Záběr z klipu Donalda Glovera vystupujícího jako rapper Childish Gambino v klipu This is America. Se sedmi nominacemi je hlavním favoritem letošní VMAs, repro: YouTube

VMAs odhalují lesk a hlavně bídu současných hudebních videoklipů

Karel Veselý, 28. July 2018

Nominace na klipovou cenu stanice MTV nepodávají příjemný obrázek současného stavu uměleckého média hudebních videoklipů. Jejich prestiž upadá, ale občas se ještě najdou bílé vrány.

Cenu MTV Video Awards (VMA) za nejlepší videoklipy uděluje hudební televize od roku 1984. Kosmonaut opírající se o vlaječku MTV patřil v hudební branži dlouhou dobu k stejně prestižním oceněním jako třeba Grammy nebo Brit Award. Odráželo to důležitost hudebních videoklipů, které se i díky nástupu MTV na začátku osmdesátých let staly zásadním hybatelem prodejů desek. Jenže s novým tisíciletím přestalo MTV klipy vysílat a marketing hudby se přesunul do chaotických vod internetu. S krizí hudebního průmyslu výrazně klesly rozpočty nahrávacích firem na klipovou propagaci i ochota muzikantů a režisérů riskovat s neobvyklými postupy. Umělecká forma krátkých videí s hudbou se nachází v krizi.

Vlastně to potvrdily i nominace na letošní VMAs, které stanice MTV vyhlásila přes Instagram v polovině července. Mezi šesticí klipů v hlavní kategorii Video roku je pouze jediný, který se odvážil pracovat s většími uměleckými ambicemi. (Vrátíme se k němu za chvíli.) Dva klipy ze seznamu snesou přísnější vizuální měřítka, další tři jako by byly spíše do počtu. Pohled do dalších nominací v jednotlivých žánrech prozradí, že nic moc lepšího se prostě letos neurodilo, a tak se do seznamu nejlepších klipů roku vešel i jeden, v němž tvůrci hned v prvních vteřinách přiznají, že se rozhodli klip vlastně nenatáčet a peníze určené na jeho přípravu (milion dolarů) raději rozdali lidem na ulicích Miami. Kamera pak sleduje dojaté tváře lidí, které obdaroval novodobý samaritán – rapper Drake.

OK GO Jde o nápad: američtí rockeři OK GO v choreografii pro klip Here it Goes Again, repro: YouTube

Chytrý nebo vtipný nápad je něco, co v éře internetu nahradilo složité či nákladné koncepty klipů z osmdesátých a devadesátých let. V roce 2006 udělala YouTube hvězdy z amerických rockerů OK GO, kteří v klipu Here it Goes Again tančí v důmyslné choreografii na běžeckých trenažérech z posilovny. Něco takového vlastně mohl kdokoliv natočit a pak pověsit na síť a čekat, jestli si toho lidé všimnou. V naší dekádě pak s Gangnam Style Harlem Shake začaly dokonce splývat hranice hudebního hitu a memu. Stvrdila to i nová metrika sestavování žebříčků: na vrchol hitparády může vyskočit i píseň sloužící jako pouhý zvukový podklad virálních senzací – hity číslo jedna Bad and Boujee rapperů Migos nebo Black Beatles jejich atlantských kolegů Rea Sremmurd doprovázely virální taneční kreace. Naposledy se něco podobného stalo už zmíněnému Drakeovi – jeho píseň In my Feelings vyskočila v polovině července na číslo jedna díky tomu, že se stala soundtrackem ke klipům celebrit tancujícím na neobvyklých místech (jako třeba Will Smith na budapešťském řetězovém mostě).

Ariana Grande Tady jsou peníze vidět: z klipu Ariany Grande No Tears Left To Cry, repro: YouTube

Jistou renesanci zažila klipová forma na konci minulé dekády – Lady Gaga a Katy Perry tehdy servírovaly světu přes internet barevné spektákly s často šokujícím obsahem a přesvědčily velké nahrávací společnosti, že má smysl investovat i do takto nákladných projektů. Jenže tento servis dnes obvykle dostávají jen ty největší hvězdy jako třeba Taylor Swift nebo Ariana Grande, jejíž No Tears Left to Cry je příkladem klipu, na kterém jsou vidět peníze. Jenže koncept futuristického města tvořeného uvnitř počítače a tančící zpěvačka popírající gravitaci rozhodně není nic závratně originálního. (Vzpomeňme na Virtual Insanity kapely Jamiroquai z konce devadesátých let.)

