Výběr z knih: klan Mannů, naslouchající Fromm, vzývač ticha a píšící herec

Josef Chuchma, 19. May 2018

Subjektivní výběr z nedávno vydaných knih. Anotace, někdy komentované, pokud možno obrazově vybavené. Kvarteto následujících titulů je výhradně překladové a spadá do kategorie non-fiction.

Než se do dnešních tipů pustíme konkrétně, jedna obecnější poznámka o tuzemském knižním trhu a literárním provozu; ostatně takové komentáře se tu z času na čas nejspíš objeví, protože se ke komentování leccos nabízí.

Na internetových stránkách Svazu knihkupců a nakladatelů lze najít i týdenní žebříčky nejprodávanější titulů, sestavované na základě hlášení  knihkupeckých prodejen. Když rozklikneme žebříček s tištěnými knihami, tituly jsou rozděleny do kategorií beletrie, naučná literatura a literatura pro děti a mládež. V první kategorii se aktuálně nachází zpověď biatlonistky Gabriely Koukalové, kterou s ní sepsal novinář Martin Moravec. O žádnou beletrii se ovšem nejedná. Stejně jako v případě rozhovorů se šumavskými samotáři, které vedl Aleš Palán; i tento titul – Raději zešílet v divočině – se vyskytuje v kategorii beletrie. Čím se liší od rozhovoru Renaty Červenkové s ortopedem Pavlem Kolářem, jejichž publikace Labyrint pohybu trůní naučným knihám? Prakticky ničím. Vždyť i toto interview je zkrátka životopisné. Jednoduše řečeno: profesní organizace Svazu knihkupců a nakladatelů, jež by měla být garantem jisté odbornosti, stejně jako svazu referující knihkupci, není s to rozeznat beletrii od od non-fiction literatury. Tristní zjištění.

Umět se narodit?

Manfred Flügge: Století Mannových. Přeložil Pavel Váňa. Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Brno 2017, 304 stran, doporučená cena 348 korun.

Stoleti Mannových cover Obálka českého vydání je dílem Zdeňka Granáta, repro: CDK

V bibliografii německého spisovatele a překladatele (z francouzštiny) Manfreda Flüggeho (*1946) se nachází řada životopisných knih; zejména jsou spojené s německým literárním exilem. Ale těch, které se týkají rodiny Mannových, slavného spisovatelského „klanu“, není tolik, kolik tvrdí záložka českého vydání Flüggeho práce z roku 2015 Století Mannových. Záložka totiž praví, že autor vydal „biografie Heinricha Manna, Thomase Manna, jeho tajemníka Konráda Kellena i malířky Evy Hermannové, jež měla k Mannovým úzký přátelský vztah“. Jenže pohled na Flüggeho bibliografii přímo na jeho internetových stránkách toto nepotvrzuje: roku 2006 skutečně publikoval biografii Heinricha Manna, v roce 2013 ji doplnila práce o vazbách téhož spisovatele na Francii; i kniha o malířce Herrmannová se v bibliografii dá najít, ne však biografie Thomase Manna a Konráda Kellena (Mannovým sekretářem byl v letech 1941-1943). Že by ty knihy Flügge vynechal, je takřka nemožné, neboť do bibliografického seznamu zakládá i překlady svých děl, včetně obálek, a zařazenu tam už má i českou edici své práce o rodině Mannových.

Bratři Bratři. Heinrich a Thomas Mannové na fotografii vlevo, která byla exponovaná kolem roku 1900, pravá fotografie pochází z roku 1943, vznikla v SSSR, foto: archiv Deutsches Historisches Museum

