Obcování se Stalinovou hlavou v opeře Žádný člověk, foto: Patrik Borecký/Národní divadlo

Operní hlídka: Žádný člověk, žádný problém na Nové scéně

Ladislav Čumba, 20. January 2018

Operní hlídka se vydala na Novou scénu. V pražském Národním divadle se odehrála takřka derniéra toho progresivnějšího, co první scéna nabízí. Závěr textu pak obstarají tři tipy po operní fanoušky.

Když Národní divadlo uvádělo hned zkraje letošního roku, konkrétně 7. a 8. ledna, původní českou operu Jiřího Kadeřábka Žádný člověk, vypadalo to, že je to naposled. Leč dle předběžných neoficiálních informací dojde na onu operu v příští sezoně znovu. A to nejspíš ještě dvakrát. Je to dobře.

Za námět Žádnému člověku posloužil přímo antický osud autora Stalinova pomníku na Letné, sochaře Otakara Švece. Inscenační tým a skladatel Jiří Kadeřábek si jako ústřední motiv zvolili výbuch Stalinova pomníku. Volili šťastně. Soudobá opera s vážným námětem, z doby ne tak dávno minulé, a navíc opera, která se dá vydržet, to je jev v našich divadlech stále ještě pohříchu výjimečný!

<em>Žádný člověk</em>&nbsp;&ndash; světová premiéra na Nové scéně, zdroj: www.youtube.com
Žádný člověk – světová premiéra na Nové scéně, zdroj: www.youtube.com

Antické drama

Děj opery Žádný člověk je prostý. Sochař Švec je vyzván k účasti na soutěži o Stalinův pomník. Dílem z popudu manželky, dílem z důvodů jiných navrhne něco, co možná ani nechtěl, aby soutěž vyhrálo. Třicet metrů vysoké sousoší se na pražské Letné nemělo stát pouze největší evropskou sochou „žijící osobnosti“, nýbrž největší evropskou sochou vůbec. Zda tvůrce návrhu spoléhal na to, že se megalomanský pomník tím pádem nebude moci realizovat, to se už nikdy nepodaří zcela objasnit. Jisté však je, že tento příběh jako nosný shledali a ve svých dílech použili Bohumil Hrabal, Milan Kundera či Mariusz Szczygieł.

Soutěž na pomník byla vyhlášena ke Stalinovým sedmdesátým narozeninám (připadly na 18. prosinec 1948). Česká klasika: nestačí vytvořit důstojný pomník vítězného generalissima. Je nutno všechny dohnat a předehnat! Blíží se Stalinovy sedmdesáté páté narozeniny a termín dokončení pomníku dle Švecova návrhu se nestíhá. Zemře Stalin. Gottwald mu letí na pohřeb. Ihned po návratu z pohřbu zemře také. Sochařova manželka spáchá sebevraždu. Sochař se propadá do temnějších a temnějších stavů a nakonec – těsně před odhalením sochy – se ze světa sprovodí vlastní rukou také on sám. Socha je odhalena. Sochař nikomu nechybí. Zmizí člověk, zmizí problém. Žádný člověk, žádný problém, jak se tehdy vkládalo do úst Stalinovi i Berijovi.

Po XX. sjezdu komunistické strany Sovětského svazu je z Moskvy vysloveno přání odstranit vše, co by kult osobnosti připomínalo. Následně to je důrazněji opakováno. Stalinův pomník byl v listopadu 1962 vyhozen do vzduchu. Bezpečnostní opatření při likvidaci si nezadala se státním pohřbem. Hlavně nedat jakoukoli záminku k řečem. Důraz byl kladen na to, aby se vše odehrálo v tichosti a pomník upadl do zapomnění. Bez dokumentace. Tichý výbuch. Naprosto dokonalý námět pro operu.

Rozhovor HIS s&nbsp;Jiřím Kadeřábkem o&nbsp;opeře, zdroj: www.youtube.com
Rozhovor HIS s Jiřím Kadeřábkem o opeře, zdroj: www.youtube.com

Vyklátit modly

Scéna výbuchu je jednoznačně nejpůsobivější částí onoho večera se Stalinem na Nové scéně. Divadlo se odehrává též v předchozí scéně odchodu sochařovy manželky. Zbytek díla už divadelně pokulhává. V první části se režie poněkud zašmodrchala; skoro to vypadá, že by tu kromě sledu uvedených dramatických situací mohlo existovat něco jako dramatický oblouk. Ale že by dramatický děj mohl v tomto oblouku gradovat, to už režisérka v potaz nebrala. V této první části zní zvuková instalace využívající výborné nahrávky orchestru Státní opery a dvou sborů (pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra). Ve druhé polovině večera hraje – na rozdíl od poloviny první – živý miniorchestr, ale divadlo se nekoná žádné (ano, děj totiž pokračuje i po působivé scéně výbuchu).

Přesto jde o počin nejen hodný chvály, ale přímo vyzývající k následování. V první řadě se tak děje díky nasazení pěveckého ansámblu. Všichni zpěváci působí přesvědčivě a rozumí tomu, co zpívají. A dokonce tomu rozumí i divák. Možná ještě významnější je však podíl scénografky Patricie Palacko. Chytře využila působivého interiéru Nové scény Národního divadla, posadila diváky na scénu a nechala je dívat se na Pragerův interiér z pozice uživatelů, svědků historického děje. A také využila rekvizity z filmu natočeného režisérem Viktorem Polesným pro Českou televizi (2017). Třímetrová Stalinova hlava v měřítku jedna k jedné a model celého pomníku umístěný ve foyer divadla při odchodu diváků mluví za vše.

