Veronika Lukášová, foto: archiv umělkyně

Stačí mi podívat se na hvězdy a…

Michaela Banzetová, 31. October 2018

Rozhovor s fotografkou, která se snaží zaznamenat principy vesmíru a pracuje mimořádně systematicky.

Ve svých snímcích Veronika Lukášová zachycuje neviditelné částice vesmíru, ovšem první místo v Czech Press Photo získala v kategorii Portrét. Vystavovala v zahraničí, především v USA, kde třináct let žila. Nyní je jejím domovem Londýn. Zde vede spolu se svým manželem rodinný podnik – nejstarší online databázi zpracovávající data z uměleckého trhu.

Co vás přivedlo k fotografování vztahu člověka a vesmíru?

Bylo mi asi deset, v knihovně jsem listovala knihou o vesmíru. Najednou mi prolétlo hlavou: ve vesmírném kontextu je cokoliv, co se děje na této planetě, naprosto zanedbatelné. My jsme tady, ale co všechno se děje tam! Zkoušíme se tam podívat (můj dětský hrdina byl Gagarin), ovšem překonat limity našeho fyzického těla je složité. Kosmodrom Bajkonur mi připadal jako monumentální skanzen vzdálenosti mezi lidskou touhou a realitou lidského bytí. Obrovské hangáry, kde se sestavují Sojuzy, a malinkatý pokojíček, kde spal Gagarin před odletem na oběžnou dráhu. S lidskou životností cca sta let je představa časového a prostorového nekonečna dost abstraktní a nezbývá než hledat cesty, jak se těmto konceptům přiblížit. Nejen vědecky, ale jako člověk, třeba pomocí umění. Při pohledu na noční oblohu – a to i v centru Londýna – mě vždycky nadchne, že vidím zářit hvězdy z jiných planetárních soustav než jen z té naší. Představuji si, jak vypadají z oběžné dráhy; tuhle myšlenku rozvíjím v sérii Exoplanety. Tady u nás na Zemi se toho nakonec děje také dost, ale já jsem v informačních oceánech naší doby velmi selektivní.

Jak funguje zachycení vesmíru, respektive nekonečna, ve fotografii?

Jak řekl Carlo Rovelli, známý italský fyzik, vesmír je řetězec neustálých změn. Některé jevy jsou dobře viditelné (Slunce, neutronová hvězda), některé vůbec (černá hmota a energie). Osobně k zobrazení nezobrazitelného přistupuji skrze průsečík mých znalostí, subjektivních asociací, intuice a nadsázky. Jedním z mých přístupů bylo zachycení jevů částicové fyziky, které se v přírodě odehrávají v obrovském měřítku, na jejich pozemských laboratorních miniaturách. Takže laboratorní Aurora Borealis v zařízení Planeterella obepíná celou planetu, podprahová fialová tvoří kruh s nejasně definovanými okraji. Kruh má silnou symboliku v lidské kultuře – a najednou se můžeme bavit o cirkulárním vnímání času, hypnotickém účinku jedné barvy.

BajkonurAutorka: „Kosmodrom Bajkonur mi připadal jako monumentální skanzen vzdálenosti mezi lidskou touhou a realitou lidského bytí. Obrovské hangáry, kde se sestavují Sojuzy, a malinkatý pokojíček, kde spal Gagarin před odletem na oběžnou dráhu.“ Foto: Veronika Lukášová

Souvisejícím námětem vašich fotografií je i atomový výbuch a oblast, kde se odehrály jaderné zkoušky. Také jste se zabývala určitou historkou spojenou s urychlovačem částic v bývalém SSSR. Čím vás tyhle spíše dramatické události zaujaly?

Za to mohou protiatomová cvičení. Od základní školy to pro mě bylo každoroční setkání s hypotetickým koncem světa. Propagandou zabarvená událost byla doprovozena krátkými filmy, kde mě zaujaly minuskulní detaily štěpení atomu. V USA jsem se začala zajímat o Manhattanský projekt – tajný válečný projekt USA na vývoj atomové bomby pod vedením Roberta Oppenheimera s hlavním cílem předehnat Německo. Logicky jsem pak na svoje narozeniny v roce 2009 navštívila Trinity Site v Novém Mexiku, kde se roku 1945 testovala první atomová bomba, onen kýžený výsledek Manhattanského projektu. Místo je součástí vojenské základny a přístup je možný jen jednou ročně. V roce 2010 jsem navštívila město Semej v Kazachstánu. Nedaleko odtud probíhalo testování atomových bomb v dobách SSSR. K focení jsem nedostala povolení. Místní mi však povyprávěli, jak je ráno budívaly padající hrnky z poliček způsobené otřesy z výbuchů. O časech nukleárních testů je nikdo neinformoval.