Každopádně je zřejmé, že Manfred Flügge nad Mannovými strávil během let moře času a v přítomné publikaci to zúročil. „Hlavním“ Mannem je pochopitelně Thomas, nejslavnější z těch Mannů, kteří psali. Pak je tu jeho (o čtyři roky starší) bratr Heinrich Mann. Potom Thomasovi synové Klaus a Golo, první z nich rovněž beletrista (mj. román Mefisto), druhý především historik (pražská Academia vydala v roce 2012 jeho rozsáhlou memoárovou knihu Vzpomínky a myšlenky, mládí v Německu). Flügge však nezůstává jen u nejznámějších představitelů rodiny Mannů; ostatně knihu otevírá rodokmen rodiny, v němž nalezneme i jméno Ludvíka Aškenazyho, což byl český novinář a spisovatel, který se provdal za dceru Heinricha Manna. „Způsob, jakým s touto produktivní a provokující rodinou zacházelo Německo od téměř současného vydání prvních románů bratří Mannových v roce 1901 až k odvysílání televizního seriálu Mannovi v roce 2001, vypovídal vždy o stavu, ve kterém se země právě nacházela,“ píše na poslední straně své knihy Flügge.

Svazek neexistujících textů

Erich Fromm: Umění naslouchat. Předmluva Reiner Funk. Přeložil Jan Lusk, doslov napsal David Holub. Portál, Praha 2018, 200 stran, doporučená cena 319 korun.

Umění naslouchat cover Haló, tady Fromm! Obálka českého vydání. Grafické řešení Kateřiny Tvrdé, repro: Portál

Co spojuje Mannovi a sociálního psychologa, sociologa a filozof Ericha Fromma (1900-1980)? Přinejmenším emigrace z Německa v roce 1933, když se tam moci chopil Hitler; zejména s Frommem, coby Židem, by byl ze strany nacistů učiněn rychlý proces… Fromm se desítky let živil jako psychoanalytik, vedle toho psal; po nuceném odchodu z Evropy působil zejména v USA a v Mexiku, ke konci života žil ve Švýcarsku. Přítomný svazek Umění naslouchat – pojmenovaný v očividné souvislosti s autorovými jinými publikacemi Umění milovat Umění být – nikdy nenapsal a nevyšel za jeho života. Knihu Umění naslouchat totiž v devadesátých letech sestavil jeho žák, asistent a editor Frommova díla, německý psychoanalytik Reiner Funk (*1943), a to z anglických přepisů některých Frommových přednášek, rozhovorů a jednoho semináře. Vše se týká psychoanalytické terapie, o níž Fromm žádnou soustavnou práci nenapsal, byť o psychoanalýze a některých souvislostech publikoval za svého života dvě knihy (Člověk a psychoanalýzaPsychoanalýza a náboženství). Svazek Umění naslouchat je rozdělen do dvou oddílů, podkladem pro první oddíl je přednáška, kterou Fromm přednesl v roce 1964 v New Yorku, druhý oddíl stojí na výňatcích ze třítýdenního semináře, který Fromm spoluvedl roku 1974 v Locarnu.

Fromm portrait Erich Fromm na hojně reprodukovaném snímku z roku 1974, foto: Wikipedia.org – Müller-May/Rainer Funk

„Fromm důsledně klad důraz na aktivitu pacienta, jeho rozhodování, přijetí odpovědnosti, přinášení obětí, nutnost stavět se na vlastní nohy. Zabraňoval tomu, aby pacient upadal do výhradní závislosti na analytikovi, kterého Fromm přirovnává spíše k dobrému průvodci nebo horskému vůdci,“ píše v poměrně obsáhlém doslovu David Holub. A zde jedna citace přímo z Fromma: „Podle mého názoru skutečně nelze oddělovat společenskou a osobní analýzu. Jsou součástí kritického pohledu na skutečnost lidského života. Možná je pro porozumění psychoanalýze daleko užitečnější číst Balzaca než psychoanalytickou literaturu. Četba Balzaca cvičí porozumění člověku víc než všechny analytické síly na světě, protože Balzac byl velký umělec, který dokázal psát kazuistiky, ovšem velmi úplné a velmi bohaté, s velkým vhledem i do nevědomé motivace člověka a se vztahem k sociální situaci.“

Pražský Portál se v posledních letech obrátil k Frommovu dílu čelem, od roku 2014 jde o čtvrtý zde publikovaný titul. Umění naslouchat vychází česky podruhé, poprvé se tak stalo roku 2000 v nakladatelství Aurora. V tiráži nynější edice stojí, že o vydání upravené: jak a v čem, tom žádná ediční poznámce v knize nepojednává.

