Paolo Sorrentino nahlíží odvrácenou tvář (nejen) italského blahobytu

Paolo Sorrentino
Paolo Sorrentino při natáčení filmu Velká nádhera, foto: Gianni Fiorito

Pro připomenutí: ČT letos nasadila dokumenty věnované jak již nežijícím mistrům (Franco Zeffirelli, Sergio Leone, Luchino Visconti, Lino Ventura, Jeanne Moreauová), tak současným hereckým i režisérským hvězdám (Jean-Paul Belmondo, Pierre Richard, Angelina Jolieová). Mezi žijící klasiky je nyní počítán i relativně ještě mladý Paolo Sorrentino (*1970). Některé ze Sorrentinových počinů tuzemskému publiku představila právě Česká televize (například jeho „obrazoborecký“ seriál Mladý papež), jiné se primárně objevily v tuzemské filmové distribuci (filmy Božský, Velká nádhera, Mládí, Oni a Silvio).

Sorrentino je oceňován coby vynalézavý portrétista politických osobností, zpravidla hodnocených kontroverzně (Giulio Andreotti v Božském, Silvio Berlusconi ve snímku Oni a Silvio) – ukazuje je jako jedince charismatické, schopné omámit své příznivce a někdy ovšem i protivníky. S uznáním (a možná především) jsou ovšem přijímány Sorrentinovy satirické průhledy mapující odvrácenou stranu blahobytné společnosti i mravní dilemata s tím spojená (Velká nádhera, Mládí).

Paolo Sorrentino při natáčení seriálu Mladý papež
Paolo Sorrentino při natáčení seriálu Mladý papež, foto: Gianni Fiorito – © WILDSIDE / Sky Italia

V souvislosti se Sorrentinovou vizuální představivostí a nápaditostí se občas mluví a píše o vlivu, který na něho měl Federico Fellini, asi největší klasik moderní italské kinematografie. Ve zmíněném dokumentu to Sorrentino i připouští, když hned na počátku přiznává, že od útlého věku jej ovlivňovala spousta filmařů: „Například Fellini měl obrovskou intuici. Od něj jsem se naučil víc než od jiných režisérů.“ Váží si obecněji tvůrců, kteří do filmů dokázali vnést poezii. Na přetřes rovněž přijde okouzlení fotbalem, ostatně do Mládí obsadil samotného Maradonu. Ten si prý filmu vážil, vůbec jej nenaštvalo nelichotivé zpodobnění. Sorrentinovi pak zaslal dlouhé poděkování a podepsaný dres.

Dvaapadesátiminutový dokument s loňským vročením, v originále nazvaný Le monde de Paolo Sorrentino a česky jednoduše Paolo Sorrentino, režíroval Emmanuel Barnault, tvůrce řady dokumentů o evropských filmařích. Vedle početných ukázek ze Sorrentinových děl a ze sebezpytných výpovědí Barnault zužitkoval očitá svědectví jeho přátel a spolupracovníků, zejména jeho „dvorního“ herce Toniho Servilla, jenž mimo jiné ztvárňoval nejnáročnější postavy reálně existujících lidí. Musel se strefit do jejich povahopisů, musel postihnout jejich uvažování a způsob komunikace, aniž by je pouze vnějškově napodoboval. Servillo podotýká: „Jsme si s Paolem docela blízcí. Možná jsem dal tvář jeho tajným přáním a snům. Vyhovuje mi jeho intimní, osobní způsob natáčení.“ Dalším z čelných spolupracovníků je kameraman Luca Bigazzi. Ten říká, že s Paolem se často dorozumívá beze slov, nemusí si nic upřesňovat ani řešit postavení kamery či kompozici záběru. Promlouvá také střihač Cristiano Travaglioli, mnohdy úporně svádějící se Sorrentinem boj o konečnou podobu natočeného díla. Co mají společného: přou se, hádají se, ba nadávají si, ale přitom jsou to blízcí přátelé, byť nikoli tak nerozluční, že by se museli každodenně vidět.

