Národní divadlo, Praha – Emil Hakl: Návštěva. Na snímku zleva David Matásek, Saša Rašilov, Ondřej Pavelka a David Prachař, foto: Patrik Borecký (ND)

Pěkně vypečená výprava za kachnami s Emilem Haklem

Ester Žantovská, 3. December 2018

Inscenace zdramatizované povídky Emila Hakla Návštěva je na Nové scéně pražského Národního divadla nejen zábavná a herecky výtečná. Režisérovi Janu Fričovi se navíc daří tlumočit autorův melancholický hospodský magický realismus vlastním expresivním, divadelně svébytným způsobem.

Ačkoliv je letos šedesátiletý Emil Hakl jedním z nejúspěšnějších současných českých prozaiků a jeho první setkání s divadelním jevištěm je bez ohledu na výsledek marketingově docela vděčné, spojení Národního divadla a haklovské „lůzrovské“ poetiky se na první pohled zdá být téměř absurdní.

Próza Návštěva vyšla roku 2014 v autorově povídkovém souboru Hovězí kostky, volně spojeném postavou vypravěče, autorova alter-ega (jak už to u Hakla bývá) v různém věku. Ten se většinu času toulá po Praze nebo někde za ní, zapadá do jedné hospody za druhou, občas sám, občas s nějakým podivínským „kompardem“. Oddává se opileckému filozofování, teoretizování, remcání, svým událostem a komentářům. Prochází tragicko-směšnými vztahy se ženami, které dlouho nevydrží. Všechno si (se skepsí a ironií sobě vlastní, zároveň velice bolestně) uvědomuje, ale točí se v kruzích. Cynismem maskuje touhu po smysluplnosti života. Trefně a obrazně vystihuje směšnost i jedinečnost všedních situací, melancholii tváří v tvář existenciální bezradnosti na pozadí nejpřízemnějších každodenností. Vše je neustále prodchnuté vědomím, že „kousek za tebou vlaje tvoje smrt“. Nakonec se v podstatě vždy vrací k tomu, co se lakonicky konstatuje v úvodní povídce sbírky: „Stačí mít si kam sednout, lehnout, s kým se napít, poklábosit. Takhle mohl vypadat prapůvodní smysl bytí.“

Navsteva 2 Národní divadlo, Praha – Emil Hakl: Návštěva. Na snímku David Matásek a Tereza Vilišová, foto: Patrik Borecký (ND)

V Návštěvě se kompardi scházejí čtyři, a to u jednoho z nich v bytě, na opulentní žranici. Cílem je vidět se, sednout si, lehnout si, napít se, kecat. Povídka sama má potenciál sevřené divadelní situace – čtyři žvanící podivíni, jimž tak nějak ujel vlak a kteří cítí, že svět řídí blbost a žene se do záhuby… a zvenku „skutečná“ hrozba padajícího asteroidu. Haklova přesně odpozorovaná „autenticita“ způsobuje, že si připadáte, jako byste byli v tom umaštěném, staromládeneckém bytě s nimi. O což se divadelními prostředky snaží na Nové scéně i režisér Jan Frič. Diváky nejprve nechá provést zákulisím a technickým zázemím divadla a pak vstoupit na jeviště ze zadní strany, kde je naistalován „párty“ stan. Ten nejprve slouží recepci u příležitosti předání ceny za literární dílo, později jako již zmíněné dějiště návštěvy.

Cestou zákulisím se povalují láhve od chlastu i mocné dávky antidepresiv, jakožto i další haklovské „reálie“, včetně vylepených cedulí s citacemi či s vypravěčovým stále narůstajícím finančním dluhem. Jsou to ovšem pouhé náznaky v přiznaně divadelním prostředí. Iluze autenticity je – jak to zase bývá u Friče – neustále nabourávána všemožnými metakomentáři (popichování kritiků a novinářů nevyjímaje) a celkovým zdůrazňováním divadelnosti celé situace (včetně zapojení divadelní nápovědky, kterou v jeden moment „odtajní“). Všichni hrajeme role, všichni jsme stejní klauni jako ti čtyři páprdové.

Zároveň je divadlo v ideálním případě jednou z možností, jak zažít chvilkovou fascinaci přítomností; záblesk smyslu, jak o tom Hakl píše. Pravděpodobně si nebudete připadat, jako byste doopravdy byli u Bombura (jak se hostiteli přezdívá) na návštěvě, nejde o klasické imerzivní divadlo, tedy o produkci v primárně nedivadelním prostředí. Spíše tenhle „zážitkový“ přístup, završený absencí děkovačky a potlesku, spojuje diváky v prožitku, vyjímá večer ze zajetých kulis a rámce, umožňuje snáze přenést si haklovské vnímání reality ven, dívat se na ni déle jeho očima.

Navstava 7 Národní divadlo, Praha – Emil Hakl: Návštěva. Na snímku zpředu Saša Rašilov, Ondřej Pavelka a Tereza Vilišová, foto: Patrik Borecký (ND)

Dramatizace, která je společným dílem autora, režiséra i dramaturgyně Ilony Smejkalové (dramaturgický vklad je tu opravdu výrazný!) a která Návštěvu obohacuje o úryvky z dalších Haklových povídek, zdůrazňuje divadelní i pábitelský aspekt přidáním již zmíněné úvodní scény rautu u příležitosti předávání literární ceny. Zde se diváci stojící okolo rautových stolků postupně seznamují se všemi protagonisty, kteří zároveň sami se sebou a mezi sebou hrají soukromé, léta prováděné divadýlko, plné nekorektností, vyšinutostí, chytrostí. Zároveň se tu však odehrává onen předávací ceremoniál, tedy divadlo všemi očekávané (slova díků, klasické odpovídání autora na otázky moderátorky), které kumpáni důsledně narušují.

