John Coltrane (1926-1967) na snímku z roce 1963 – v tom roce vznikla až letos vydaná nahrávka, foto: archiv Wikipedia – Hugo van Gelderen (Dutch National Archives)

Poklady alternativní minulosti. Proč nás fascinují ztracená alba?

Karel Veselý, 1. August 2018

Nahrávka nazvaná Both Directions at Once: The Lost Album představuje slavný kvartet Johna Coltranea tak, jak jsme ho dosud příliš neznali. Fanouškům dává šanci přepisovat zdánlivě uzavřenou minulost.

Mohlo by se zdát, že život a dílo jazzového titána Johna Coltranea musí být jednapadesát let po jeho smrti zmapovány skrznaskrz. Touto jistotou otřásl nález nahrávky pořízené v březnu 1963 ve studiích v New Jersey. „Ztracené“ album vydané minulý měsíc pod názvem Both Directions at Once: The Lost Album dává fanouškům i akademikům možnost nahlédnout do dosud neznámých zákoutí Coltraneovy kariéry. Pravda, na odkazu tohoto génia nahrávka nic dramatického nemění. Přesto jde o fascinující střípek. A zájem, který se kolem Coltraneovy „nové“ desky strhnul, navíc připomíná, jak moc jsme fascinováni objevováním minulosti.

Vidět a slyšet Johna Coltranea a jeho „klasický“ kvartet (Jammy Garrison – basa, Elvin Jones – bicí, McCoy Tyner – klavír) v roce 1963 na koncertě, to znamenalo riskovat radikální zpochybnění představ o tom, co je to jazz. Divoké improvizace, atonální party, dlouhé disharmonické pasáže, temnota – bylo to, jako kdyby Coltrane & spol. atakovali hranice možností svého žánru. Nahrávací smlouva u společnosti Impulse! ho zavazovala k tomu, aby ve studiu točil komerčně přijatelnější a uhlazenější desky plné převzatých balad. Své avantgardní choutky tak mohl epochální saxofonista prozkoumávat s kvartetem naživo; na deskách byly doposud zachyceny pouze dvakrát: na albu Coltrane z roku 1962 a na ponurém Crescent (1964). Právě mezi tyto nahrávky časově spadají pásky nalezené vloni rodinou Coltraneovy první ženy Naimy. Záznam z třiašedesátého zachycuje Coltraneův kvartet ve fázi zásadní transformace od jazzových konvencí k naprosté svobodě. Tyhle posuny posléze vyústily roku 1965 v natočení majstrštyku spirituálního jazzu A Love Supreme a o rok později se Coltrane úplně odpoutal od všech žánrových pravidel a natočil nespoutané improvizace AscensionMeditations.

studio Kvartet Johna Coltranea nahrává 6. března 1963 ve studiu Rudyho Van Geldera, foto: Jim Marshall

Ostatně i název nově vydaných archiválií odkazuje k napětí mezi tradicí a novátorstvím, které do určité míry definuje Coltraneovu tvorbu od okamžiku, kdy na konci padesátých let opustil sextet Milese Davise a vydal se na sólovou dráhu. „Je to jako hrát na obě strany zároveň,“ popisoval prý svoji metodu Waynemu Shorterovi, který napsal k Both Directions at Once doprovodnou esej.  Když album sestavené saxofonistovým synem Ravim na začátku července vyšlo, vzápětí se prodalo přes dvacet dva tisíc kusů a vyšplhalo se na 21. místo amerického prodejního žebříčku – takhle vysoko se Coltrane nikdy předtím neocitl.

vinyl Dvě vinylové edice nahrávky John Coltrane – Both Directions at Once: The Lost Album: ta vlevo je jednodesková, ta druhá, de luxe, dvojdesková, foto: Turntable Lab

Zájem o ztracené album nepochybně souvisí se zálibou fanoušků po něčem, co by se dalo popsat jako „alternativní minulost“ – tedy po přepisování zdánlivě definitivních příběhů obdivovaných géniů. Od okamžiku, kdy se díky YouTube otevřely bezedné propasti hudební minulosti, chtějí fanoušci objevovat rarity, které jim dovolují nahlédnout své oblíbence v trochu jiném světle. Velkým úspěchem skončilo před několika lety „brakování“ archívů Boba Dylana v sérii The Bootleg Series – jedenáctý díl The Basement Tapes s písněmi z roku 1967 se vlastně už zařadil do pomyslného kánonu nejlepších Dylanových desek. Ty písně vznikaly v době, kdy se zpěvák stáhl z veřejného života, a některé z nich se objevily v průběhu let na pirátsky vydaných bootlezích. Je to trochu jiný Dylan, než jak jej známe třeba z Blonde on Blonde. A přitom stačilo tak málo a tato část jeho kariéry by byla úplně zapomenuta.

Z podobné touhy objevovat se napájí i posedlost nejrůznějšími obskurními deskami, jež ve své době zapadly, avšak s odstupem času se dají lépe pochopit. Před čtyřmi lety nadchla internet deska nadýchaných popových melodií L’Amour podepsaná jménem Lewis a objevená kdesi na blešáku. Artefakt ze začátku osmdesátých let tenkrát vyšel v nákladu několika kopií a nesklidil žádný ohlas, po zpěvákovi se na tři desetiletí zavřela hladina. Když pak majitel vydavatelství Light in the Attic, které se věnuje reedicím zapomenutých desek, Lewise vypátral, ten prý byl pobaven zájmem o svoji osobu. Ale i tak Lewis comeback na scénu odmítl. Jsou věci, které mají podle něj zůstat v minulosti.

obal Obal letos vydané nahrávky John Coltrane – Both Directions at Once: The Lost Album, repro: Wooden Nickel Records

Jenže to si tak úplně nemyslí nadšenci, jimž toto objevování poskytuje iluzi, že si s minulostí mohou pohrávat dle svých vlastních pravidel a přepisovat historii. Pár týdnů po vydání ztracené Coltraneovy desky se v médiích objevily zprávy, že se v Anglii našly demonahrávky kapely The Konrads, s níž ve svých šestnácti letech hrál a zpíval David Bowie. Jsou to vůbec první profesionální záznamy se slavným zpěvákem, v září se budou dražit v aukční síni Omega a následně se rozhodne o jejich dalším osudu. Možná se můžeme těšit na další příběhy z alternativní minulosti.

TÉMATA

Hudba
Jazz
Glosa

A/Z SOUVISEJÍCÍ