V dokumentu se Sorrentino svěřuje, že nejvíce jej baví literární fáze přípravy. Rád píše. Ostatně dle své prózy Mládí natočil stejnojmenný film. A je tu také kniha Nepodstatné záležitosti, soubor fiktivních životopisů, které si Sorrentino domýšlel na základě spatřené fotografie pro něho jinak neznámého člověka. Přiznává, že psaní pro něho představuje okamžiky oddechu, protože samotné natáčení i sestavování zamýšleného díla s sebou nese daleko větší stres i odpovědnost. A nedávno česky vyšla Sorrentinova prvotina Všichni mají pravdu.

Toni Servillo ve snímku Velká nádhera No, není to nádhera? Záběr z filmu Velká nádhera; Toni Servillo v hlavní roli, foto: Gianni Fiorito

Sorrentino vyrůstal v rodině, která s filmovou tvorbou (ani s uměním) neměla nic společného, avšak poznamenalo jej fanouškovství. Společně s bratrem se oddával sledování bezpočtu filmů, příznačně nikoli v kině, nýbrž na videokazetách – však se psala osmdesátá léta a Paolo dospíval. Ani nepředpokládal, že by se natáčení mohl profesionálně věnovat. Vystudoval ekonomii (čímž není nijak výjimečný, mnoho filmařů si osvojilo zcela odlišné obory, najmě technické). Zpočátku jej okouzlovala promyšlená vypravěčská technika amerických režisérů – třeba Martina Scorseseho – se vší jejich péčí věnovanou obrazovému ztvárnění.

Avšak postupně si Sorrentino uvědomil, že na počátku všeho stojí dobře vystavěný, smysluplně rozehraný příběh a o výsledku rozhoduje herectví. A práce s herci je základem úspěšného výsledku. Dokonce se domnívá, že krása je skryta rovněž v improvizaci, v rychle pořízeném záběru, aniž je zřejmé, jak bude v rámci celku fungovat a zda vůbec bude použit. Tvrdí: „Předem nazkoušené scény nepřidají filmu na pravdivosti. Zkoušení přináší znehybnění a zatuhlost, místo toho, aby vyprávění oživilo.“ Je zřejmé, že od lidí před kamerou i za ní očekává tvůrčí samostatnost, v tomto ohledu jim poskytuje volnost – pokud se ovšem nekříží s jeho záměry. Třeba užití světel nesmí být ani na okamžik poznatelné, jakkoli je důležité pro vytvoření zamýšlené atmosféry.

Sorrentino se rád obklopuje lidmi, které důvěrně zná, často společně vyrůstali a společně se účastnili klukovských her v drsném neapolském prostředí. Ví, jak kamarádi smýšlí, a dovede odhadnout jejich úmysly dříve, než je vysloví. Třeba producent Nicola Giuliano vzpomíná na okruh společných známých, kteří bydleli nedaleko od sebe, navštěvovali stejné školy a byli trestáni za stejné průšvihy. A nejen on se domnívá, že Sorrentinovy filmy jsou tímto neapolským otiskem poznamenány, i kdyby se odehrávaly někde úplně jinde.

Výpověď o Sorrentinovi lze přirovnat k mozaice, která co chvíli překvapí nečekaným dílečkem, jenž nezastupitelně doplňuje celkový náhled. Získáváme představu, co vše obnáší práce režiséra, na co všechno musí dbát a s kým se dohadovat, aby zhmotnil svou vizi světa. Sorrentino několikrát soutěžil v Cannes, za Velkou nádheru si odnesl amerického Oscara. „Máme velké privilegium. Jsme dospělí a přitom se bavíme vymýšlením příběhů, jako když jsme byli dětmi. Filmy jsou drahé a někdy trochu náročné dětské hry převedené na plátno,“ praví režisér, jehož díla přesahují nezávazné „hraní“, neboť vypovídají o stavu (nejen) italské společnosti.

Paolo Sorrentino (Francie/Itálie, 2018)
Režie: Emmanuel Barnault
Vysílá ČT art ve čtvrtek 17. 10. ve 21:35, v pátek
18. 10. ve 23:50 a v pondělí 21. 10. ve 2:40.

Související