Roman Rédl má problém, foto: Michaela Buchtová (ČT)

Seriál Rédl má mouchy, ale nevytváří iluze o lidech typu Alojze Lorence

Josef Chuchma, 28. November 2018

Jednou z pozoruhodných tuzemských událostí posledních dní je účast Alojze Lorence, předlistopadové hlavy Státní bezpečnosti, na diskusi k výročí 17. listopadu na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Shodou okolností v témže čase ČT vysílá čtyřdílnou minisérii Rédl. Je zde jistá souvislost.

Mladý slovenský scenárista, absolvent FAMU Miro Šifra, napsal scénář, který situoval do Československa těsně před jeho rozpadem, do druhé poloviny prosince roku 1992. Základní situace je takováto: jednačtyřicetiletý vojenský prokurátor Roman Rédl pracuje na případu předlistopadového vnitráckého generála Ference, který se momentálně nachází ve vazbě. Jde o to, zda mu bude prodloužena. Poručík Rédl sezná, že právně validní důvody pro její trvání neexistují, ovšem kolegové prokurátoři chtějí Ference udržet ve vazbě přes Nový rok, protože pak zanikne Československo, Ferenc odjede na své rodné (potom již samostatné) Slovensko a Češi na něj už nedosáhnou.

U Ferencovy postavy, nejspíš jako jediné z celého seriálu, se scenárista Šifra zřetelně inspiroval reálným předobrazem: právě generálem Lorencem, jehož Vyšší vojenský soud v říjnu 1992 shledal vinným za zneužívání pravomoci veřejného činitele a omezování osobní svobody. Rozsudek čtyř let nepodmíněně potvrdilo vojenské kolegium Vrchního soudu v Praze, ovšem slovenský občan Lorenc odmítl trest nastoupit; nakonec na Slovensku vyfasoval podmínku na patnáct měsíců. Respektive je tu ještě jedna, a to naprosto přiznaná inspirace: proslulá kauza rakouského plukovníka Alfreda Redla (1864–1913), dvojitého agenta, jehož hra a zároveň i homosexualita se provalily a on se ve vídeňském hotelu zastřelil. Miro Šifra si původně představoval, že Redlovu aféru jen posune do roku 1992, ovšem „během přepisů scénáře se vyznění vytrácelo a nakonec zůstalo jen jméno a orientace“.

Motiv stíhání Ference ovšem ustupuje u Romana Rédla do pozadí, protože prokurátora vtáhne událost související s téměř již nemohoucím stárnoucím sousedem, jemuž se ztratí vnuk, jenž o něj pečuje. Rédl se tím propracuje k aktivitě dvou mladých mužů, Bočka a Frima, kteří přijdou na to, že reálné počty ruských vojenských vagónů projíždějících československým územím na východ se liší od počtů deklarovaných. S obsahem „neviditelných“ vagónů s vojenským materiálem se kšeftuje a mladí koumáci a poručík Rédl se vmotají do sítě, která lupy provádí a bohatne na nich. Boček je nalezen mrtvý, Frima Rédl skryje. Zde je však filmařská licence o poznání větší než u linie s generálem Ferencem. Vlaky transportující sovětský/ruský vojenský materiál, na nichž měla kriminální síť objevená Rédlem založenu svoji živnost, v té době přes Československo téměř jistě nepřejížděly v takové intenzitě, jak to sugeruje seriál.

RedlPodplukovník Navara (Martin Pechlát) ve služebním, foto: Michaela Buchtová (ČT)

Záležitosti okolo transportů analyzuje diplomová práce Jany Kosové Odchod sovětských vojsk z území Německa, Československa a Polska, obhájená roku 2012 na Fakultě sociálních věd UK. „Dne 18. prosince 1992 byla v Praze podepsána Dohoda mezi vládou ČSFR, RF a vládou Ukrajiny o tranzitu vojenských vlaků s vojenskými náklady Západní skupiny vojsk ozbrojených sil RF ze SRN do RF přes území ČSFR a Ukrajiny. Podle této Dohody smělo být v jednom tranzitním vlaku max. 24 osob, na území ČSFR mohly vstoupit max. 4 tranzitní vlaky za 24 hodin a vjet k nám pohraničními stanicemi Děčín, Vojtanov či Rumburk, na území Ukrajiny se dostanou přes hraniční přechody Čierna nad Tisou a Maťovice. Zakázány byly přeprava munice a výzbroje současně v jednom vlaku a transport radioaktivních materiálů,“ stojí v diplomce. Zmocněnec tuzemské vlády pro tranzit ruské armády Jan Zenkl v březnu 1993 litoval, že „Československo neumožnilo přepravu pro Západní skupinu vojsk dříve, neboť tím přišlo asi o 1,5 miliardy korun“. Jinými slovy: v Rédlovi, tedy v prosinci 1992, je kšeft s transporty už pěkně zaveden a běží na plné obrátky, zatímco v ony dny byla reálně teprve podepsána dohoda o těchto transportech…

