Halóóó, tady Tarzan! Zakladatelské podání s Johnnym Weissmüllerem (1904-1984) v hlavní roli, foto: Metro-Goldwyn-Mayer

Podíl filmu na polidštění Tarzana

Jan Jaroš, 18. October 2018

Česká televize na programu ČT art uvádí dnes, ve čtvrtek 18. října, v premiéře francouzský, předloni natočený dokument Tarzan – k pramenům legendy. Tento film může korigovat nejedno takzvaně zavedené mínění.

Když Edgar Rice Burroughs (1875–1950) před více než stoletím nabízel redakci populárního magazínu The All-Story první příběh chlapce vychovaného v afrických pralesech mezi opicemi, sotva tušil, že se bude jednat o komerční hit. Postupně těch příběhů o Tarzanovi napsal Burroughs celkem čtyřiadvacet a nádavkem ještě několik dalších, s motivem Tarzana jen volně spojených. Je přitom důležité zdůraznit, že Tarzan v původním pojetí není žádným supermanem, neumí ani létat či šplhat po mrakodrapech. Je to normální smrtelník, jenž vyrostl v divočině a osvojil si potřebné dovednosti – dokáže se ladně přehoupnout ze stromu na strom, přátelí se s lidoopy a umí s nimi komunikovat. A samozřejmě je schopný polidštění.

Dokument Tarzan – k pramenům legendy uvádí nejednu zajímavost: podobně jako Karel May, jenž psal Vinnetoua, aniž by kdy pobyl v Americe, natož mezi Indiány, ani Burroughs nikdy nedlel v Africe. „Svůj“ africký svět vytvořil na podkladě cestopisů, přírodopisných pojednání a exotických dobrodružných historek; samozřejmě znal Kiplingovu Knihu džunglí. Burroughs nadto projevil obchodního ducha: jako jeden z prvních si uvědomil, že ještě lépe než autorská práva jej budou živit propagační předměty s Tarzanem spojené – tak se objevil Tarzanův chléb, ale také zmrzlina, plavky, hračky, dokonce i benzín. Tarzanovské třeštění prý dosáhlo rozměrů srovnatelných snad jedině s dnešní harrypotterovskou mánií.

Dokumentární snímek, který získal i mnohdy unikátní svědectví slavných herců, již Tarzana ztvárnili, informuje, že Burroughsovy příběhy byly přeloženy do více než padesáti jazyků, adaptovány pro rozhlas, upraveny do muzikálové podoby, prolnuly se do komiksu, který v průběhu let měnil kresebné pojetí, i do počítačových her. Nejvíce pozornosti ovšem francouzský dokument věnuje filmovým zpracováním.

TarzanZatím nejnovější variace: předloňská Legenda o Tarzanovi v hlavní roli s Alexanderem Skarsgårdem, foto: Warner Bros.

Filmoví magnáti projevili o Tarzana zájem okamžitě. Ještě v němé éře vzniklo několik filmů, ale žádný z nich nevstoupil do širšího diváckého povědomí. Všechny byly naivní, vykukovaly z nich primitivní divadelní kulisy, prozrazovaly omezené náklady a představitelé Tarzana v nich připomínali spíše cirkusové artisty. Poslední němý film, který vznikl roku 1930, kdy již všude vítězil film zvukový, byl opatřen aspoň vsuvkami řevu, který Tarzan vydává. Zrodila se tak neodmyslitelná součást Tarzanovy osobnosti, přejímaná všemi dalšími filmy.

Přišel rok 1932, kdy si mocná značka Metro-Goldwyn-Meyer uvědomila, že do filmů, od nichž očekává pořádný zisk, musí také investovat nemalé finance. A prvním mluvícím Tarzanem se musel stát někdo zdatný, kdo by se ve vodě cítil jako doma – volba nakonec padla na olympijského šampiona Johnnyho Weissmüllera. Film u nás nazvaný Tarzan, syn divočiny (1932) vyprávěl o výpravě hledající tajuplný sloní hřbitov. Vedl ji i ochraňoval polodivoký Tarzan, který se odvážně postavil jakémukoli nepříteli, ať již to byli zlí lidé nebo útočný krokodýl. Navíc se zamiloval do půvabné Jane (tu hrála Maureen O’Harová), která s ním nakonec zůstala v divočině. Jejich údajná seznamovací věta „Já Tarzan, ty Jane“ se tehdy stala jednou z nejslavnějších filmových replik, i když prý nikdy nezazněla. Ovšem na vysvětlení, jak celá záležitost vznikla, si musíte počkat do vysílání dokumentu.

Weissnuller Zakladatelské podání s Johnnym Weissmüllerem v hlavní roli, jeho družku hrála Maureen Paula O’Sullivanová (1911-1998), foto: Metro-Goldwyn-Mayer

Obrovský divácký úspěch rychle vedl k natáčení dalších a dalších pokračování s Weissmüllerem – jen v předválečném Československu jich bylo uvedeno šest. A došlo k ráznému zmravnění: úvodní epizoda dodnes upoutává pozornost svými erotickými podtexty, dané i sporým hrdinčiným oděním. Jenže začaly platit přísnější mravnostní podmínky (tzv. Haysův kodex) a již nebylo možné, aby dovádiví milenci běhali ve sporém odění, aby plavali pod vodou jakoby nazí; cenzoři vystřihávali nevhodné pasáže. Puritánští diváci, reprezentovaní třeba Ligou mravnosti, souhlasně přitakávali.

