Autoři Prašiny: zleva autor textu Vojtěch Matocha a ilustrátor Karel Osoha, foto: Jana Benešová

Proč román Prašina není foglarovkou

7. May 2019

Nakladatelství Paseka na obálku Matochovy prvotiny napsalo, že jde o „foglarovsky laděný a mimořádně napínavý příběh“. Těžko říct, zda tato formulace knize marketingově napomohla. Kdo a jak to změří? Bezesporu jde o formulaci, která čtenáře (ať běžné, „amatérské“, tak recenzenty) vede k tomu, že ti potom dohledávají, nakolik je Prašina „foglarovská“. Bohužel se na ohlasech Matochova debutu často ukazuje, že jde o srovnání povrchní, pouze vnější, které Prašinu nálepkuje coby novodobou foglarovštinu. Ale tou Matochův román není!

Jaroslav Foglar stvořil Stínadla. Čtvrť, která měla svá vlastní tajemství, nicméně byla integrována do běžného provozu blíže neurčeného města. Hranice mezi Stínadly a zbytkem města byly především imaginární. Tajemství Stínadel nadto platilo pouze pro aktéry dějů. Stínadla se vznášejí v bezčasí a v neurčitém prostoru. Jsou územím svým způsobem mýtickým, do něhož si lze do určitého čtenářského věku – a dnes už jen také do určité míry – projektovat romantické představy o chlapeckých dobrodružstvích. Dospělý svět se svými zájmy se ve stínadelských uličkách prakticky nevyskytuje. Dospělí se ve Stínadlech zapojují „do hry“ pouze tehdy, když se jejich aktivita vztahuje k tomu, co prožívají klukovské party.

Prasina ilustrace Jedna z ilustrací Karla Osohy k Prašině, repro: Paseka

Vojtěch Matocha stvořil Prašinu, čtvrť, která je neskrývaně pražská, vyskytuje se v současnosti a přímo v centru české metropole, kdesi mezi Václavským náměstím a čtvrtí Vinohrady, a její hranice jsou daleko striktnější než Rozdělovací třída ve Stínadlech. Co platí pro Prašinu, platí pro každého, kdo se v ní vyskytuje: pro její stálé obyvatele i pro její návštěvníky. Je to území se zcela specifickými přírodními i civilizačními pravidly, běží o starý jiný svět, v němž například nikomu nefungují mobilní telefony. Matocha pracuje s archetypem ostrova uprostřed města, který je světem sám pro sebe. Tento archetyp ovšem není otrocky foglarovský, nýbrž obecnější. Kromě toho Matocha fabuluje neskonale divočeji než Foglar: jeho próza do sebe vsakuje prvky fantastiky i thrilleru, děj žene od jedné akce k druhé, a to až příliš. Jako kdyby se autor bál, že jeho čtenář/ka „od devíti let“, jak Prašinu věkově určuje nakladatel, příběh odloží, když text nebude plný běhů, útěků, strachů, přepadení, soubojů, znamení. Ale je docela dobře možné, že Matocha jako ctitel žánrové prózy takto vypočítavě neuvažoval, že prostě popustil uzdu své žánrové nátuře a energii, čímž pádem ani neřeší velmi chtěné náhody, které si podávají třináctileté kluky Jirku a Tondu a jejich stejně starou dívku Anastázii (neboli En) i další postavy. Školou povinná trojice za dva dny prožije v Prašině tolik napětí a tak rychle a intenzivně se přiblíží k poznání toho, jak celá anti-moderní čtvrť funguje, že se jim v tom nevyrovnají ani muži a ženy ve věku Matochových prarodičů. Nejednou si během louskání toho románu řeknete: No, tady sis, milý autore, vyprávění notně přitáhl za pačesy. Ale nějak to akceptujete, prominete mu to, především proto, že Matocha příběh vede s určitou vypravěčskou inteligencí, která se projevuje v jazyku, ve stylu, ve schopnosti popisu osob i prostředí. A senzitivně líčí vztah Jirky a En, jejich pre-pubertální vzájemnou sympatii, zárodky jejich lásky.

Vojtěch Matocha nepřikládá Prašině pouze význam místa, kde hrdinové mohou zažívat velká dobrodružství. Román Prašina je obranou a obhajobou jinakosti. Nese v sobě apel, který je v textu díla explicitně vysloven v závěru vyprávění. „Prašina byla domov spousty lidí. Prašina byla místo k životu. Asi jinému životu, než který jsi zvyklý, Jirko. Ale byl to život, který chtěly tisíce lidí, kteří se v tom tvém životě necítili dobře. Prašina byl náš tichý, uzavřený svět. Malý svět. Ostatní si klidně mohli vzít celý zbytek Prahy nebo planety a postavit si tam ty své dálnice a kanceláře a obchoďáky…“ říká Jirkovi jeho děda ve finále, v němž se hraje o to, zda se Prašiny chopí síly nejpragmatičtějšího byznysu, neboť pozemky, které zabírá tato „zbytečná“ čtvrť, by přece mohly být mimořádně lukrativním územím. Neptejte se ovšem na to, jak se mohla Prašina uprostřed Prahy udržet až do onoho souboje, který o čtvrť během dvou podzimních dnů podstupují Jirka, En, Tonda či Jirkův děda. Udržela se prostě silou žánru, k němuž román Prašina náleží.

V Matochově knize se vyskytuje ještě jeden podstatný nefoglarovský moment. Totiž postavení En. Foglarovský svět je světem klukovským, pozice dívek v něm jsou okrajové. Ne tak v Prašině. En je bystřejší než Jirka i Tonda. En překonává strach z neznámého přinejmenším stejně odhodlaně jako Jirka i Tonda. En bojuje s nepřátelskými silami neméně urputně než kluci. Autor v postavě En vytvořil dívku naší doby v tom smyslu, že je mentálně silnější, inteligentnější a průbojnější než vrstevníci mužského pohlaví. Nevím, nakolik Vojtěch Matocha tohle učinil programově, a nakolik mu En takto vyrostla pod rukama přirozeně, ale rozhlédnete-li se v současnosti kolem sebe, narazíte typově na nějakou tu En daleko pravděpodobněji, než na její klukovské obdoby. Sice En a Jirka k sobě cítí vzájemné sympatie, ale jestli to s En i se světem takhle půjde dál, těžko k sobě bude hledat protějšek, který by jí plně stačil. Takové dívky jako En téměř jistě časem čeká srážka s nynější krizí mužství.

prasina obalka Obálka a celá grafická úprava knihy je dílem Vojty Sedláčka, repro: Paseka

Vojtěch Matocha: Prašina. Ilustroval Karel Osoha. Paseka, Praha 2018, 264 stran, doporučená cena 269 korun.

Poznámka: Autor recenze byl členem poroty, která Prašinu nominovala na Ortenovu cenu. Recenzent v době psaní svého textu neznal jméno letošního laureáta. Jeho osobu si na základě korespondenčního hlasování členů poroty ponechává ve výhradní známosti do poslední chvíle, tedy prakticky až do okamžiku ceremoniálu, organizátor soutěže – Svaz českých knihkupců a nakladatelů. Cena Jiřího Ortena bude vyhlášena na setkání, jež proběhne na knižním veletrhu Svět knihy Praha 2019 ve Velkém sále Průmyslového paláce (Výstaviště Praha – Holešovice). Stane se tak ve čtvrtek 9. května od 17 hodin. Laudatio, které autor recenze na Prašinu během ceremoniálu přečte, se v určitých partiích kryje s textem publikovaným na Artzóně.

TÉMATA

Literatura
Recenze
Knižní tipy

A/Z SOUVISEJÍCÍ