Večírek ovládá Bombur, postava odkazující na Haklova přítele, literáta Václava Kahudu. David Prachař je s mohutným teřichem v nepadnoucím obřím saku a se šedivou ulízanou parukou s copánkem zprvu téměř k nepoznání. Jeho kreace mírně autistického obžerného filozofa s igelitkou, který ignoruje jakékoliv dekorum či zajeté komunikační kódy, je bez přehánění fascinující. Chrlí tok poznatků, postřehů, informací o stavu světa, v nichž jen těžko rozlišit paranoiu, konspirační teorie a šílenou realitu. Tlustoprd si jede svoje a moderátorka (Tereza Vilišová) ať se třeba zblázní. Bombur káže o tom, co se skutečně stalo v Černobylu, o tuzemských polistopadových poměrech, prsty mastnými od chlebíčků kontroluje na mobilu nové zprávy o katastrofách či o asteroidech ohrožujících Zemi. Atmosféru podbarvuje živá večírková hudba (Petr Šmíd), dávkovaná takzvaně na pohodu, a vůně čtyř pečících se kuřat (mluví se ovšem – stejně jako v povídce – o kachnách).

NavstevaNárodní divadlo Praha – Emil Hakl: Návštěva. Na snímku zleva David Matásek, David Prachař, Ondřej Pavelka, Tereza Vilišová, Saša Rašilov, foto: Patrik Borecký (ND)

Kachny jsou ostatně přese všechny řeči středobodem a očekávaným vrcholem večera. To přece kvůli nim za Bomburem přišel Mates (David Matásek), haklovské alter-ego, tichý pozorovatel s hrůzou z možného konce světa (ale stejně tak i z dalšího žití) a Páťa-Páťa (Saša Rašilov), fotograf-dobrodruh, bývalý seladon, chodící po světě, jako by se právě chystal do džungle nebo do války, v kteréžto sebeprezentaci mu značně brání postupující Parkinson. Čtveřici doplňuje Lexa (Ondřej Pavelka), který, zdá se, jako majitel podniku jediný „uspěl“ na volném trhu, ale platí za to značnou cenu.

Během rautu se kvarteto kumpánů mísí mezi stojící diváky a kromě řečnění a přátelského pření se a urážení – v rámci něhož se uplatňuje jak improvizace, tak narážky na vlastní minulost herců – generují různé situační gagy, vtipně ohrožující kolemstojící. Páťa při lítém předvádění svého bojového nože dostane cosi jako epileptický záchvat, jindy se zase kámoši zničehonic divoce rozpogují na píseň Tří sester, v nichž Bombur kdysi hrál. Všichni čtyři herci jsou věkem plus minus Haklovi souputníci a evidentně více než rozumí tomu, co hrají – s nasazením, nadsázkou, sebeironií.

Velice živou první část střídá cosi na způsob rituálního koncertu či umělecké modlitby: avizovaný žrací vrchol. To už diváci sedí – po intermezzu s hudebním výstupem moderátorky mimo stan, v němž jsou mezitím pro publikum připraveny židle. Pojídání kachen je záležitostí výsostně orgasmickou. A závažnou! Muži se před mikrofony, obalenými prezervativy, pustí do konzumace s vypoulenýma očima, s výrazy divochů. Dávají do toho všechno. Černá groteska par excellence. V momentě absolutní plnosti dochází ke změněnému stavu vědomí, vše se zpomalí: dění, gesta, řeč i hudba, která teď akci podbarvuje v meditativních minimalistických plochách. Pánové se válí v Bomburově bytě, svlečení do trenek, a proplouvají vlastním světem vzpomínek, obav, selhání, viny a nespokojenosti – co s žitím dál, když asteroid nepřiletěl. Leccos se objevuje ve vizích, lucidním snění, a občas se něco z toho vypustí do sdíleného vesmíru. Řeší se neutěšené vztahy s matkami, s nimiž se nenavázal ten správný vztah, i se ženami-milenkami, jejichž všemožné podoby (od hloupé moderátorky přes objekt-kuřátko k pobavení až po sexy lákadlo) zdárně zastane Tereza Vilišová.

Během trávení z čtveřice padají střípky pravdy o sobě, a s tím také ze sebe dáví čím dál větší kosti, úměrně prohlubujícímu se zmaru. Jednoho připravuje o život tělo, druhého podivný byznys, třetí je otrokem svých rozchodů a tak dále… Do toho politika, svět, vesmír… Kdo to má vydržet?! Je to třeskutý humor s bolestně smutným podtónem. Ony zničené, funící existence jsou v posledku dojemné. V jednom z vrcholných momentů spustí čtyřhlasý štkací koncert. Nad tím vším. Lepší existenciální večírek aby pohledal.

Navsteva Národní divadlo, Praha – Emil Hakl: Návštěva. Na snímku zleva Ondřej Pavelka, Saša Rašilov, David Matásek a David Prachař, foto: Patrik Borecký (ND)

Národní divadlo Praha – Emil Hakl: Návštěva

Dramatizace: Emil Hakl, Ilona Smejkalová, Jan Frič, režie: Jan Frič, dramaturgie: Ilona Smejkalová, scéna a kostýmy: Jana Hauskrechtová, hudba: Petr Šmíd. Hrají: David Prachař, David Matásek, Tereza Vilišová, Saša Rašilov, Ondřej Pavelka.

Premiéra 22. listopadu 2018 na Nové scéně ND.

Upozornění redakce!!! – dle stránek Národního divadla jsou všechna představení až do března 2019 vyprodaná.

TÉMATA

Divadlo
Recenze
Praha
Národní divadlo

A/Z SOUVISEJÍCÍ