Pro Weissmüllera se oslnivá herecká kariéra stala svěrací kazajkou. Byl natolik spjat s Tarzanem, že se nedokázal přeorientovat na jiný typ rolí a nakonec skončil v zapomnění. „Nejšťastnější jsem byl před kamerou, tam se uskutečňovaly všechny mé sny a tužby. Problémy nastaly až později,“ řekl Weissmüller na sklonku svého života. Obliba Tarzanových příhod pronikla i do dalších médií. Hned ve třicátých letech si pospíšil rozhlas, kde bylo pořízeno přesně 364 dílů. Později vznikly dva televizní seriály, jeden v druhé půli šedesátých let, druhý, který jsme viděli i u nás, pak počátkem let devadesátých. A to nepočítáme verze animované.

Tarzan navždy překročil svou výchozí literární existenci a dokonce se dotkl státních a politických sfér. V těsně poválečné Francii bylo zakázáno vydávat komiksové sešity s Tarzanovými příhodami, protože jejich nevázanost prý kazila mládež a nabádala k nezodpovědnému, ba zločinnému životu. A doplňme pikantní událost v dokumentu nezmíněnou: v Americe – jmenovitě v kalifornském školství – se moudré hlavy rozhodly prohlásit Tarzana za nemravu, protože dlouhodobě žil s Jane, aniž kdy pomyslel na sňatek s ní. To se přihodilo roku 1962.

Tarzan Tarzanovský ilustrátor Thomas Yeates vypráví o své práci, foto: archiv ČT – Credit French Connection Films

Vraťme se však ke kinematografii. Ještě za Weissmüllerova kralování se čas od času vynořili konkurenti, avšak celých patnáct let nikdo jeho výsostné postavení neohrozil. Teprve když začala obliba Weissmüllerových kreací klesat, bylo třeba najít nového představitele, který by cyklus obrodil. Stal se jím posléze Lex Baker, který tak získal důležitou průpravu pro svou životní šanci, roli Old Shatterhanda v sérii německých mayovek. Avšak Weissmüllera – aspoň co do četnosti natočených filmů – nikdo nepředčil. V rychlém sledu následovali další uchazeči, ale většinou se jednalo o jednorázová vystoupení.

V roce 1981 vznikla mírně skandální verze s Bo Derekovou. Ta přirozeně nehrála Tarzana, ale přítulnou Jane. Její vnady i chování však působily natolik agresivně, že nebohý Tarzan vůbec nedostal příležitost pořádně se projevit. O tři roky později následoval další přepis, který lze zařadit mezi díla usilující dosud druhořadou tematickou sféru povznést k uměleckým výšinám, jaksi ji zušlechtit a dodat jí vážnosti. Titulní role byla svěřena dosud nepříliš známému Christopheru Lambertovi (to se ještě nestačil zprofanovat druhořadými „akčňáky“), který nevynikal vyvinutým svalstvem jako jeho předchůdci; Lambert stvořil Tarzana spíše „hamletovského“. Režisér Hugh Hudson se zaměřil na stavovské předsudky koloniální Anglie. Zdůraznil střet nezkaženého divošství s nástrahami civilizace. Neboť Tarzan, jenž vyrostl uprostřed divočiny a stal se „králem opic“, je jednou expedicí objeven a dopraven do rodinného aristokratického sídla ve Skotsku, kde se ocitne mezi upjatou společenskou smetánkou. Lambertův Tarzan kolísá mezi oběma prostředími: je si vědom jak svého původu, tak své pozdější příslušnosti. Nikoli náhodně zazněly hlasy o demytizujícím přístupu k tarzanovské látce.

Tarzan Ukazováček na palečku. Maureen Paula O’Sullivanová a Johnny Weissmüller ve filmu Tarzan, syn divočiny (režie W. S. Van Dyke, 1932), foto: archiv ČT – copyright Margaret Herrick Library

Francouzský dokument o Tarzanovi se opírá jak o výpovědi znalců, tak pamětníků, kteří s mýtem Tarzana přišli do kontaktu, případně se na jeho stvoření přímo podíleli. Zazní i vzpomínky, jak bylo v dobách předpočítačových nebezpečné skutečně natáčet uprostřed divoké zvěře. Nejatraktivnější jsou ovšem ukázky z (filmových i televizních) děl nejen známých, ale zvláště těch pozapomenutých. Autoři z archivů vydolovali mnohdy unikátní obrazové materiály, z nichž nejednou dýchne roztomilá naivita, ale i tvůrčí zápal a odhodlání dosáhnout všeho, čeho lze dosáhnout – třeba v maximálně věrohodných opičích kostýmech. Zpravidla profesionální tanečníci museli perně nacvičovat, jak se opice pohybují, jak se chovají ve skupině atd.

Téma Tarzana je dodnes inspirativní. Nejnověji se nezdolný hrdina vypravil z pohodlné civilizace zpět do Afriky, aby zabránil kolonialistickému běsnění, jaké v Kongu na sklonku předminulého století rozpoutal belgický král Leopold II.

Tarzan – k pramenům legendy (Tarzan, aux sources du mythe)

Francie/Austrálie, 2016, stopáž 52 minut.

Režie: Robert de Young, scénář: Eric Ellena, Robert de Young.

Vysílá ČT art 18. října od 21.55 a 19. října 2018 od 23.25 hod.

TÉMATA

Televize
Film
Recenze
Historie
Edgar Rice Burroughs
ČT Art
Česká televize

A/Z SOUVISEJÍCÍ