Bože, ticho…

Erling Kagge: Radost z ticha. Proč zavřít dveře před hlukem světa. Přeložila Viola Somogyi, vydalo Jan Melvil Publishing, Brno 2018, 232 stran, doporučená cena 329 korun.

Radost z ticha obal Obálka českého vydání kopíruje původní norskou edici z roku 2016, repro: Jan Melvil Publishing

Maně mě napadá, že o „umění naslouchat“ píše i Nor Erling Kagge (*1963) v knize Radost z ticha, která v originále vyšla předloni, ale nebyl v téhle volbě předem žádný úmysl, prostě se ty paperbackové publikace takto sešly… Kagge je široce rozkročený a úspěšný muž, který podnikl různé dobrodružné výpravy, například na Jižní i Severní pól či do podzemních chodeb v New Yorku. V Norsku má nakladatelství (Kagge Forlag), sám knihy píše, přednáší a prý rovněž je modelem pro hodinky Rolex.

Radost z ticha se pohybuje na pomezí mezi vyznáním, meditací, příručkou; nikoliv náhodou ji vydalo brněnské nakladatelství zaměřené na publikace o osobnostním růstu. Forma Kaggeho Radosti je fragmentární; jsou to za sebou pokládané krátké odstavce, roztříděné do třiatřiceti stručných oddílů občas proložených černobílými, respektive modře tónovanými fotografiemi souvisejícími s řečeným jen velmi volně. Kaggeho obrana ticha a hold tichu se nesou v několika směrech. Jednak autor píše o tom, jak je obtížné najít v dnešním hlučném světě, zejména ve městech, docela obyčejné ticho. Vyznává se tedy z úniku k tichu, přitom si uvědomuje paradoxnost jednání současného člověka: aby ten ticho našel, mnohdy cestuje hlučnými dopravními prostředky do jiných zemí, ba na jiné kontinenty. Jednak Kagge píše o tichu vnitřním, o vůli se k němu prodrat, nalézt je, prožít. A toto ticho není závislé na tichu okolním, nýbrž na naší vnitřní schopnosti ponořit se do sebe, odříznout se od okolí, naslouchat si.

Kaage Erling Kagge na snímku svého téměř dvorního fotografa Larse Pettersena, foto: Scandinavia House, Lars Pettersen

Zde jeden odstavec z Kaggeho Radosti z ticha: „Hluk také vytváří společenské rozdíly. Zvuky vyluzované jinými osobami než tou, která je rušena, sekundární zvuky, jsou základem významných společenských konfliktů. Lidé s nízkými příjmy musí obvykle na pracovišti snášet víc hluku než lidé s vysokými příjmy a zdi jejich bytů jsou hůře izolované, takže slyší, co se děje u sousedů. Bohatí žijí na místech, kde je méně hluky a lepší vzduch, motory jejich aut jsou tišší, stejně tak často i motory jejich praček. Mají víc volného času a jedí čistší, zdravější jídlo. Ticho se stalo součástí schopností, které člověku umožňují žít delší, zdravější a bohatším život, než žijí jiní.“

Co zažívá herec

Michail Čechov: Hercova cesta. O herecké technice. Přeložila a studii o životě Michaila Čechova napsala Zoja Oubramová. Jmenný rejstřík Hana Nováková. Připravil Ústav teorie scénické tvorby DAMU. Vydalo nakladatelství KANT – Karel Kerlický pro Akademii múzických umění, Praha 2017 (fakticky 2018), 256 stran, doporučená cena 240 korun.

