaní se od prvního románu silně proměnil. Moje máma je řeka je psána velmi květnatým jazykem, zatímco jazyk Navrátilky jako by byl osekán na samou dřeň. Čím je dána tato proměna? Bylo to vaše vědomé rozhodnutí, nebo jste k tomu dospěla přirozeným vývojem, postupně?

K té proměně stylu od přebujelého, mnohomluvného, k suchému, prostému až esenciálnímu jsem dospěla díky svým čtenářským zkušenostem. Uvědomila jsem si, že psaní bez jakýchkoli kudrlinek a příkras se mě dokáže dotknout mnohem hlouběji. Sama na sobě jsem si vyzkoušela, jak může být střídmé psaní mnohem účinnější, jak dokáže mnohem silněji předat emoce, zprostředkovat autorovo vidění světa, hloubku jednotlivých postav i celého příběhu. V tom je pro mě velkým vzorem Agota Kristofová.

Dosud jste si jako hlavní postavy vždy vybírala ženy. Plánujete někdy v budoucnu zaměřit se i na mužského hrdinu?

Ano, mám to v plánu, stejně jako chci změnit prostředí mých příběhů, které se dosud odehrávaly jen v mém rodném kraji Abruzzo. Ale to, že muži dosud zůstávali v mých románech tak trochu stranou, nebylo dáno nějakým rozhodnutím. Problém byl v tématu. Tím, že jsem se neustále vracela k otázce mateřství, je přirozené, že se mužské postavy nemohly ocitnout v centru pozornosti.

cover Obálka románu Navrátilka, Donatella DiPietrantonio, vydalo Argo

Autorka je publicistka a překladatelka. Pracuje v Českém rozhlase, kde je dramaturgyní Tvůrčí skupiny Drama a literatura. Román Navrátilka, který vydalo pražské Argo, přeložila.

TÉMATA

Literatura
Rozhovor
Román
Itálie

A/Z SOUVISEJÍCÍ