Pro některé hvězdy je formát tří či čtyřminutového klipu už málo, Kanye West, Kendrick Lamar nebo Beyoncé točí místo nich krátké klipové filmy – Beyoncé svoji eponymní desku z roku 2016 vydala v podobě hudebního filmu a kolaborace Lamara s režisérem Khalilem Good Kid Maad City se dokonce letos na jaře promítala v pražském Rudolfinu v rámci výstavy angažované videotvorby. Jsou za tím nepochybně ambice zbavit videoklip stigmatu spotřebního zboží, které nemá trvalejší hodnotu. Obzvláště v době akcelerované konzumace je to pochopitelné – možná i rychlost popkultury je důvodem, proč jsou klipy jako formát v úpadku. Hvězdy často vydávají desky bez předchozího upozornění. Videa, která dříve sloužila k postupnému budování zájmu o novinku, už nejsou potřeba.

Nicky Minaj Nominovaný klip Nicki Minaj vypadá jako relikt staré doby, v níž se hrálo hlavně na efekt, foto: Wikimedia Commons

Ke klipům navíc vždy patřila jistá opulence, grandióznost, to je však přesně to, co fanoušci dnes od svých hvězd tak úplně nepotřebují. Místo nadlidí se superschopnostmi vyhledávají autentičnost, obyčejnost, s pophvězdami se chtějí identifikovat, nikoliv je obdivovat. Proto dnes klipy jako Chun-Li od Nicki Minaj (nominovaný v hiphopové kategorii) vypadají trochu jako relikt staré doby, v níž se hlavně hrálo na efekt.

Svět klipů byl dříve zajímavou laboratoří režisérských talentů, kteří pak plynule přešli do světa filmu. Debutovali v něm Spike Jonze, Michel Gondry nebo třeba Daniel Wolfe. Z poslední doby stojí za zmínku určitě Hiro Murai, který ale – jak se posouvá atraktivita vizuálních formátů – překročil z klipů k televizním seriálům. Aktuálně sklízí ovace za seriál Atlanta, byť je hlavně dítětem Donalda Glovera vystupujícího jako rapper Childish Gambino. Společně se uchází o několik cen Emmy a je to právě jejich klip This is America, který je se sedmi nominacemi hlavním favoritem VMAs. A také důkazem, že i v celkové bídě klipového média se může zrodit něco přelomového.

This is America Z klipu This is America: nejprve poprava spoutaného muže… repro: YouTube


This is America
je v každém ohledu šokující klip, jehož skandálnost ale ospravedlňuje politické poselství. Childish Gambino v jediném plynulém záběru zpívá a tancuje ve velké tovární hale, ale rozverné křepčení přeruší nejprve popravou spoutaného muže a pak střelbou do černošského sboru. Za surreálnými výjevy je kritika americké posedlosti zbraněmi i násilí vůči Afroameričanům. Klip je navíc napěchován aluzemi – tak třeba taneční pózy, které Glover/Gambino střídá, odkazují ke karikaturám Afroameričanů v knihách pro bělochy i k virálním klipům z YouTube.

This is America Z klipu This is America: … a pak postřílení zpívajícího sboru, repro: YouTube

Když klip v květnu vyšel, okamžitě na sebe strhl pozornost médií i fanoušků. Vzápětí díky sledovanosti na YouTube vyskočil na číslo jedna amerického žebříčku. Dobře zapadl do aktuální zjitřené debaty o zbraních a rasismu, zároveň nabídl originální vizualitu, která z něho dělá klipový masterpiece. Murai a Glover jednoduše překročili hranici pouhé zábavy a vstoupili do širší společenské debaty, což se podaří jen výjimečným dílům. Porota VMAs, které se budou udělovat v srpnu, má teď vlastně jednoduchou možnost, jak naznačit cestu, jíž by médium hudebních klipů mohlo vyjít z dlouhotrvající krize.

TÉMATA

Hudba
Glosa
MTV

A/Z SOUVISEJÍCÍ