Vdovy dělají vloupačku po svém: Steve McQueen natočil heist thriller s artovými prvky

Antonín Tesař, 29. November 2018

Na začátku filmu Vdovy sledujeme partu gangsterů při nepovedené akci. Zvrhne se v honičku s policajty a končí explozí dodávky gangsterů. Mrtví mužové ovšem jen vyklidí pole pro své manželky, které se pustí do vlastní loupežné akce – a spoustu věcí si dělají po svém.

Obdobná charakteristika se dá říct o celém tomhle filmu. V jádru klasický „heist“ thriller o loupežné akci, ale spoustu věcí si dělá po svém. Někteří kritici to považují za nedostatek, každopádně je to výsledek vědomého rozhodnutí tvůrců. Vdovy především nejsou „jen“ ženskou variací na klasický „mužský“ filmový žánr. Není to „jen“ něco jako nové Ghostbusters nebo Debbie a její parťačky. Za Vdovami stojí dvojice velmi odlišných osobností, které za sebou mají vyhraněnou a úctyhodnou uměleckou dráhu. Na scénáři spolupracovala spisovatelka Gillian Flynn proslulá románovými thrillery Ostré předměty, Temné kouty a Zmizelá. Režisérem je Steve McQueen, autor minimalistických artových snímků Hlad a Stud či oscarového dramatu 12 let v řetězech. V téhle sestavě nepřekvapí, že adaptace stejnojmenného britského televizního seriálu z osmdesátých let nebude variací na Dannyho parťáky. Ve srovnání s nimi působí Vdovy mnohem tlumeněji a rozbíhavě. Snímek o čtyřech truchlících ženách, jež v sobě hledají odvahu ke zvládnutí stejného zločinu, jaké s cynickou samozřejmostí páchali jejich manželé, nevykazuje lehkost klasických heist filmů. McQueen a Flynn zde současně natáčeli kriminální thriller, intimní drama o ženách stavějících se na vlastní nohy a politické drama o dvou kandidátech na městského radního, z nichž ani jeden nemá čistý štít.

vdovy trailer
Trailer k snímku Vdovy, foto a video: Cinemart

Z hlediska samotného vyprávění je komplikovaná dějová stavba místy překotná. Postavy jako kandidující zločinecký boss Jamal Manning a jeho sadistický bratr Jatemme mohou divákovi připadat jako „nevyužité“ a celý politický konflikt nahrubo nahozený. Komplikovaný děj je navíc na některých místech silně zkratkovitý. Spoustu důležitých okolností ohledně děje se nedozvíme, některé motivace postav jsou klišovitě přímočaré či naopak totálně nejasné (obojí svým způsobem platí pro řidiče hlavní hrdinky Veroniky). Z dramaturgického hlediska Vdovy působí jako neuspořádaná divočina rozkošaťující se do nepatřičné epické šíře.

rozhovoru s McQueenem pro IndieWire lze usuzovat, že přesně takhle to tvůrci zamýšleli. McQueen popisuje styl Vdov vlastně velice přesně, když říká, že chtěl vytvořit snímek, v němž divákovi vše připadá jako špičky ledovců – vidíme právě jen ty špičky, ale uvědomujeme si hloubku pod nimi. Na jiném místě McQueen mluví o natáčení Vdov jako o „taj-či filmařině“: „V našich každodenních životech také máme určitou celkovou představu o nějaké osobě. Známe přitom pouhé zlomky jejího života. Je to taj-či filmařina – diváky vedu k tomu, aby mi pomohli ukončit celý příběh, protože často chápou, na co narážím.“ McQueen a Flynn jako by tedy schválně „ochuzovali“ své postavy; ve Vdovách jako by vše odkazovalo i někam mimo samotný příběh, kamsi do hlubin fiktivního světa, který se nakonec může prolínat i s tím naším.

VdovyLiam Neeson a Viola Davis ve snímku Vdovy, foto: Cinemart

Tohle „potápění“ charakterů pod hladinu je zřejmě důvodem, proč Vdovy působí tak zvláštně. McQueen a Flynn ve skutečnosti nejsou ledabylí, jen se co nejvíc snaží soustředit na výmluvné detaily a vynechávat podstatné součásti celku. McQueen neváhá věnovat několik scén intimním momentům, v nichž Veronica osaměle vzpomíná na svého manžela – a jen díky nim máme být schopni naplno prožít závěrečný dějový zvrat a finále filmu. Všechny hlavní hrdinky mají nějakou základní motivaci, ale hlavně pocházejí z různých společenských vrstev a řeší odlišné problémy, které budou rezonovat s různými skupinami diváků. Svým způsobem je to podobný model, jaký používají současné artové filmy – také nám záměrně zatajují důležité informace o postavách a událostech na plátně a očekávají, že se s chybějícími dílky dějové skládanky vypořádáme.

Steve McQueen se ve Vdovách představuje jako mistrovský režisér jinak než u svých programově artových děl. Hlad a Stud byly velice senzualistické filmy koncentrující se více na zachycování jemné a nevyzpytatelné řeči těla než na dialogy. Ve Vdovách se několik tomu podobných scén sice vyskytuje, avšak McQueen zde pracuje s daleko širším výrazovým rejstříkem. Obdivuhodné na Vdovách je to, jak se režisérovi daří vytvořit z těch různých „špiček ledovců“ obraz držící pohromadě.

Vdovy vzdorují svému žánru ostatně i tím, jak jsou natočeny. Není to frenetické, rychle plynoucí dynamické vyprávění rytmizované monumentálním staccatovým soundtrackem. Hans Zimmer ve své hudbě střídá výhružné pomalejší plochy s vyloženě nervními rytmy evokujícími tikot hodin. Obrazové vyprávění naproti tomu působí dojmem až chladné kontroly nad vyzněním každého záběru a střihu. Spíš než na prvoplánový efekt Vdovy hrají na méně úderné, subtilnější a promyšlenější evokace nálad a souvislostí. Jde o inspirativní fúzi mezi brakovou zápletkou a artovými vyprávěcími postupy. Vyplatí se nenechat se odradit neobvyklým a místy ne úplně funkčním přístupem této fúze a věnovat jí soustředěnější pozornost.

Vdovy (USA / Velká Británie, 2018, 129 minut)

Režie: Steve McQueen, scénář: Gillian Flynn, Steve McQueen, kamera: Sean Bobbitt, hudba: Hans Zimmer, střih: Joe Walker, scénografie: Adam Stockhausen, kostýmy: Jenny Eagan. Hrají: Viola Davis, Michelle Rodriguez, Elizabeth Debicki, Cynthia Erivo, Colin Farrell, Daniel Kaluuya, Brian Tyree Henry, Jacki Weaver, Carrie Coon, Robert Duvall, Liam Neeson, Jon Bernthal a další.

TÉMATA

Film
Recenze
Thriller
Emancipace
Drama
Steve McQueen
Vdovy

A/Z SOUVISEJÍCÍ