„Je lepší shořet než vyhasnout“, napsal v dopise na rozloučenou Kurt Cobain, repro: Kurt Cobain: Montage of Heck

Proč Nirvana a spol. fascinují i dnešní dvacátníky

Karel Veselý, 5. August 2018

Je tomu právě třicet let, co se zrodil styl zvaný grunge. A dnešní rapová generace se ke grunge vrací víc než ke kterémukoliv jinému stylu hudebních dějin.

„Šéf naší nahrávací společnosti nám dal pět akordů, ale varoval nás, abychom nepoužili víc než tři v rámci jedné skladby,“ vzpomínal po letech s úsměvem Mark Arm, zpěvák a kytarista seattleských Mudhoney, na zrod skladby Touch Me I´m Sick. Když píseň s extrémně zefektovanými a podladěnými kytarami, hrajícími úsečný sabbathovský riff, 1. srpna 1988 vyšla, vzbudila na alternativní scéně pozornost. Shrnula stylové prvky někde mezi metalem, punkem a garážovým rockem a ukázala směr několika kapelám z okolí Seattlu, které toto americké město o pár let později proslavily po celém světě. Mezi ovlivněnými skupinami byla i Nirvana v čele s Kurtem Cobainem; o dva měsíce později vydala svůj debutový singl Love Buzz. Slovo grunge se ovšem dostalo do obecného povědomí až o tři roky později, kdy Nirvana vydala své veleúspěšné druhé album Nevermind. Podle legendy výraz grunge jako první začal – již v osmdesátých letech – používat právě Mark Arm.

Zmíněný singl Mudnohey s černobílou fotografií záchodové mísy na obalu, který na začátku srpna oslavil třicet let, je dnes považován za milník ve vývoji žánru, jehož základy položila Armova předchozí kapela Green River. Touch Me I´m Sick ovšem Mark Arm zpočátku moc nevěřil a chtěl píseň „uklidit“ na B-stranu chystaného singlu. Jenže změnil názor. A singlu se – k překvapení všech – prodalo několik tisíc kusů. Nyní je Touch Me I´m Sick zařazována mezi nejdůležitější písně rockových dějin.

Grunge vzalo prvky rockového undergroundu osmdesátých let a spojilo je s tradicí rockových písničkářů, jako byl třeba Neil Young – na jedné straně syrovost, na straně druhé ambice dělat chytlavé, hitové písně. Byla to nicméně spíše souhra náhod, že kapely ze Seattlu vzaly počátkem devadesátých let hitparády útokem. Své sehrála únava z osmdesátkového popového spektáklu, touha po něčem opravdovém: nikoliv náhodou album Nevermind srazilo z vrcholu amerického žebříčku v lednu 1992 bombastické album Dangerous ikony předchozí dekády Michaela Jacksona. Dost možná v tom byla i poptávka po něčem, co by vyvažovalo dobový triumfalismus po pádu železné opony v Evropě a po konci studené války. Politici v médiích ohlašovali vítězství dobra a definitivní nástup krásného nového světa. Jenže teenageři na americkém severozápadě, citelně poznamenaném postindustrializací, takový ráj kolem sebe neviděli.

Pearl Jam Eddie Vedder, frontman skupiny Pearl Jam, na jednom z koncertů letošního celosvětového turné, foto: Danny Clinch

V následujících letech se z grunge stal mainstreamový fenomén. Skupiny jako Pearl Jam, Soundgarden či Alice in Chains prodávaly miliony desek se zvukem, který by dříve byl připuštěn maximálně tak do studentských rádií. Z rockového undergroundu do hlavního proudu popu prosakovaly i alternativní myšlenkové impulzy – feminismus, ekologie, důraz na společenskou rovnost. A v neposlední řadě i prolamování dosud zdánlivě pevných genderových rolí. Jestliže byl do konce osmdesátých let rockový hrdina sebevědomý chlapák, po Cobainovi nebo Vedderovi už rocková maskulinita obsahuje i emoce, pochybnosti nebo smutek. „Cejtím se mizerně a jsem hnusák a idiot. Dotkni se mě, jsem odpornej,“ zpívali Mudhoney v první grungeové hymně.

Nirvana a Pearl Jam tedy dostali alternativní rock do žebříčků i s jeho touhami změnit svět, avšak ten zůstával vesměs pořád stejný. Kurt Cobain nechtěl být rockovou hvězdou, ale okolnosti ho do této pozice dotlačily a on se rozhodl tu kontradikci vyřešit sebevraždou. Ultimátní čin z něho učinil ikonu rockové autenticity, k níž se od té doby vztahují muzikanti nejen rockových žánrů. V době, kdy se téměř každý dá koupit a pragmaticky pružná proměna postojů je strategií přežití, se schopnost stát si za svými názory (třeba i tím nejradikálnějším činem) jeví být tou největší devízou.

Za rok uplyne již čtvrtstoletí od Cobainovy sebevraždy, ale jeho odkaz zůstává živý. Nejsilněji je to vidět na současné nejmladší rapové generaci, která se ke grunge začátku devadesátých let vrací víc než ke kterémukoliv jinému stylu hudebních dějin. Mezi mladými rappery je dnes Cobain populárnější než Tupac nebo Biggie Small, dvě oběti nesmiřitelné hiphopové války východu proti západu USA z poloviny deváté dekády. Oni také umřeli pro svoji hudbu, jenže za jejich smrtí je z dnešního hlediska malicherný spor dvou hiphopových partiček. Kurt Cobain vedl mnohem závažnější boj – se sebou samým, se svými pochybnostmi a s duševní chorobou. Proto je dnešní generaci rapu mnohem bližší.

Denzel Curry v klipu CLOUT COBAIN | CLOUT CO13A1N, video: Youtube
Denzel Curry v klipu CLOUT COBAIN | CLOUT CO13A1N, video: Youtube

„Dveře sebevraždy jsou na dosah, říkej tomu Kurt Cobain,“ rapuje na aktuální desce Taboo třiadvacetiletý floridský Denzel Curry. A mezi své největší vzory řadil ikonu grunge i (nedávno zesnulý) XXXtentacion. V rapu momentálně probíhá podobná revoluce jako v rocku na přelomu osmé a deváté dekády. Do popředí se dostává introspekce, prožívání emocí a s nimi i sebenenávist. Emorapová vlna už částečně popřela dřívější image rapové hvězdy coby drsného, nabušeného gangstera.

Grunge ukázalo na začátku devadesátých let nový model prožívání, jenž mladé lidi osvobodil od nutnosti chovat se podle společensky předepsaných rolí. Afroameričtí rappeři si teď procházejí podobnou proměnou identity. Hlavním inspiračním zdrojem jim je právě Kurt Cobain a jeho generace grungeových hrdinů.

TÉMATA

Hudba
Glosa

A/Z SOUVISEJÍCÍ