Tomáš Bambušek a Kristina Povodová v Soudu nad českou cestou, foto: Česká televize – Radek Miča

Sametově zdvořilostní soud nad Českem pod vedením Roberta Sedláčka

Josef Chuchma, 29. November 2019

Režisérovi Robertu Sedláčkovi běžel v září a říjnu v České televizi seriál Sever a už byl do vysílání na listopad naplánován jím natočený „hybridní“ dokument Soud nad českou cestou, který vznikl k třicátému výročí sametové revoluce. Bohužel zůstal u polovičatosti stejně jako předtím Sever.

Sám o sobě námět, s nímž přišel spolumajitel brněnského nakladatelství Větrné mlýny a dlouholetý externí spolupracovník brněnského studia ČT Petr Minařík, není marný, ale je křehký až zrádný: uskutečnit jakýsi soud nad vývojem země od listopadu 1989 až doposud. Tedy vystavit republice účet, jakkoliv symbolický. Křehkost a zrádnost spočívá v přirozené inklinaci takového „soudu“ k deklamativnosti a obecnosti, velmi záleží na uchopení námětu. Scenárista Ondřej Gabriel (ano ten, který je podepsán seriálem HBO Bez vědomí) a Robert Sedláček upřednostnili efektnost nad pravdou, přičemž pravdou tu rozumím „nebezpečnou“ rozporuplnost, riskantnost a autorskou odvahu.

Gabriela Míčová u soudu
Podívejte se na snímek Soud nad českou cestou, foto: Česká televize – Radek Miča

Po schodech důstojné budovy přichází do soudní síně veřejnost a exponovaní aktéři – žena a muž, k nimž se nahrnou novináři s mikrofony. Ona, žalobkyně (hraje ji Gabriela Míčová), vysvětluje, co si slibuje od žaloby, kterou podala. („Prostřednictvím toho soudu se dnes konečně dozvíme, jak na tom naše společnost po těch třiceti letech vlastně je.“) On, obhájce (Tomáš Bambušek), má tu žalobu za pouhé nevkusné gesto. („Myslím, že si paní žalobkyně nemohla vybrat lepší termín, než jsou dnešní dny, kdy si připomínáme třicet let sametové revoluce.“) Ona a on si pak mezi sebou vymění několik peprných vět na adresu svých profesních postojů i vzhledu. On jí tiše říká, že ona sice asi má v lecčems pravdu, ale systém v zásadě funguje a není dobré do něj takhle kopat, neboť toho mohou využít (blíže nespecifikovaní) megagauneři. Veřejnost mezitím zasedne do lavic. V čele síně sedí soudce, přesněji samosoudce (Alois Švehlík), bokem jedenáctičlenná porota: ta vynese závěrečný verdikt, který je – jak je několikrát během hodinu a půl trvajícího filmu zdůrazněno – výhradně morální.

Zatímco žalobkyně, obhájce a soudce jsou hrané figury, porotu tvoří reální lidé, jejichž jména, funkce a věk průběžně připomínají titulky v obraze. Stejně reální jsou svědci, které si žalobkyně a obhájce zvou do soudní síně. Jedním z drobných důsledků kombinace hraných a reálných prvků v Soudu nad českou cestou je fakt, že zatímco ústně se ve filmu deklaruje, že soud probíhá ve dnech třicátého výročí listopadové revoluce, novináři a především veřejnost mají na sobě letní oblečení. Když jsme u veřejnosti, ta sice zaplní soudní síň, ale je zcela pasivní, jednání tiše sleduje, ani třeba jen grimasami neprojevuje emoce. Jako kdyby se jí jednání netýkalo, přičemž žaloba viní za to, že se sametová revoluce nepovedla, respektive, že nebylo splněno to, co si Občanské fórum v roce 1990 předsevzalo, celou veřejnost, každého z nás. Soudce Švehlík je nucen napomenout pouze hrané překročení argumentačních hranic u žalobkyně a obhájce. Všechno je tu jen jako.

