Berte, dokud je. Kolportér rozdává na londýnské ulici v pátek 9. března 2018 poslední papírové číslo časopisu New Music Express (NME ), foto: Frank Augstein (ČTK/AP)

NME is dead. Jsou hudební časopisy jen pro nostalgiky?

Karel Veselý, 16. March 2018

Britský hudební časopis NME ukončil po šedesáti šesti letech vydávání své papírové verze. Magazín, který byl důležitým filtrem nové hudby pro generace (nejen) britských posluchačů, bude nadále existovat už výhradně jako webová stránka.

Byl to pomalý a vlastně i neodvratný pád, čísla prodejnosti klesala od začátku tisíciletí. Snažil se rozšířit svoji čtenářskou obec, na obálce se objevovaly ženy, hudebníci černé barvy pleti, zkusil jít cestou bulvarizace a lifestyleového obsahu. Jenže noví čtenáři nepřišli. Poslední tři roky se dokonce rozdával zdarma, ale ani to ho nezachránilo. Mohlo jej vůbec něco zachránit? Předznamenává konec legendárního NME definitivní smrt tradičních, „papírových“ hudebních časopisů? Nikoliv nutně, ovšem model všeobjímajícího hudebního zpravodajství skutečně začíná být minulostí.

V roce 1952 otiskl NME – The New Musical Express – na britských ostrovech jako první hudební prodejní žebříček. V roce 1976 se v něm poprvé psalo o Sex Pistols. V srpnu 1995 zvěstoval prodejní válku mezi britpopovými „šampióny“ Oasis a Blur. To jsou jen některé z přelomů. New Musical Express byl u všeho podstatného, co se v britské populární hudbě dělo za posledních šedesát let. Nejen to: jeho vliv výrazně překročil ostrovy – jako maják vkusu určoval trendy v kontinentální Evropě a pomáhal vytvářet kult britského rocku – od beatových kapel šesté dekády přes devadesátkový britpop až po kytarový revival začátku nového tisíciletí. S hudbou jiných žánrů měl NME mnohem komplikovanější vztah. „Naši otcové bojovali, aby nás ochránili od tohohle…“ napsal v roce 1976 pohrdavě o pionýrech elektronické hudby Kraftwerk a v osmdesátých letech zuřila redakční válka o to, zda vůbec psát o hip hopu, anebo ne.

Obálka časopisu NMEObálky časopisu New Music Express od roku 1952 po současnost

Stejně jako Rolling Stone na druhé straně oceánu, byl NME prvním ostrovním hudebním médiem, jež začalo brát rock vážně. Od konce šedesátých let psal o rocku jako o něčem, co přesahuje hranice pouhé hudby. I díky tomu se v následné dekádě stal nejprodávanějším hudebním časopisem, během vlády Margareth Thatcherové se i výrazně politicky angažoval, vystupoval proti sílícímu neonacismu a podporoval kandidáty Labour Party. V druhé polovině osmé dekády se však přihnala první velká krize, kterou v následujícím desetiletí zažehnal nástup grunge a následně britpopu.

Jenže sláva britských kapel netrvala věčně. V nulté dekádě se z protežování britských kytarovek postupně stala trochu křeč. Otěže popularity pomalu převzaly různé odrůdy černé hudby (R&B, hip hop, nu-soul). NME se však nadále držel svého modelu bílých vlasáčů s kytarami. Časopis přesto dokázal přežít svého největšího rivala – Melody Maker, jenž skončil už v roce 2000. Ovšem kompromisy, které periodikum muselo v následujících letech dělat, byly příliš velké a postupně rozmělnily pozici NME jako toho, kdo udává trendy. Za všechno hovoří fakt, že na obálce prvního čísla, které bylo v roce 2015 dostupné zdarma, se vyjímala pophvězda Rihanna.

Časopis NME Nabídka bez pořádné poptávky. New Music Express naposledy v ulicích. Londýn, 9. března 2018, foto: Frank Augstein (ČTK/AP)

Papírová média to v současné digitální explozi obecně nemají jednoduché; a ty hudební jsou na samotném chvostu rentability – jejich krize totiž navíc kopíruje recesi hudebního průmyslu, která nastala na začátku tisíciletí s proměnou distribuce nahrávek. Velké labely byly důležitými inzerenty. Když začal tento zdroj peněz vysychat, spousta hudebních časopisů začátek nulté dekády nezvládla. Další ranou byl nástup webových periodik, jež postupně převzala roli lodivodů vkusu, která dříve příslušela třeba právě časopisům Rolling Stone nebo NME. Hvězdy dnes z indie kapel udělají mnohem spíše portály typu Pitchfork či Stereogum, které navíc zvládají rychleji reagovat na nové trendy.

Jako kdyby pro papírová hudební média referující o nové hudbě už nebyl žádný prostor. I v samotné Británii tak na pultech zůstávají vlastně jen periodika typu Mojo či Q. Cílí na starší fanoušky, kteří si chtějí číst o svých oblíbencích z historie a nenechají se znepokojovat novou hudbou, která se za poslední dekády nepřehledně rozvětvila. Je to ostatně příklad i většiny hudebních časopisů, které vydržely na českém trhu – Rock & Pop či Rock & All mají na obálce obvykle někoho, kdo si prožil svoje nejslavnější léta před mnoha dekádami a spadá do étosu rockových partiček s muži v čele. To odráží nejsilnější cílovou skupinu, která si chce o téhle hudbě číst.

Zrychlená digitální komunikace na sociálních sítích vytvořila poptávku po dlouhých analytických textech. Ty se však nadále nejlépe čtou v papíru. Ostatně i digitální trendsetter Pitchfork se odhodlal k vydávání své tištěné verze v podobě čtvrtletníku. (Pravda, Pitchfork Review vloni ukončil – po čtyřech ročnících – svoji činnost, stalo se tak po změně majitele.) Na Západě vychází každý rok čím dál víc knih o populární hudbě a slušně se daří i specializovaným médiím o jednotlivých žánrových segmentech – ať už je to třeba Fader pro black music nebo Wire pro experimenty. Trh s tištěnými hudebními médii se proměňuje. NME nedokázal včas zachytit tento posun. Chtěl být šéfem nadžánrového vkusu v době, která už nikoho takového nepotřebuje.

TÉMATA

Komentář
Hudba
Časopisy
Lifestyle
Internet
Média

A/Z SOUVISEJÍCÍ