Konkrétním propojením lidského a neviditelného světa se pro mě stala událost z roku 1978. Anatolij Petrovič Bugorski, opravující tehdy největší sovětský urychlovač, vložil nevědomky hlavu do dráhy vysoce energického svazku protonů. Selhala totiž pojistka. Bugorski přežil, ale trajektorie protonů mu umrtvila měkké tkáně a kost. Navíc o nehodě nemohl veřejně mluvit celé desetiletí. Bugorského jsem zvěčnila v sítotiskovém projektu 76GeV. A mlhová komora, což je zařízení „zobrazující“ přirozenou radiaci kolem nás, mě inspirovala ke zkoumání subatomárních jevů v abstraktní rovině. Jak ale můžeme s touto realitou komunikovat? Jak ji lze reprezentovat? Právě o to se snažím v projektech Posvítit si do tmy a Thoriový les.

Thorium ForrestZáběr z projektu Thorium Forest, respektive z multimediální instalace, kterou Veronika Lukášová připravila pro rezidenci v London Creative Network, foto: archiv Veroniky Lukášové

Patříte mezi světovou špičku umělců, kteří ve své práci propojují umění a vědu. V roce 2009 jste však zvítězila na Czech Press Photo v kategorii Portrét. Věnujete se i nyní portrétní fotografii?

V letech 2004 až 2010 mě zajímalo stáří. Co může člověk v pokročilém věku dělat, anebo naopak nedělat? Dokumentovala jsem dvě různá východiska. Můj děda Jaroslav Jašek, takový nedoceněný vynálezce ze Šmeralek, od svých devadesáti dožíval v domově důchodců v Líšni (pozn. red.: Šmeralky = Šmeralovy závody v Brně, umístěné na Křenové ulici, v níž Jaroslav Jašek bydlel). Nízko-oktanové prostředí, klid, eventuální chlazení piva v umyvadle. Na druhém konci planety (v USA) se mezitím odehrávala Olympiáda důchodců (Senior Olympic Games), kde stoletý Roger Roger Gentilhomme obstojným backhandem obhajoval titul. Ve spolupráci s AARP (American Association of Retired Persons), což je největší organizace v USA, která pomáhá seniorům, pak vznikla i série portrétů olympijských seniorů. John Tatum, plavec, který je na jednom ze snímků v této sérii – bylo mu tehdy devadesát – mi při focení popisoval dobu segregace; je totiž černoch. Protože s bratrem Bradfordem nemohli jako děti do žádného bazénu, chodili tajně večer plavat do okrasného jezírka před Lincolnovým památníkem. Vzpomněla jsem si na to znovu, když jsem u téhož jezírka fotila inauguraci Baracka Obamy. Od roku 2010 bydlím sice v Londýně, ale Ameriku už ze mě nikdo nevyrve. Současný prezident mě inspiroval k sérii Trumpigami, portrétnímu projektu, který využívá fotek z denního tisku ke specifickému origami. Nazvala jsem ho It’s only a real one (Je jenom doopravdy), podle fráze vypůjčené od mého syna.

Ve Spojených státech jste žila třináct let. Co vás tam přivedlo?

Do USA jsem odjela v roce 1998, asi tři dny po dokončení magisterských studií na brněnské Filozofické fakultě. Přítel-ekonom získal stipendium na University of Maryland a já jsem po několika měsících v USA byla přijata na pozici obchodního atašé na české ambasádě ve Washingtonu DC. Zároveň jsem fotila, pronikla do komunity dokumentárních fotografů v DC. V roce 2003 jsem odešla z ambasády a díky pracovnímu vízu jsem se věnovala výhradně fotografii. Nesilnější zážitky mám z četných výprav americkou – pro Evropana dá se říci megalomanskou – krajinou: obrovským pohořím Rockies, Mrtvým údolím, Sonorskou pouští. A co všechno tam člověka může potkat! Přejetý pásovec, minigolf s tématem Starého zákona, vybydlené město, pod nímž pořád hoří uhelná žíla, kempování mezi sekvojemi. Zážitky mám i z DC, tepny americké politiky. Díky spolupráci s New York Times jsem měla přístup do podzemního labyrintu spojujícího všechny budovy na proslulém Capital Hillu.

Senior OlympiansRoger Gentilhomme, 100 let. Tenista. Fotografováno v roce 2009, foto: Veronika Lukášová

S manželem Sebastianem vedete Art Market Research, nejstarší online nástroj, který shromažďuje data z uměleckého trhu a mapuje pohyb cen v tomto odvětví. Jaká je jeho historie?

