Artově potemnělý look českého Domestica, ten je hlavní… Foto: Cinemart

Úhledně ošklivý Domestik bezcílně krouží šedými interiéry

Vít Schmarc, 10. October 2018

Debut Adama Sedláka Domestik předcházela pověst snímku, který v zatuchlých a ustrašených vodách tuzemské kinematografie konečně vyvolá pořádné vlny. Jenže v důsledku tento film mnohem víc vypovídá o stavu české kinematografie než o kvalitách díla samotného.

Filmová nadace udělila v roce 2015 Adamu Sedlákovi (*1989) cenu za nejlepší nerealizovaný scénář a sám žánr psychologického bytového hororu, navíc zpestřený atraktivním tématem vrcholového sportu, z tuzemské nabídky vyčnívá. Moderním interpretacím hororu se nadto momentálně daří na filmových festivalech… Takže proto ta očekávání.

Sedlákovi nelze upírat tvůrčí odvahu. Jeho seriál Semestr (2016), líčící prostřednictvím obrazovek klasickou mileniální romanci, byl místy znamenitý a přes všechny možné výhrady působil v nabídce streamovacích služeb (zaujatých především x-tými variacemi Okresního přeboru) svěže. Podobně na první pohled působí i režisérova celovečerní prvotina. Domestik má obdivuhodně ujasněný vizuální klíč i formu. Klaustrofobický a neurotický vztah ambiciózního cyklisty Romana (Jiří Konvalinka) a učitelky Šarloty (Tereza Hofová) svírají šedivé kulisy luxusního bytu, který si tvůrci nechali vyrobit na míru. To jim umožnilo volit řadu zajímavých kamerových úhlů a několik nápaditých výtvarných řešení – Romanovo lopocení se na cyklotrenažéru umístěného naproti dlouhé chodbě vypadá uhrančivě při ponurých kamerových jízdách, kyslíkový stan, který si profesionální cyklista přitáhne do bytu, aby maximalizoval svůj výkon, zase infernálně září ve sterilní ložnici.

trailer Domestik
Trailer k snímku Domestik, zdroj: Youtube

Bílé průsvitné „monstrum“ se stává metaforou proměny vztahu dvou protagonistů, do nějž se intenzivně vkrádá Romanova touha za každou cenu opustit post domestika (jako domestik bývá v češtině také označován nosič vody a jde o toho cyklistu, který se podřizuje týmové režii; domestik zkrátka „jede“ na hvězdu týmu). Stan, vůbec nejpůsobivější nápad Sedlákova filmu, je zde jak výkonnostní pomůckou, tak ovšem dusivým studeným lůnem a pekelným reaktorem, který postupně stravuje oba hrdiny. Pečlivé rámování plíživě se pohybující kamery Dušana Husára a skřípavý industriální doprovod českých emo-elektroniků Vložte kočku dotváří tíživou atmosféru, která Domestika skutečně může prodat jako konkurenceschopný festivalový produkt. Bohužel, film dbá na zdání, ale pod vypulírovaným povrchem skrývá mechanismus prostý a průsvitný, jako je ten kyslíkový stan.

Těžko přehlédnout, jak pečlivě je Domestik zkonstruovaný a jak vše podřizuje své „úhledné ošklivosti“. Destruktivní romance skládají tvůrci z kolekce různých psychologických poruch, atraktivních anamnéz a aktuálních motivů (doping, psychologické formy domácího násilí, posedlost vlastním tělem, obtíže s otěhotněním). I když film pojednává o hlubokých, ničivých zákoutích partnerských vztahů a podvědomí, všímá si především povrchových jevů, které jsou atraktivní pro kameru.

DomestikArtově potemnělý look českého Domestika, ten je hlavní…
Foto: Cinemart

Způsob, jakým vypovídá o psychice a motivacích svých hrdinů, je v něčem až sociopaticky zkratkovitý. Působí podobně mechanicky jako počínání Šarloty, která milostný život páru redukuje na utilitární tabulkový souhrn křížků a teplot s cílem počít. Jako by obě postavy byly jen další ze série atraktivních scénických dekorací, které je třeba postavit na správné místo.

Problém zvyšuje nerovnováha mezi přesvědčivou tlumeností hereckého výkonu Terezy Hofové a neumělými deklamacemi typově přesného, ale projevem zoufale prkenného Jiřího Konvalinky. Kdyby se Sedlákův film držel v rovině ornamentálního bytového hororu o tom, jak posedlost jednoho přechází v posedlost druhého, dal by se snad tenhle rozpor omluvit. Ale Domestik usiluje o typickou shockerovou pointu festivalových filmů, jejímž základem je nenápadný vnitřní přerod jednoho z aktérů. Ve snímku, který s psychologií pracuje čistě účelově, se však takové katarzi těžko věří.

Provokativnost Domestika je v něčem překvapivě zastaralá. Svůj Sedmý kontinent, sociologickou studii postupného rozkladu jedné rodiny, natočil Michael Haneke v roce 1989, přesto jeho hraný debut působí podstatně radikálněji a pronikavěji než úhledná Sedlákova prvotina. Z Domestika je namísto očekávané svěžesti spíš cítit už trochu zatuchlý dech předminulé dekády festivalových shockerů. Ani to mu nebrání, aby se z kontextu české kinematografie skutečně vymykal. A to jistě o něčem svědčí.

Domestik Z natáčení filmu Domestik: Jiří Konvalinka na kole, foto: Julie Vrábelová

Domestik (ČR, Slovensko, 2018, 117 minut)
Scénář a režie:
Adam Sedlák, kamera: Dušan Husár, hudba: Vložte Kočku, zvuk: Jan Šulcek, Jakub Jurásek, střih: Šimon Hájek, kostýmní výtvarnice: Tereza Kopecká, architekt a výtvarník lokací: Ondřej Lipenský. Hrají: Jiří Konvalinka, Tereza Hofová, Miroslav Hanuš, Tomáš Bambušek.

TÉMATA

Film
Recenze
Domestik
Adam Sedlák

A/Z SOUVISEJÍCÍ