Jedenáctičlenná porota u soudu Jedenáctičlenná porota v Soudu nad českou cestou; natáčelo se v aule Filozofické fakulty MU v Brně 12. srpna 2019, foto: Česká televize – Radek Miča

Samostatnou poznámku si zasluhuje porota, která sedí v soudní síni a v prostřizích divák sleduje její jednání za zavřenými dveřmi, kde diskutuje o argumentech žalobkyně a obhájce. Žalobkyně ve svých argumentech tvrdí, že naše země nevzkvétá, že šance byly promarněny, že životní prostředí je na tom špatně, vzdělání se nachází na chabé úrovni, stali jsme se pouhou montovnou, z níž odtékají obrovské zisky, apeluje, že v republice žije příliš mnoho sociálně vyloučených lidí. Obhájce namítá, že Česko v zásadě prosperuje, že zdejší lidé se v průměru mají lépe, než se měli před listopadem 1989, že jsme zemí svobodnou a otevřenou – a to je podstatné. Ona i on se ve svých řečech ohánějí čísly vytrhanými z výzkumů a statistik, tudíž argumentují bezkontextovými fragmenty, z nichž některé jsou navíc očividně zkreslující. Jedenáctičlenná porota, jež má při vynesení verdiktu zastupovat veřejnost, sestává z osmi mužů a tří žen a v soudní síni nevznese jediný dotaz. V porotě převažují pánové středního a vyššího věku (jmenovité složení poroty včetně věku dotyčných). Jediná zástupkyně mladé generace, čtyřiadvacetiletá studentka práv, pronese během diskusí jednu repliku – takto jsou tedy zastoupeny generace narozené po roce 1989. (A podivuhodný ageismus je mimovolně přítomen i mezi hlavními tvůrci Soudu nad českou cestou – všechno jsou to čtyřicátníci.)

Žalobkyně i obhájce se ohánějí citáty z Václava Havla. Tím je demonstrováno, jak se jeden a týž autor se dá využít ke zcela různým výkladům téže reality, reality polistopadové České republiky. Jinak je argumentace jedné i druhé strany, ale také pozvaných svědků, „bezejmenná“ a bezideová. Scenárista a dramaturgyně si dali velký pozor, aby nikdo z politiků, podnikatelů a oligarchů nebyl s jakoukoliv závazností jmenován, aby nikomu živému nebyla přisuzována za něco konkrétního vina. Nakonec tedy jediným, kdo je z garnitur, které polistopadové Česko dosud řídily, jmenován a na fotografii ukazován (nepočítáme-li zmínku o jednom výroku Petra Pitharta), je mrtvý, již bezmocný Havel. To jsou paradoxy.

Ale i tato myšlenkově až trapně neproduktivní hra na soudní přelíčení nakonec vyšle signál o poměrně hlubokém rozpolcení české společnosti. Porota se má vyjádřit ke třem oblastem polistopadového vývoje, jichž se dotýkaly inscenované výjevy v soudní síni: k socioekonomické oblasti, ke vzdělávání a k životnímu prostředí. U prvních dvou kategorií dopadá hlasování 6 : 5 ve prospěch polistopadového vývoje, u životního prostředí je to 4 : 7. A pak je zde ještě otázka, zda pro nás dnešní stav české společnosti znamená zásadní zklamání. Zde zní verdikt jednoznačně: 10 : 1 pro „nezklamání“ z polistopadového vývoje.

Takže Soud na českou cestou je u konce, tucet kamer, které tenhle hybrid snímaly, se může vypnout. A mlčenlivá veřejnost ze zadních lavic a my všichni se můžeme v pokoji rozejít a jít si zase po svých… Jsme vinní i nevinní zároveň, co jsme si, to jsme si, s tím se přece dá v klidu žít.

Příchod k souduPříchod k „soudu“. Natáčelo se v aule Filozofické fakulty MU v Brně v srpnu 2019, foto: Česká televize – Radek Miča

Soud nad českou cestou (Česká televize, 2019, stopáž 88 minut)
Námět: Petr Minařík, scénář: Ondřej Gabriel, dramaturgie: Lenka Marešová, režie: Robert Sedláček, kamera: Jan Šuster, střih: Petr Pauer, hudba: Michal Rataj, kreativní producent: Dušan Mulíček. Hrají: Alois Švehlík, Gabriela Míčová, Tomáš Bambušek, Kateřina Jebavá, Kristýna Povodová, Zbyšek Humpolec, Jelena Kudelová a další.

Premiéra 20. listopadu 2019 na ČT 2, snímek je dostupný také v iVysílání.

TÉMATA

Film
Televize
Robert Sedláček
Historie
Politika
Česko
Československo

A/Z SOUVISEJÍCÍ