Scenáristovi Šifrovi dle všeho šlo o kumulaci nosných motivů, a říká-li režisér Jan Hřebejk v bonusovém interview na webových stránkách Rédla, že se jedná o fiktivní příběh s pravdivým rámcem, pak je třeba se ptát, co je tím rámcem míněno a nakolik je tento rámec akceptovatelný.

Rédl náleží mezi tuzemskými filmovými a televizními evokacemi „divokých devadesátek“ k nejtemnějším dílům. A to i doslova: odehrává se během nejkratších dnů v roce, v exteriérech i interiérech převažuje setmělost, jediným světlejším „stavebním“ prvkem v obrazové složce je sníh na polích. Je to adekvátní světelné ladění pro děje, v nichž na sváteční euforii nebo poklid konce roku není čas ani chuť: vnější „obyčejná“ realita k hlavním aktérům dolehne vlastně jen skrze puštěnou televizi. Provozují činnosti na hraně zákona nebo daleko za ní a potácejí se v ambivalentním prostoru, v němž se ostatně kymácí rozpadající se československý stát, který za sebou vláčí komunistickou minulost a má před sebou nejistou samostatnou budoucnost. Razantně zahraní gauneři Karel (David Novotný) a Jiří (Martin Hofmann) se trhli od vlakové vykradačské sítě a „jedou“ už jen čisté zlo s krví na rukách. Karel a Jiří jsou prototypy z kriminálního žánru bez ohledu na dobu a zemi. To, že Novotného Karel je pravoslavný křesťan, narozený v Minsku, který se za pár let pobytu v Československu naučil česky bez přízvuku a nosí české jméno, nikoliv však příjmení, není úplně nejskvělejší dramaturgický moment.

Redl z nataceniZ natáčení seriálu Rédl režiséra Jana Hřebejka, foto: Česká televize

Šéf sítě Milec (Štěpán Kozub) pracuje sofistikovaněji než Karel a Jiří – u něho se už plně projevuje spojení zločinu, historie a politiky, na němž minisérie stojí. Studoval v SSSR, je z rodiny komunistického bezpečáka. Když se o jeho původu ke konci série dozví generál Ferenc, hned cítí spříznění, jakkoliv pragmaticky motivované, protože si chce na úlovcích vlakového gangu „líznout“. Ference bez jakéhokoliv démonického přehrávání ztělesňuje slovenský divadelní a filmový režisér Roman Polák. Inteligentní generál bez iluzí ví, že jeho historický čas velkého hybatele je pryč, dobře rozumí „pomstě“ nového režimu na něm, ale těžko se smiřuje s tím, že nyní jej soudí jeho někdejší podřízení a jakési bezejmenné nuly v uniformách, lidé, kteří ještě před několika málo lety bez ceknutí poslouchali komunistické rozkazy. Tyto protihráče mu tvoří podplukovník Navara (Martin Pechlát) a jeho podřízení, prokurátoři Štift (Michal Isteník), jemuž Ferenc ledově připomene, že v roce 1988 se dral do KSČ, a koneckonců i Roman Rédl, bývalý výsadkář, jenž vystudoval komunistická práva. Ivana (Petra Hřebíčková) sice rovněž prošla prověrkami po listopadu 1989, ovšem hlavně díky tomu, že zrovna pobývala na mateřské dovolené. Nyní Ivana vlastní legitimaci demokratické kontrarozvědky, ale vazby na předlistopadové členy ozbrojených a bezpečnostních složek není s to přervat; k tomu za dramatických okolností dojde až ve finále. Je to ostatně minulost, která dohání i Rédla, jenž sice „nechce být jako oni“, ale zároveň minulost uměl zúročit a pracuje s ní. Přece pouze díky svému postavení vojenského prokurátora, kterého dosáhl i službou komunistickému státu a podařilo se mu v té funkci „proklouznout“ do nových poměrů, navštíví ve vazbě „soukromě“ Ference a bokem po něm žádá pomoc. Rédl za generálem přichází se žádostí o rozšifrování záznamů, které si o ruských vlacích vedli mladí pátrači Boček a Frim; generál je totiž vyhlášeným expertem na šifrovací systémy (za specialistu na ně byl považován i reálný Lorenc). A je to nakonec generál, který prokurátora, jenž přistupuje na řadu kompromisů, ale schází mu hroší kůže, uvrhne do dilemat, z nichž není návratu.

