Jsem vítěz! Prince, foto: Amazon.com

Přeposlouchávání osmdesátek. Je Prince lepší než Sonic Youth?

Karel Veselý, 21. September 2018

Seznam dvou stovek nejlepších desek osmé dekády podle portálu Pitchfork ukazuje, jak se mění přemýšlení o historii popu.

Když na začátku září zveřejnil hudební portál Pitchfork svůj žebříček dvou stovek nejlepších desek osmé dekády, překvapila na něm vlastně jen jediná věc – jak málo se o novém kánonu diskutovalo mezi hudebními fanoušky. Jestli v minulosti podobné seznamy doprovázely zjitřené diskuse („Proč tam není XY, když je tam YX?“), tentokrát sociální sítě mlčely. Pitchfork má v současném psaní o hudbě výsadní pozici, asi jako Rolling Stone v šedesátých a sedmdesátých letech nebo britská média v devadesátkách, názory jeho redaktorů jsou tudíž pro fanoušky tak nějak svaté.

Pitchfork přitom už podobný žebříček shrnující osmou dekádu vyhlásil v roce 2002 a od toho aktuálního se dramaticky liší. Na prvním místě vystřídal Princův Purple Rain album Daydream Nation od Sonic Youth (to je aktuálně sedmé), místo Remain in Light od Talking Heads je na dvojce Thriller Michaela Jacksona a bronz okupují rappeři N.W.A. se Straight Outta Compton, jež nahradilo Paul’s Boutique od Beastie Boys. Kromě zmíněných Sonic Youth a Talking Heads už svoji pozici v první desítce uhájili jen Public Enemy, jinak je ta sestava úplně jiná.

Purple Rain Osmdesátky jak vyšité. Obal alba Purple Rain z orwellovského roku 1984. A hudebník při vystoupení v západním Německu, konkrétně ve Frankfurtu nad Mohanem 27. srpna 1986, repro: archiv, foto: Harld Menk (ČTK/DPA)

Hudební publicisti a publicistky rádi(y) sestavují podobné seznamy. Je to příležitost, jak si urovnat, co je z minulosti důležité a dosud živé. A zatímco kánon nejlepších desek šesté a sedmé dekády je víceméně uzavřený, na Beatles, Rolling Stones a Pink Floyd se prostě nesahá, obraz osmdesátek v hudbě se průběžně proměňuje, jak dokazuje i anketa Pitchforku. V oné dekádě se totiž na výsluní poprvé dostali afroameričtí hudebníci, výrazně se začaly prosazovat ženy a do té doby v podstatě unifikovaná rocková monokultura začala být narušována dalšími žánry, ať už černošskými, jako jsou hip hop či R&B, anebo elektronickou hudbou. Tady někde se zrodily trendy, které promlouvají do dění v současném popu, jehož optikou se na minulost díváme.

A zatímco začátek nulté dekády byl ještě ve znamení rocku, a tudíž osmdesátky zosobňovaly kapely jako Pixies nebo R.E.M., dnes je nahradili pionýři hip hopu, jako jsou Eric B. & Rakim (Paid in Full na čísle 11) nebo Boogie Down Production (Criminal Minded na čísle 20), kteří se před šestnácti lety sotva vešli do první stovky. Jestli byla desítka z roku 2002 – až na výjimku Public Enemy – celá bílá, tentokrát zabírají zpěváci černé barvy pleti její polovinu. Ještě dramatičtější změna nastala genderově – zatímco minule ženy úplně absentovaly, tentokrát se mezi nejlepší dostaly Kate Bush, Janet Jackson a Sade. Hounds of Love prvně jmenované dokonce na čtvrtou příčku „poskočilo“ z místa 92.

Sonic Youth Kapela Sonic Youth přečkala osmdesátky až do roku 2011, kdy se její páteř, kytarista Thurston Moore a basistka Kim Gordon, rozpadla lidsky i umělecky, foto: archiv Sonic Youth

To, že Prince a Jackson vystřídali na vrcholu kapely z nezávislé rockové scény, souvisí také se změnou nahlížení hudebních publicistů na mainstream. Thriller a Purple Rain jsou nejprodávanější desky osmé dekády. Dlouho byly zatíženy stigmatem masové produkce pro davy, segmentu, vůči němuž se rocková kritika vymezovala, obzvláště v souvislosti s osmdesátkami, jež jsou érou pompézního popu. Poslední roky se nicméně v oboru hodně mluví o „poptimismu“, tedy o snaze hodnotit hudbu bez ohledu na její komerční úspěchy. Mainstreamový pop tak může být pro publicisty zajímavý stejně jako největší underground. Podobně se revaluace dočkala třeba Madonna, jejíž debut z roku 1983 se nově dostal do první dvacítky. Prince a Jackson navíc relativně nedávno zemřeli, což pomohlo oddělit jejich tvorbu od kontextu jejich životů a poklesků z konce kariéry.

Nový kánon osmé dekády reaguje i na posun vkusu. Například anglická zpěvačka Sade měla dříve se svým měkkým romantismem vstup mezi nejlepší desky zakázaný. Jak se však alternativa přestala bát silných emocí a pomalého tempa, našla si kritika cestu i k ní – a Diamond Life najednou figuruje v první desítce, i když minule nebyl ani mezi dvoustovkou. Svoje pozice z nejvyšších příček naopak zcela vyklidil zpěvák Tom Waits, jehož Swordfishtrombones byly minule jedenácté, ale tentokrát deska vypadla ze seznamu úplně.

Pitch posterVýřez loga vlivného internetového časopisu Pitchfork, repro: Pitchfork

Zajímavou změnou je i to, že v první desítce jsou tři britští zástupci (Kate Bush, The Cure, Sade) a do dvacítky se dostali i němečtí Kraftwerk. I tady je cítit jistý posun k diverzifikaci kánonu skrze větší internacionalizaci – na nižších příčkách najdeme i desky z Jamajky (Scientist, Yellowman) nebo Japonska (Midori Takada, Ryuichi Sakamoto).

Novinkou v první osmině žebříčku je také deska World of Echo amerického cellisty a zpěváka Arthura Russella. Toho publicistika objevila teprve nedávno a z hudebníka, který umíral na začátku devadesátých let v zapomnění, udělala hvězdu outsiderského, nadžánrového přístupu k modernímu popu. I na jeho příkladu je vidět, že kánon hudebních alb není na věky uzavřený, jeho proměny nám hodně řeknou o tom, jak nahlížíme na současný pop. Jak asi bude vypadat pohled na osmdesátky za dalších šestnáct let?

TÉMATA

Hudba
Glosa
Historie
Prince
Sonic Youth

A/Z SOUVISEJÍCÍ