Dětské hry. Bejvávalo. Ilustračním snímkem je zde výřez z fotografie od americké fotografky Helen Levitt, New York, 1939. Autorčina výstava probíhala na letošním fotofestivalu v Arles, který skončil 22. září, foto: Helen Levitt, (Film Documents LLC)

Pan profesor zažívá noční můru a my máme co číst

Boris Hokr, 28. September 2019

V románu Zimní přízrak se americký spisovatel Dan Simmons po jedenácti letech vrátil ke svému slavnému hororu Temné léto. Výsledkem je komplexní román, který funguje krom jiného jako ironická zpráva o psaní a o spisovatelském řemesle. A také ukázka toho, jak může vypadat kvalitní hororový sequel.

Pokud u hororů dochází k pokračování, vydávají se většinou cestou hromadění výrazných prvků výchozího díla a namísto budování soustavné atmosféry děsu nabízejí lunapark často bizarně krvavých atrakcí či zvrácených rodinných ság. To je osud filmových franšíz od slasherů typu Halloween po – nyní populární, byť nijak invenční lekačkové – série typu V zajetí démonů. Rozmělnění strašlivého monstra nebo neschopnost přijít s logickým důvodem, proč by měl z podstaty věci uzavřený příběh pokračovat, zprznily i původně osvěžující sérii Nekroskop britského spisovatele Briana Lumleyho.

Kupříkladu Stephen King napsal během své kariéry v podstatě jeden jediný čistý sequel – v roce 2013 vydal román Doktor Spánek, v němž se vrátil k postavě Dannyho Torrence ze slavného Osvícení. Použil přitom podobný trik jako o jedenáct let dřív Dan Simmons právě v Zimním přízraku. Tedy: King vzal děj původní knihy coby zdroj traumatu, které hrdinu sice poznamenalo, ale také jej učinilo vnímavějším k výzvě, která přijde v pozdější etapě jeho života.

simona Spisovatel Dan Simmons, zdroj: www.dansimmons.com

Kingovská banda z Illinois

Aby to nebylo málo propletené: V roce 1991 publikovaný román Temné léto je svého druhu literární remake slavného Kingova románu z roku 1986 To – jakkoliv sám Dan Simmons (*1948) průběžně zvýrazňuje autobiografické rozměry prostředí a reálné předobrazy řady dětských postav. V obou románech je děj soustředěn do letních měsíců, kdy se skupina děcek pohybujících se „mimo radar“ dospělých postaví mocnému nadpřirozenému zlu i jeho lidským posluhovačům; v obou knihách odstartuje události smrt spolužáka jednoho člena party a v obou prózách jde kromě vyvolání děsu o „tajemství“ dětství.

Rozhodně však není možné označit Temné léto za plagiát. Dan Simmons – o němž se v jednu dobu mluvilo v narážce na Kinga jako o „princi hororu“ – přistoupil k látce originálně a nechal vyniknout své silné stránky. Tam, kde je King intuitivní a v nejlepším slova smyslu lidový, Simmons vždy nabízel propracovanou románovou stavbu prošpikovanou postřehy z historie a literární teorie, jejichž až bizarní nepatřičnost v hororovém žánru byla často ironicky zdůrazňována – v Temném létě například hraje důležitou roli zvon spojený s rodinou Borgiů. Asi nejvýrazněji je Simmonsův přístup rozpoznatelný v předmluvě k vydání Temného léta z roku 2010 (česky poprvé ve vydání románu nakladatelstvím Laser v roce 2012), kde se opírá o studii Sanforda Gastera Přístup městských dětí k okolí svého bydliště: změny v průběhu tří generací. Jejím obsahem je (ve stručnosti řečeno) zmenšující se akční rádius omladiny. Ten byl u hrdinů Simmonsova, ale i Kingova románu až několik kilometrů (Simmons vzpomíná, že v rámci své dětské party neváhal podniknout osmikilometrovou cestu k zatopenému lomu, který se nakonec také dostal do jeho knihy); v době publikace reedice románu Temné léto se však onen pomyslný akční rádius dětí už nezřídka smrskl na několik desítek metrů.

temne leto Obálka jednoho z českých vydání Simmonsova románu Temné léto , repro: laser-books.cz

 Zimní přízrak tyto „profesorské“ tendence ještě zdůrazňuje. A především se logicky vypořádá se skutečností, že Temné léto bylo skutečně příběhem dětí a Simmonsovi i čtenáři bylo tehdy srdečně jedno, co s nimi bude v budoucnosti. Čelil tak stejné výzvě jako již zmínění filmaři ve chvíli, kdy z Kingovy předlohy To předloni vypreparovali funkční dětskou linii a nedošlo jim, že ta dospělá samostatně nemůže obstát. V knize se totiž jedná o organický a především na sebe navzájem reagující propletenec, který neumožňuje prosté chronologické řazení. Simmons podobný handicap neměl, přesto je jeho sequel svým způsobem fascinující výzvou k otázkám, co by se stalo, kdyby měl režisér Andy Muschietti a jeho tým odvahu ke skutečně kongeniální adaptaci Kingovy tisícistránkové knihy.

