Tanečnice a retardér. Z inscenace Assemblage, jejíž koncept a choreografii vytvořila Martina Hajdyla Lacová, foto: Vojtěch V. Sláma

Taneční assemblage o vzniku a zániku? Šest žen v teráriu života.

Lucie Hayashi, 1. November 2018

Assemblage. Název, který o tanečním představení příliš nenapoví, a přitom jej dokonale vystihuje. Koláž ženských elementů rámovaná strohými objekty, které postupně rozkládá a rozpouští mezi prsty. Zkušená tanečnice Martina Hajdyla Lacová vykročila nyní na scénu jako choreografka, a to svérázně a s chutí nechat zaznít svůj vlastní hlas.

Na přehlídkách amatérských souborů scénického tance se mnohdy řeší styl začátků jednotlivých děl – až na výjimky se jedná o nástupy tanečníků do tmy a rozsvěcení spojené s hudbou. V inscenaci Pojďme na tanec! souboru VerTeDance zase Halka Třešňáková svým nezapomenutelným způsobem vysvětluje divákům, že ač se mohou při příchodu do hlediště cítit zmateni při pohledu na zdánlivě se rozcvičující umělce na scéně, „aniž si to uvědomili, představení současného tance už dávno začalo“.

Inscenace Assemblage zůstala věrna této dobré tradici – divák při vstupu do hlediště vidí šest dívek odpočívajících na žlutočerném retardéru, jak si bezstarostně povídají. Jejich hovory do sebe postupně nasávají více gest než slov a ústí v bezstarostnou hru. Připomínají sestry, které si rozumí, aniž by potřebovaly slova, či nerozlučné přítelkyně. Hravost, zranitelnost, důvěra, odvaha, strach, víra, sounáležitost, péče a podpora – dívky nás vtahují do krás i nástrah ženského kolektivu. Sportovně oděny v černé, žluté a šedivé nedbale ladí se scénou, která je od počátku kostrou performance. Autorka scénografie Zuzana Sceranková si pohrává s energií různých tvarů a materiálů (dřevo, kámen, plast, kov, plátno) a využívá i tanečnice jako jednu z výtvarných komponent své instalace. Celá produkce je vlastně holdem konceptuálnímu umění, tanec je integrální, nikoli dominující součást. Nemenším vkladem do celku je hudba Hany Foss Minaříkové a Žanety Vítové. Skladatelky a interpretky v jednom provázejí dění na scéně natolik citlivě, jako by dýchaly spolu s tanečnicemi. Svou jemnou hrou propojují scénografické objekty se živými těly, jejichž ústy zpívají. Lahodná barevnost různých nástrojů a dynamických zvratů i nevtíravé a přitom záživné melodie pomáhají překonat některá stagnující místa v choreografii a udržují napětí a řád.

AssemblageAssemblage: Hravost, zranitelnost, důvěra, odvaha, strach, víra, sounáležitost, péče a podpora – dívky nás vtahují do krás i nástrah ženského kolektivu, foto: ©Vojtěch V. Sláma

Tanečnice nejsou koncepcí svázány, naopak – vše probíhá v uvolněné atmosféře interakce, nápadů, her… Sledujeme zábavný proces vzniku choreografického materiálu: pozorujeme koncepty, útržky, hledání, laboratoř na téma souladu a rozkladu. Silné momenty jsou přerušovány jinými nápady, zajímavé myšlenky nedořečeny, jen naznačeny. Radost z originality narušuje předvídatelná linka. Jenže o tu tady nejde. Do popředí je vyzdvihována instalace světel, stínu, materiálu a tance.

Aura šesti podobně naladěných mladých žen mi připomněla skupinku školaček, k jejichž chichotajícímu se hloučku se žádný kluk neodvážil přiblížit a tajně číhal na moment, kdy se silná parta rozpadne na své elementy. I ve chvílích sólových zpovědí se dívky navzájem hlídají, sledují, inspirují. Žádná z tanečnic však nevyčnívá, individualitu každé z nich jen tušíme. Přitom jde o výkvět naší současné scény, každá z nich by dokázala svým charismatem uhranout celé hlediště. Tady se všechny drží zkrátka, ve prospěch týmu, čímž se ovšem energie tak trochu cyklí na jevišti a pomyslnou čtvrtou stěnou anotovaného „terária“ neprojde. V závěru hraje prim opět výtvarná stránka: posledních pár minut performerky do nového obrazce ladně přestavují scénu, kterou předtím svým řáděním rozložily na prvočinitele.

Celovečerní prvotina Assemblage představuje pohled na tanec jako součást komunikace a interakce, jako přirozený pohyb lidských těl mezi objekty každodennosti. Využívá tance jako konceptu, a nikoli produktu. Martina Hajdyla Lacová si klestí svou vlastní cestu, aniž by se spokojila s osvědčenými zkratkami, a myslím, že její první krok nevyzněl naprázdno.

Autorka je redaktorkou portálu Taneční aktuality.

Assemblage Assemblage: Hravost, zranitelnost, důvěra, odvaha, strach, víra, sounáležitost, péče a podpora – dívky nás vtahují do krás i nástrah ženského kolektivu, foto: Vojtěch V. Sláma

Assemblage

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová, hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová, scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková, světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková, dramaturgie: Jiří Hajdyla. Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková.

Premiéra 8. října 2018, Divadlo Alta, Praha.

TÉMATA

Tanec
Recenze
Praha
Alternativa
Ženy

A/Z SOUVISEJÍCÍ