Všeho moc. Výstava Orient měla premiéru v lotyšské Rize. Instalace pro bruselský prostor ovšem potřebovala redukci. To se nepodařilo, foto: Yannick Sas

Východ, orient a my

Jiří Ptáček, 23. July 2018

V bruselském centru umění Bozar má reprízu mezinárodní putovní výstava Orient. Její kurátor Michal Novotný si na ní dal přetěžký úkol: postihnout rysy východoevropské identity. V Belgii ale překvapivě neobstál před výstavním prostorem.

Výstava Orient měla premiéru letos na jaře v kim? Contemporary Art Centre v lotyšské Rize. Fotografická dokumentace naznačovala, že se kurátorovi Michalu Novotnému, jinak řediteli pražské Futury a pedagogovi UMPRUM, podařilo vytvořit nedidaktickou paralelu k tématu, které sebeironicky zastřešil uplatněním pojmu orient na prostor východní Evropy. Novotný vyšel z přesvědčení, že východní Evropu charakterizuje selhání vlastní identity, odmítání příslušnosti k ní, dobrovolně přijatý paternalismus Západu, ale rovněž pocity méněcennosti. Na jednom místě textu k výstavě pak přichází s otázkou, zda by se přijetí neúspěchu při vytváření východoevropské identity mohlo stát naší předností. Od výstavy jako takové však očividně nečekal jasné odpovědi na své politologické úvahy. Nehledal explicitně politizující práce, spíše díla obdařená dílčími znaky a odkazy k realitě, kterou ve východoevropském prostoru sdílíme. Vybral tu více než čtyřicet autorů a autorek. To je samo o sobě hodně, jakkoli se Novotný držel konvenčního pravidla velkých kolektivních výstav „co autor, to jedno dílo“. Zdálo se však, že v Rize vznikla výstava, kde jsou obrysy sociální imaginace Východu ohledávány s ojedinělou citlivostí a s důrazem na strukturovanou výpověď.

Jan Broz Z instalace Jana Brože: Nezvaný host na výstavě Orient v BOZAR Center for Fine Arts v Bruselu, foto: Yannick Sas

Druhou zastávkou Orientu pak byl Brusel. Město, které se již stalo symbolem. Melting pot, kde se přetavují identity. A nepochybně také skvělé místo, kam vnést „meditaci“, jak kurátor Novotný výstavu nazval, o identitě východoevropské. Ve zdejším centru umění Bozar přitom musel přistoupit na trochu jiné podmínky a Orient včlenit do rozsáhlejší přehlídky Somewhere in Between, na níž větší počet kurátorů představuje současné evropské umění. Logicky se tedy musel spokojit pouze s částí výstavního prostoru. A ten bohužel jeho výstavě nestačil. Avšak jakkoliv byl postaven do situace, kdy se mu výstava nevejde do prostoru, rozhodl se držet jejího původního rozvrhu a pouze ji pomyslně „zazipovat“, jinými slovy vměstnat ji do galerie celou. Jako by neměl připravené žádné ústupové pozice, jako by utkvěle trval na již jednou osvědčeném řešení a neuměl si představit zásadnější transformaci. Podobá se v tom filmovému režisérovi, který na žádost o zkrácení vlastního filmu nereaguje střihem či vypuštěním scén, ale nastavením vyšší rychlosti přehrávání filmu.

Adaptace na podmínky Bozaru se prostě nezdařila. Exponáty si obrazně řečeno lezou do cesty a podmnožiny výstavy ztrácí své kontury. Výsledkem je pelmel děl od velkého počtu autorů a autorek z vícero východoevropských zemí, který jaksi postrádá dramaturgii, což je přesně to, co se od kurátora výstavy se čtyřmi desítkami účastníků očekává.

Nikoliv překvapivě dobře obstála videa. Nejenže jsou pevně ohraničena rámem monitoru, což jim dává jistou nezávislost na okolí, ale některá díky svému pojetí i nejvýmluvněji vypovídají k tématu, jež se v „přelidněné“ expozici ztratilo. Příkladem může být krátký videoesej Mateiho Bejenarua, v němž autor připomíná otřesnou událost z roku 1996, kdy tchajwanští námořníci utopili v Atlantském oceánu tři rumunské uprchlíky ukrývající se v kontejnerech jejich nákladní lodi. Vlastní prostor si právem vydobude rovněž hrané video Protřepané, nemíchané (2010) Estonky Marge Monko, v němž osobní příběhy dvou žen zrcadlí společenské a politické procesy v této pobaltské zemi po rozpadu Sovětského svazu. Obě přitom mohou sloužit „bruselskému publiku“ jako vhledy do tohoto „jiného kusu světa“, Bejenaruovo video navíc může rezonovat i jako monstrózní předobraz obdobně motivovaných a často tragicky končících migrací ve Středomoří.

OrientJedna z instalací je dílem české výtvarnice Adély Součkové (1985), foto: Yannick Sas

Na druhou stranu, u většiny exponátů jsou vazby k tématu (a vůči sobě navzájem) předivem tenkých vláken, u kterých záleží na způsobu, jakým jsou navzájem propletena. Při onom zběsilém nahromadění materiálu však sledujeme spíše chumel, ve srovnání s nímž byl gordický uzel úkolem pro skauty-začátečníky.

Kdybychom propadli paranoidní podezřívavosti, mohli bychom z nezdařené výstavy vinit západní (!) pořadatele: jejich zlovolným záměrem totiž mohlo být, aby selhal i tento pokus o kontakt s prostředím, které si nás chce udržet v podřízeném stavu. Takové spekulace ale raději přenechme kulturní (!) rubrice Aeronetu. Pravděpodobnější se totiž jeví, že to opravdu byl kurátor, kdo neuhlídal vyznění reprízy.

Michal Novotný přitom není žádný začátečník. Byl to on, kdo po letech bloudění vrátil na výsluní pražskou Futuru. A nejednou zde dokázal, že nejenže umí vybírat umělce a umělkyně, ale taktéž ví, jak postavit výstavu. „Kolaps smyslu“, který přinesla neschopnost přizpůsobit výstavu faktickým dispozicím galerie, je tím méně pochopitelný. Zbývá jen doufat, že se jí dostane adekvátní péče při třetím ze zastavení v krakovském Bunkru umění, kde bude k vidění od druhé poloviny září téměř do konce roku. Ojedinělá příležitost komunikovat východoevropskou identitu mimo její teritorium ale byla promarněna.

Orient (součást výstavy Somewhere in Between). BOZAR Center for Fine Arts, Brusel. Výstava potrvá do 19. srpna.

TÉMATA

Výtvarné umění
Recenze

A/Z SOUVISEJÍCÍ