Socha Neptuna v pražských Havlíčkových sadech (neboli v Grébovce); plastika byla znovu osazena roku 2014 coby součást přes patnáct let trvající rekonstrukce areálu, foto: Kateřina Šulová (ČTK)

S oživlou sochou se vydáváme prozkoumat dějiny

Daniel Mukner, 28. November 2018

Historický román je mezi českými prozaiky oblíbený žánr. Ty, které píše Marek Toman, mezi množstvím v posledních letech publikovaných titulů vyčnívají. A nejen proto, že je vypráví domy či sochy.

Předposlední román spisovatele Marka Tomana (*1967), Chvála oportunismu, zaujal na první pohled neobvyklým vypravěčem. Byl jím pražský Černínský palác, jenž ze své notně zúžené perspektivy líčil klíčové události českých dějin, především ty spojené s osobou Jana Masaryka a s jeho dosud neobjasněnou smrtí v březnu 1948. Rovněž Tomanova novinka, román Neptunova jeskyně, má neběžného vypravěče: oživlou sochu Neptuna, již můžeme spatřit v Grébovce na pražských Vinohradech. (A dnes večer, ve středu 28. listopadu, lze autora od 19 hodin spatřit a slyšet v pražské Literární kavárně Řetězová, kde se o Neptunově jeskyni  povede diskuse.)

Toman Spisovatel Marek Toman se vloni, v roce svých padesátin, nechal agenturou ČTK vyfotografovat právě u Neptuna v pražských Havlíčkových sadech, foto: David Konečný (ČTK)

Román pokrývá časový horizont bezmála jednoho a půl století. Začíná v sedmdesátých letech devatenáctého století, kdy německý podnikatel Moritz Gröbe plánuje stavbu slavné vily, již s přilehlým parkem přirovnává k ráji na zemi, a sahá až do současnosti. Neptun sestupuje z podstavce a nabývá lidskou podobu, aby Gröbemu pomohl s realizací stavby, jež se zdá v mnoha ohledech nerealizovatelná. Stává se štukatérem, přijímá jméno Josef Posedloň (namísto Poseidón) a postupem času se vedle práce na vile zapojuje i do pražského společenského dění.

Léta plynou a Neptun sleduje, jak je park přejmenován na Havlíčkovy sady, jak se vila po smrti Gröbeho zpřístupňuje veřejnosti, aby se záhy stala sídlem Hitlerjugend. Nejen vila a její využití se mění, vyvíjejí se i společenské a politické poměry a s nimi meritum Neptunova zájmu – architektura Královských Vinohrad. „Jo, Vinohrady. Tady se snese všechno s ledasčím,“ konstatuje Neptun. Ideální město, „které dokáže přijmout všechny a všechno“.

Vinohrady „Jo, Vinohrady. Tady se snese všechno s ledasčím,“ konstatuje Neptun. Ideální město, „které dokáže přijmout všechny a všechno“, foto: archiv ČT

Otázka mnohonárodnostního vinohradského obyvatelstva je v románu neustále přítomna. Neptun se aktivně zapojuje do takřka všech klíčových událostí napříč národnostním spektrem a vzhledem ke svým antickým kořenům žádnou národnost neupřednostňuje, s každou se dokáže sžít, s každým si porozumí – i díky tomu, že je takřka neomezeným polyglotem. Protože hledá spřízněnost, dochází na hodiny náboženství k rabínovi. Do toho navštěvuje cvičení v Sokole a v posteli se mu vystřídá Němka, Češka i Židovka. Díky své pozici je navíc schopen národnostní tahanice a rozepře sledovat z nadhledu. A to je žádoucí ve chvíli, kdy se čeští obyvatelé Vinohrad nemohou shodnout na tom, zda byla střelba do vzduchu při budování republiky (nebylo zřejmé, zda v rakouských uniformách jsou navlečení čeští, či rakouští vojáci) vlastizradou, anebo vlasteneckým činem.

Byť Neptun konstatuje sám o sobě, že postrádá smysl pro humor, vtipnými situacemi se Neptunova jeskyně jen hemží. Většina z nich je založena na Neptunovu nevyhraněném etnickém a po většinu času i politickém postoji. Ten se sice může jevit jako naivní, také však ukazuje, že dějinné zlomy, při nichž soused vystupuje proti dlouholetému sousedovi jen proto, že je jiného etnika, jsou nesmyslné – a viděny z odstupu rovněž humorné.

Grobe Gröbova vila ne historickém, nedatovaném snímku a její majitel, německý podnikatel Moritz Gröbe (1828-1891), foto: archiv vinobraninagrebovce.cz a Wikipedia.org

Podobně jako ve Chvále oportunismu Toman umně využívá neobvyklého, „nelidského“ vypravěče k tomu, aby historické milníky převyprávěl jinak, než jak jsou zafixovány v obecných představách. O Černínském paláci se mezi pracovníky ministerstva zahraničí, kteří v něm působí (a mezi ně náleží i Marek Toman), říká, že je organismem svého druhu; a tento organismus nerozuměl, či snad nechtěl rozumět společenským okolnostem. Proto byl s to připustit, že jsou mu někteří nacističtí pohlaváři od pohledu sympatičtí. Neptun je oproti tomu velice aktivní. Prochází téměř všemi klíčovými událostmi té které doby. Motivací mu však není snaha převracet mocenské poměry, nýbrž elementární touha po sounáležitosti, lásce či po zachování idylického místa, jež pro něj představuje Gröbeho vila.

grebovka Vila „Grébovka“ v Havlíčkových sadech byla v roce 1945 těžce zasažena při spojeneckém bombardování Prahy. Na snímku je stav na konci roku 1947, kdy bylo přikročeno k opravě, foto: Rostislav Novák (ČTK)

Nevšední vypravěči jsou možná výrazné aspekty dvou posledních románů Marka Tomana, nejsou však tím, čím si tento autor upevňuje pozici v současné české próze. Tím je spíše zručnost: Neptunova jeskyně i Chvála oportunismu naplňují to, co se skrývá pod spojením poctivý (historický) román. Marek Toman události líčí plasticky, postavy v charakterizaci neodbývá, tempo vyprávění není strhující, ale plyne tak, aby čtení nikde nezadrhlo. Splavné a harmonické je v té knize téměř vše. Ale: nechť to není myšleno jako výtka, jen si po dočtení Neptunovy jeskyně nelze nepoložit otázku, pro jakého dnešního čtenáře, nadto nežijícího na pražských Vinohradech, kde snad funguje genius loci, může být takto budovaný a rozsahově poměrně bytelný román atraktivní.

Autor je literární recenzent

Grafik knihy Tomáš Cikán využíval ilustrací Martina Salajky, repro ČT

Marek Toman: Neptunova jeskyně. Přeložila Markéta Musilová. Plus, Praha 2018, 376 stran, doporučená cena 349 korun.

TÉMATA

Literatura
Glosa
Praha
Historie

A/Z SOUVISEJÍCÍ