Už sám tento stručný popis ukazuje na míru fikce a fabulace: je nemalá a v některých okamžicích i poněkud klopotná (zejména ve čtvrtém díle, kdy má do hry zásadněji vstoupit Rédlova homosexualita). Ale hovoří-li Hřebejk o pravdivém rámci, pak ta slova lze akceptovat v tom smyslu, že minisérie Rédl tematizuje dobová dilemata a pokušení příslušníků jak předlistopadových, tak raně polistopadových silových rezortů. Disidenti za komunismu vytvářeli, řečeno výrazem Václava Bendy, paralelní polis, zatímco staré struktury, rychle se orientující v téměř dětsky bezelstném demokratickém systému, čile vytvořily paralelní mechanismy, v nichž v nejmenším nešlo o polis a její blaho, nýbrž jen a pouze o tvrdý zisk. V tomto punktu Rédl nelže.

Redl z nataceni
Rozhovor s režisérem Janem Hřebejkem o seriálu Rédl, foto a video: Česká televize

Na dokreslení: Když se Alojz Lorenc vyvlékl z českého trestního stíhání, začal si na Slovensku vydělávat poradenskou činností v IT bezpečnosti. V devadesátých letech také nastoupil do Penta Group, a.s., což je předchůdkyně dnešní, v ČR velmi dobře známé investiční společnosti Penta. „V Pentě jsem několik let odpovídal za oblasti související s řízením firemních rizik. Do mé kompetence patřila ochrana majetku, bezpečnost informačních technologií, interní audit a business intelligence. Ale téměř dva roky moje firma poskytuje Pentě už jenom poradenské služby,“ pravil Lorenc roku 2012 v rozhovoru pro časopis Euro.

Přehlédneme-li Hřebejkovu televizní filmografii za poslední roky, je z ní Rédl tím nejlepším titulem, ne-li jeho nejlepší „televizí“ vůbec. A ještě jinak: od předloňského filmu pro kina Učitelka tento pracovitý tvůrce nic kvalitnějšího nenatočil. S poněkud pozdviženým obočím či s jistým údivem ještě konstatujme, že režisér, jemuž nejednou byla vytýkána nemístná, „pelíškovitá“ idyličnost, se na konci Rédla utrhl k sice jen zčásti naturalisticky zobrazovaným, nicméně ne zrovna příjemným scénám mučení a násilí. Jako by se v něm probudilo zvíře.

Redl z nataceni
Rozhovor s Ondřejem Sokolem, představitelem Romana Rédla, foto a video: Česká televize

Rédl (ČR, 2018, 4 × 67–73 minut)

Scénář: Miro Šifra, dramaturg: Petr Jarchovský, režie: Jan Hřebejk, kamera: Martin Šácha, střih: Vladimír Barák, architekt: Milan Býček, kostýmy: Katarína Štrbová Bieliková, masky: Zdeněk Klika, Tomáš Richter, hudba: Ivan Acher, zvuk: Jiří Klenka, kreativní producent: Jan Štern, výkonný producent: Ilona Jirásková. Hrají: Ondřej Sokol, David Novotný, Martin Hofmann, Roman Polák, Petra Hřebíčková, Martin Pechlát, Ján Bavala, Přemysl Bureš, Kryštof Bartoš, Oskar Hes, Ján Sedal, Nika Brettschneiderová, Martin E. Kyšperský, Michal Isteník, Petr Motloch, Petr Halberstadt a další.

Uvedla ČT mezi 11. listopadem a 2. prosincem 2018.

TÉMATA

Televize
Seriál
Film
Jan Hřebejk
Recenze
Normalizace
Historie
Česká televize

A/Z SOUVISEJÍCÍ