Art Market Research byl založen v roce 1977 mým tchánem Robinem Duthym. Jako investiční analytik v City of London si všiml, že ačkoliv konvenční investice jsou detailně analyzovány z hlediska minulého výkonu a budoucího potenciálu, žádná podobná systematická analýza neexistuje pro trh s uměním, starožitnostmi a s objekty sběratelství. Ve spolupráci s London School of Economics vymyslel sofistikovanou metodologii s tzv. trimming and smoothing mechanism, která umožnila eliminovat sezónní a jiné distorze. V roce 1978 vydal svou první knihu Alternative Investment, kde se zaměřil na deset sběratelských oblastí (například mince, víno, knihy) a jejich investiční potenciál. Jeho hlavním záměrem bylo zprostředkovat široké veřejnosti objektivní informace v přímém střetu s dosavadním neprůhledným prostředím dealerů. V roce 1986 na to navázal publikací Succesful Investor, která mapuje investiční potenciál čtyřiceti oblastí umění a starožitností. Už jako velmi respektovaný expert v oboru se roku 2001 stal prvním poskytovatelem online dat o trhu s uměním. AMR jsme v roce 2016 společně s manželem zdědili. Nadále rozvíjíme spolupráci s LSE a dalšími experty, na podzim plánujeme spustit unikátní a dynamický ranking umělců AMRAI 100.

Jak přesně AMR funguje? Bylo třeba systém za dobu jeho existence aktualizovat?

Trh s uměním je z padesáti procent neviditelný. Zejména primární trh, tedy tvořený galeristy a dealery, neposkytuje o svých transakcích žádné informace. Přesto máme o trhu s uměním dobrou představu, a to díky tomu, že víme, co se děje v té viditelné polovině, na sekundárním, tedy aukčním trhu. Výsledky aukčních prodejů jsou obecně veřejně dostupné. Sbíráme data, která reprezentují asi devadesát procent celkové hodnoty globálního aukčního prodeje. S našimi daty od roku 1975 do současnosti můžeme efektivně mapovat měnící se síly a trendy na trhu s uměním a starožitnostmi. Jak jsem říkala, zanedlouho spouštíme nový internetový portál, který uživateli poskytne intuitivnější vyhledávání v kategoriích, rychlejší vytvoření grafu podle zadaných kritérií a export vyhledaných informací. Zároveň lze na stejné stránce provést evaluaci hodnoty podle vybraných kritérií, vidět procentuální změnu i roční nárůst.

MarsPetriho miska v procesu zjišťujícím možnou kontaminaci člověka při cestě na Mars. Z programu Mars 500, kdy šest mužů podstoupilo pokus se simulací cesty na tuto planetu. Innsbruck, Rakousko, 2013, foto: Veronika Lukášová

A co vás čeká v oblasti tvorby?

Tento měsíc dokončuji svoji uměleckou rezidenci LCN (London Creative Network, sponzorovanou EU) tady v Londýně. Zároveň dodělávám doktorský výzkum, nazvaný Posvítit si do tmy, zabývající se propojením subatomárního světa s fotografií a uměním. V půlce prosince budu mít o tomto projektu přednášku v Brněnské hvězdárně. S mojí sestrou a umělkyní Helenou Lukášovou máme rozpracovaný projekt o černé hmotě; naše umělecké seskupení se jmenuje HeVe. Příští školní rok bych také měla vést blokovou výuku předmětu Trh s uměním na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Veronika Lukášová (*1974)

Fotografka věnující se rovněž tvorbě filmů. Žije a tvoří v Londýně. V roce 2012 zde získala titul M.A. v oboru Photojournalism and Documentary Photography na London College of Communication (University of the Arts London).

Během pobytu v USA (1998–2010) navštívila Trinity Site, místo prvního atomového výbuchu. Fotografie z této série jsou součástí publikace Nuclear Culture Source Book (ed. Ele Carpenter, Black Dog Publishing, 2016), která se zabývá odkazem atomového věku v 21. století. Na projektu Posvítit si do tmy spolupracovala s dr. Gabby Provan, odbornicí na magnetosféru na University of Leicester, dále s Mgr. Markem Eliášem, Ph.D, výzkumníkem v oblasti plazmových technologií v Ústavu fyziky při MU Brno, s Arts Catalyst, britskou neprofitovou organizací zaměřenou na projekty mezi vědou a uměním, a s Jadernou elektrárnou Temelín. Pro uměleckou rezidenci v London Creative Network připravila projekt Thorium Forest, rozvíjející dané téma formou multimediální instalace.

Letos 17. prosince bude mít Veronika Lukášová přednášku o svém doktorském výzkumu a o uměleckých projektech v auditoriu Brněnské hvězdárny.

TÉMATA

Fotografie
Rozhovor
Vesmír
Londýn
Czech Press Photo

A/Z SOUVISEJÍCÍ