Tvůrci kniha: zleva Kirill Ščeblikyn, Martin Šimečka a Filip Zajíček, foto: Milan Jaroš (Respekt)

Šimečkův poctivý zápas s nadřazeností – i s tou svou

Josef Chuchma, 13. May 2019

Rozhovor s novinářem a spisovatelem Martinem M. Šimečkou nazvaný Jsme jako oni náleží ve svém žánru k těm vůbec nejlepším knihám, které zde za řadu posledních let vyšly. Toto silné tvrzení bude třeba doložit.

Když se letos v květnu na Slovensku konaly simulované eurovolby mezi středoškoláky, zvítězila tam v nich Lidová strana Naše Slovensko (LSNS) Mariana Kotleby. Dílčí odpověď na otázku, proč tomu tak je, lze nalézt právě v rozhovoru Martinem M. Šimečkou (*1957). Vzpomíná, jak byl v roce 2015 na debatě se středoškoláky v Prievidzi. Prezentoval tam svoje liberálně-demokratické názory a odpovědí mu bylo nepřátelské ticho. „Poprvé jsem se ocitl v situaci, kdy jsem si nevěděl rady s mladými lidmi,“ přiznává Šimečka. To ticho se ovšem nevzalo odnikud. V tu dobu, ač ještě nebyl v parlamentu, jezdil Kotleba, původně učitel informatiky, po školách a tlačil studentům do hlav svoji nacionalistickou a fašizoidní ideologii. „Mládež byla už v roce 2015 pod vlivem konspiračních webů, jen my jsme to ještě neregistrovali,“ dodává Šimečka, dnes redaktor slovenského Denníku N. Poznamenává rovněž, že Slováci se se svou fašistickou érou za druhé světové války nikdy zcela nevyrovnali.

Šimečka je mezi veřejně činnými osobnostmi ojedinělým případem přinejmenším v tom, že je vpravdě česko-slovenským, respektive slovensko-českým občanem. Je bilingvní, roky pracoval v českých médiích (v týdeníku Respekt), zná slovenskou a českou politiku téměř rovnocenně. Když hovoří o „nás“, když říká „my“, někdy mimoděk myslí Slováky, někdy Čechy. Vidí do obou národů, ale zcela přirozeně vnímá širší prostor, středoevropský: Polsko, Maďarsko. Pozoruje, co se děje v těchto zemích, srovnává, nemá iluze, ale zatím si uchovává naději, že liberální demokracie nespěje do nebytí.

Simecka Z obrazového doprovodu knihy Jsme jako oni: Milan Šimečka v pracovně, foto: Milan Jaroš (Respekt)

Dialog s ním od prosince 2017 do ledna 2019 vedli dva novináři z řad dnešních dvacátníků: Kirill Ščeblykin (*1993) a Filip Zajíček (*1992). Jejich otázky nejsou ani vlezlé, ani konfrontační; jsou zvídavé a informované. Odpovědi Šimečky někdo může vnímat až jako sebemrskačské. Leitmotivem se ukazuje být propichování dnes tak rozšířených a oblíbených sociálních bublin, které vedou k názorovému sebeutvrzování. Šimečka pochází z bratislavské rodiny, která nejprve byla prominentní (jeho otec učil marxistickou filozofii na vysoké škole), ale počátkem normalizace se „propadla“ mezi odpadlíky, protože filozof Milan Šimečka nesouhlasil se srpnovou okupací a s novým politickým kurzem; později náležel k nepočetné bratislavské disidentské obci. Martin Šimečka kriticky vzpomíná, jak v rodině vládl pocit morální nadřazenosti nad konformními občany. Ale působil i dějinný protipohyb: protože možnosti vzdělání a profesního uplatnění byly pro syna kvůli otcově politickému postoji silně omezené, poznal zcela neelitářská prostředí a „obyčejné“ lidi, což pro něho znamenalo velmi užitečnou sociální zkušenost. K ní se Martin M. Šimečka v dialozích vrací, z ní čerpá, ta jej drží v odstupu od intelektuální a sociální nafrněnosti. Jeho postoj lze charakterizovat jako zdravou skepsi: „Všichni říkali, že je to něžná, sametová revoluce. Oponoval jsem jim. Říkal jsem, že my přece víme, proč jsme lidi motivovali, aby nemlátili policisty a neházeli do výloh kameny. Báli jsme se. Věděli jsme, že v krajním případě nás může přijít rozehnat i armáda. Vědomě jsme s lidmi manipulovali – sametovost pramenila z našeho strachu, ne z nějaké ideje.“

Simecka Z obrazového doprovodu knihy Jsme jako oni: Milan Šimečka v přírodě, foto: Milan Jaroš (Respekt)

Za citování by stála řada pasáží ze Šimečkových odpovědí: o přežívání za normalizace s jejími rituály (vstup do SSM), o zkušenostech z vojny, kterou absolvoval, o jakési poloslepotě Václava Havla vůči Slovákům, o politickém lámání chleba na Slovensku devadesátých let, o Andreji Babišovi, o českých i slovenských novinářích, o Maďarsku i Polsku, o výzvě, kterou pro liberální demokracii nyní představují autoritativní režimy a vůdci atd. Ale my tu zacitujeme už jen toto: „Nerad to říkám, ale nemůžeme trvat na principech, podle kterých vypadáme lepší, než jsme. Lidská práva jsou krásná věc, ale neústupné trvání na jejich konceptu nám znemožňuje jasně myslet. Jsem si jistý, že kdybychom šli do nitra duše příslušníků liberálních elit, budeme překvapeni, jak velkému počtu z nich vyhovuje, že sem Zeman s Milanem Chovancem muslimy nepustili a ten nemorální čin udělali za ně.“

Šimečkova zpověď je mimořádně střízlivá a intelektuálně poctivá. Kromě rozhovoru, v němž odpovídá bratislavský šedesátník a který je rozdělen do několika kapitol, vázaný, graficky pěkně upravený svazek obsahuje negativně (bílé na černém) vytištěná intermezza s dvěma Šimečkovými eseji a s kvartetem kratších dialogů. V nich se role vyměnily: to protagonista se táže mladých pražských novinářů, aby blížeji poznal jejich pohled na svět a konfrontoval jejich zkušenost se svou. Integrální součástí svazku jsou pěkné černobílé fotografie od Milana Jaroše. Poněkud nadbytečnou se jeví být pouze předmluva Saši Uhlové, která snad měla připojit komentář z jiného ideového úhlu, ale v zásadě běží o zdvořilostní slovo, o uznalé poznámky na Šimečkovu adresu.

Kirill Ščeblykin, Filip Zajíček: Jsme jako oni. Rozhovor s Martinem M. Šimečkou o liberálech, pokrytcích a fašistech. Fotografie Milan Jaroš. Předmluva Saša Uhlová. Paseka, Praha 2019, 240 stran, doporučená cena 289 korun.

Simecka cover Obálka knihy i její vnitřní tvář je grafickým dílem art direktora Paseky Vojty Sedláčka, repro: Paseka

TÉMATA

Literatura
Knižní tipy
Lidé
Recenze

A/Z SOUVISEJÍCÍ