Režisérka Katharina Schmitt přes výše uvedené výhrady přechod z činoherního světa do světa hudebního divadla zvládá; už jen nevylámat si zuby je třeba považovat za úspěch. Pokud k tomu přidala i působivost hned dvou scén, práci se zpěváky a jejich vedení k přesvědčivému výkonu a hlavně pokud vnesla tolik svěžího vzduchu a invence na naši první scénu, vzbuzuje to naději do budoucna!

Žádný člověk na Nové scéně Národního divadla v Praze – Jan Mikušek, Eliška Gattringerová, Josef Škarka, foto: Patrik Borecký/Národní divadlo Žádný člověk na Nové scéně Národního divadla v Praze – Jan Mikušek, Eliška Gattringerová, Josef Škarka, foto: Patrik Borecký/Národní divadlo

A že skladatel Kadeřábek dramatické cítění má a umí je i realizovat, je zpráva nad jiné povzbuzující. A jestliže je u nás zvykem, že dramaturgie se omezuje pouze na nějakou dohodu s tvůrčím týmem ve fázi přípravy námětu a libreta a do skladatelovy práce již nevstupuje, není možné nepřipomenout, že romantický mýtus o osvíceném géniovi je fikce. Málokterý skladatel má dost zkušeností s inscenačním provozem a scénickou realizací.

Přesto jde o nakročení správným směrem. I díky povedenému libretu na motivy knihy Případ Stalin z pera americké bohemistky Hany Píchové. Nyní už tedy snad i pan skladatel ví, že zvuková instalace v první polovině by minimálně zpěvem mohla být realizována zcela naživo. Režisérka jistě příště bude svítit divadelně. A dramaturgie neskončí třicet minut před koncem opery. Modly je třeba vyvracet. Modla soudobé opery byla díky nasazení celého inscenačního týmu vyvrácena.

Po cestě ze schodů jsem mluvil s přímým svědkem onoho výbuchu; z opery odcházel spokojený. Jak výbuch zněl v pražském Karlíně, to si dr. PB pamatuje i po pětapadesáti letech. Pocítil potřebu mi to říct. Tichý výbuch a sklo drnčelo a stěny se zachvěly až v dělnické čtvrti.

Zopakujme si, co říká tradiční československý vtip:
Volá bača na druhý kopec:
„Ty, Jano, víš co je nového? Gottwald zemřel!“
„Cože?“
„Gottwald zemřel!!“
„Co jsi říkal?“
„Gottwald zemřel, jsi hluchý?“
„Ale ne, nejsem hluchý, ale pěkně se to poslouchá!“

Některé věci se prostě neomrzí. Až vybuchne Stalinův pomník v geniálním interiéru Nové scény Národního divadla v příští sezoně naposled, operní divák by neměl chybět. Obchodní oddělení vašeho Národního si to však možná nemyslí, když neumí dotované lístky prodat, ani když se jedná o opravdu mimořádnou českou operu.

Jiří Štrébl v činoherní roli, která je součástí opery Žádný člověk, foto: Patrik Borecký/Národní divadlo Jiří Štrébl v činoherní roli, která je součástí opery Žádný člověk, foto: Patrik Borecký/Národní divadlo

Tři operní tipy na dny příští

Národní divadlo právě vyplouvá na vlnách Benjamina Brittena. Opera Billy Budd patří k tomu nejoriginálnějšímu, co opera 20. století může nám, suchozemcům nabídnout. Příběh o čistotě a nevinnosti, její ztrátě, zločinu a trestu.

V Londýně se tento týden uzavře série oper k výročí božského Claudia Monteverdiho. Královská opera uvádí Odysseův návrat. A pokud to nestihnete, do konce února je možné vidět výstavu. Victoria a Albert Museum představuje operu jako něco, co zaujme. A začíná se samozřejmě Monteverdim. Končí se u Šostakoviče a Antiformalistického rajoku (viz naše Nová scéna).

Fanoušci Richarda Wagnera jsou připraveni. Ale my ostatní si připomeňme: V neděli večer Mnichovská státní opera opět uvede na internetu jeden ze svých operních přenosů.

Jiří Kadeřábek: Žádný člověk

Autoři libreta: Katharina Schmitt, Lukáš Jiřička, dirigent: Jiří Kadeřábek, režie: Katharina Schmitt, dramaturgie: Lukáš Jiřička, scéna a kostýmy: Patricia Talacko, obsazení: Eliška Gattringerová (soprán), Sylva Čmugrová (mezzosoprán), Jan Mikušek (kontratenor), Jakub Tolaš (baryton), Josef Škarka (bas), Jiří Štrébl (herec)

Nová scéna Národního divadla, Praha
Premiéra 31. března 2017. Psáno z repríz 7. a 8. ledna 2018.

TÉMATA

Recenze
Opera
Národní divadlo
Žádný člověk
Jiří Kadeřábek
Lukáš Jiřička
Katharina Schmitt

A/Z SOUVISEJÍCÍ