Na samotě na farmě

Děj Zimního přízraku se odehrává jedenačtyřicet let po událostech Temného léta. Do Elm Havenu se vrací Dale Stewart, vysokoškolský profesor a nepříliš úspěšný spisovatel historek z dob zálesáků a indiánů, aby se zde vyrovnal s rozpadem manželství i s ukončením vztahu s mladší milenkou. Ubytuje se na odlehlé opuštěné farmě, na níž v roce 1960 zemřel jeden z jeho přátel, geniální chlapec Duane – který se stává vypravěčem románu. Něco z něj totiž všechna ta desetiletí přežilo. Profesorův návrat do míst dětství však neprobouzí pouze přízrak geniálního chlapce, ale i mnohem temnější síly.

 Zimní přízrak je výborný především v tom, že čtenář nepotřebuje znát děj Temného léta. Profesor Stewart si tehdejší události téměř nevybavuje. Pamatuje si jen na své přátele, o jejichž dalších, dospělých osudech má povrchní vědomosti a jejichž dětství chce zvěčnit v terapeutickém románu. (Svědomitý čtenář v tomto ohledu může být poučenější – jednotlivě se totiž mihli jako hrdinové nebo vedlejší postavy v mnoha dalších Simmonsových románech, jako jsou například Děti noci nebo Ohně z ráje.)

henry Může být člověk, který nezná Henryho Jamese (1843-1916), skutečně chytrý? Americko-britský spisovatel na snímku z roku 1910, zdroj: Wikipedia.org/ United States Library of Congress

Simmons tak na příběh s kolektivním hrdinou volně navázal komorním dramatem, v němž přirozeně vystihl i Kingovo zásadní téma paměti a kde jasně definovaná nadpřirozená monstra nahradil děs ze ztráty příčetnosti. Podivné úkazy, kterých je profesor Stewart postupně svědkem, totiž mohou být dost dobře následkem jeho psychických problémů a výpadků v medikaci. A rovněž tak stresu, neboť profesora pronásleduje i skupina místních skinheadů. Jak sám Dale Stewart říká – v určitých pasážích kniha připomíná postmileniální remake Džentlemenské dohody s prvky Vysvobození.

Z prosté farmy, která je v hrdinových vzpomínkách na dávné léto plná slunce a smíchu, se tak v zimních měsících roku 2001 stává brána do pekel. Na kraj padají mlhy, nefunguje signál, na nezapojeném počítači se objevují podivné vzkazy, celé jedno patro je již několik desetiletí zaizolováno, po okolí se pohybují nebezpeční černí psi, v jejichž existenci nikdo nevěří. A ve stodole tiše vyčkává kombajn, pod nímž kdysi nalezl smrt Duane.

Jak poznáte chytrého psychiatra?

Hororová rovina románu je však jen polovinou čtenářského zážitku. Simmons nejenže respektuje pravidla svého oblíbeného žánru, ale také si dopřává pobavený, místy až parodický odstup v rozsahu, jemuž nemůže konkurovat ani příběh o probuzení havajských bohů Ohně z ráje (kde byl jednou z hlavních postav Mark Twain, ale také svérázná karikatura tehdy ještě zdánlivě neškodného miliardáře Trumpa). Na svém sezení s psychiatrem si Dale Stewart například vyděšeně uvědomí, že člověk, který se má starat o jeho duševní zdraví, nezná Henryho Jamese. A může být člověk, který nezná Henryho Jamese, skutečně chytrý? A když zubožený profesor zjistí, že na opuštěné farmě se svítí, reaguje prozaicky – řekne si „seru na to“ a odjede pryč. Protože moc dobře ví, že scény „jako ze Stephena Kinga“, jak to v románu také zazní, nedopadají pro odvážné průzkumníky vůbec dobře.

Podobně důrazně se Simmons vypořádává s teorií psaní příběhů (a v menší míře i s psaním o psaní, rozuměj s kritikou a s „jejím slabomyslnějším sourozencem“ recenzí). Bere si na pomoc nejen Oscara Wilda („Všechna špatná poezie je upřímná“), ale i Hemingwaye (další z jeho populárních vzorů, kterého učinil hrdinou jednoho ze svých románů, konkrétně Továrny křiváků). Autor vysílá profesora ve flashbacích na sympozium do Paříže, kde musí čelit nesnesitelnému namyšlenému intelektuálovi ve scéně nikoliv nepodobné střetu dospívajícího Billa Denbrougha (jeden z hrdinů románu To) s jeho vysokoškolským pedagogem.

Dan Simmons tedy míchá ironii, hororové scény, své oblíbené béčkové akční scény (automobilová honička se skinheady ve starém lomě) a literární postřehy o psaní obecně i výstavbě žánrového vyprávění. Výsledkem je velmi osobní a introspektivní román. Román zároveň melancholický, sžíravě vtipný i mrazivě děsivý. Jeden z mála případů, kdy má hororový sequel skutečně co vyprávět, a ukázkový případ toho, jak nepodlehnout nostalgii vyvolané předchozím vlastním úspěšným dílem.

simmons Obálka českého vydání Zimního přízraku, její autorkou je Kateřina Urbanová, repro: Dobrovský/Fobos

Dan Simmons: Zimní přízrak. Přeložil Milan Žáček. Vydal Dobrovský s.r.o. v edici Fobos, Praha 2019, 328 stran, doporučená cena 399 korun.

TÉMATA

Literatura
Recenze

A/Z SOUVISEJÍCÍ