Cechov cover Obálka českého vydání je dílem Martina Radimeckého a využívá autorovu fotografii, kterou zde přinášíme v galerii obrazových materiálů také, repro: Arzona.cz

Ano, herec Michail Čechov (1891-1955) měl společného se spisovatelem A. P. Čechovem víc než jen jméno – byl jeho synovcem. A když teď ještě v několika řádcích pro nejzákladnější přiblížení vylíčím profesní dráhu Michaila Čechova, uvědomuji si fenomén emigrace, jenž prostupuje dnešním knižním kvartetem: Mannovi museli emigrovat, Fromm rovněž, i Čechov v roce 1928 opustil Rusko, potažmo Sovětský svaz, protože bolševici na něho politicky útočili. Dráhu Čechova pochopitelně utvářelo divadelní herectví, v roce 1912 jej slavný K. S. Stanislavskij angažoval do Uměleckého divadla v Moskvě a do Studia, které při MCHTu Stanislavský založil. Čechov svým uměním v srpnu 1922 uhranul publikum ve Vinohradském divadle, při pražském hostování moskevských divadelníků. Po odjezdu ze SSSR Čechov působil na několika místech Evropy, v roce 1938 přesídlil do USA, kde se začátkem druhé světové války přesunul do Hollywoodu, natáčel, ale především vyučoval herectví, které reflektoval i textově, teoreticky.

Traja Třikrát Michail Čechov: vlevo coby Muromskij ve hře Alexandra Suchovo-Kobylina Proces Muromských (1927), uprostřed na civilním snímku jako emigrant v roce 1929; vpravo pak jako Erik XIV. ve stejnojmenné hře Augusta Strindberga (1921), foto: Routledge Performance Archive & Courtesy Andrei Kirillov (Private Collection)

První z textů, které obsahuje svazek, který vychází v rámci teoretické edice Disk při pražské DAMU a je jedním z mála svého druhu, jež v češtině vyšly, publikoval Čechov rusky roku 1928 v Leningradě. Text druhý zveřejnil roku 1953 anglicky v New Yorku. Překladatelka a sama i herečka Zoja Oubramová (viz třeba recenze na inscenaci pražského Divadla Letí Čaj a apokalypsa, kterou zde na Artzóně v lednu publikovala Ester Žantovská) předřadila oběma textům svoji studii o životě a díle Michaila Čechova. Paradoxní je, že zatímco první text, Hercova cesta, má charakter téměř memoárový, ačkoliv jej autor psal ve svých šestatřiceti letech, tak pozdní spis O herecké technice má mnohem víc charakter systematické a pedagogické práce včetně návodů ke cvičení. Pravda, Čechov ke konci života memoáry psal, ale nedokončil je…

„V běžném životě identifikujeme sami sebe jako ‚já‘: ‚Já chci, já cítím, já myslím.‘ Toto ‚já‘ spojujeme se svým tělem, zvyky, způsobem života, rodinou, společenským postavením a vším ostatním, co představuje normální existenci, ale v okamžicích inspirace přichází umělcovo určitou proměnou. Snažte se vzpomenout, jak vám bylo v takových okamžicích. Co se stalo s vaším všedním ? Neustoupilo do pozadí, nepřenechalo své místo jinému já a nepociťovali jste toto druhé já jako skutečného umělce v sobě?“ píše na jednom místě spisu O herecké technice Čechov. „Pokud jste někdy zažili takové okamžiky, vzpomenete si, že s příchodem tohoto nového jste pocítili především příliš energie, v běžném životě nepoznaný. Tato energie prostoupila celou vaši bytost, vyzařovala z vás do okolí, naplňovala jeviště a proudila přes rampu do obecenstva. Spojovala vás s divákem a sdělovala mu všechny vaše tvůrčí záměry, myšlenky, představy a city. Díky této energii si také plně uvědomujete a prožíváte to, co jsme v této knize nazvali vaší skutečnou existencí na jevišti.“

spisyTucet svazků Frommova díla v němčině. Kdybyste snad chtěli vědět víc…, foto: Amazon.com

TÉMATA

Literatura
Recenze

A/Z SOUVISEJÍCÍ