Eliška Křenková a Jacob Jutte v hlavních rolích filmu Tiché doteky, foto: Aerofilms

Nedořečené Tiché doteky hlubokomyslnost bohužel spíše jen simulují

Jan Jaroš, 3. October 2019

V česko-nizozemské koprodukci natočil Michal Hogenauer výrazově i obsahově potemnělé Tiché doteky, poprvé představené před několika měsíci na karlovarském filmovém festivalu. Nyní vcházejí do tuzemských kin; k jejich zahraničnímu uvedení dosud nedošlo.

Snímek (natáčený v lotyšské Rize) pojednává o tom, jak mladičká Češka Míša, najatá bohatou holandskou rodinou coby au-pair i uklízečka v jedné osobě, zprvu odmítá podivné výchovné zásady svých zaměstnavatelů. Citově odtažití rodiče lpějí na zavedených vzorcích „správného“ chování a prosazují i výprask rákoskou jako preventivní výchovný prostředek. Bezvýhradná poslušnost má zaručit náležitý vývoj mladého člověka a jeho budoucí sebeuplatnění. Vyrozumíme, že rodiče jsou součástí jakési sekty, v daném kontextu se zdá, že spíše sekulární než náboženské. Celá tahle konstrukce je postavená dost spekulativně. Teprve závěrečné titulky odkazují ke křesťanskému hnutí Dvanáct kmenů, jež takovýmito způsoby chce vychovat „biblických“ 144 000 chlapců očekávajících návrat Krista.

Jenže: ústřední postavy lze ze všeho nejvíc označit za bezcitně staromilské zastánce přísné rodinné výchovy, která s náboženstvím nemá přímou souvislost (naopak dopad, jaký má adorace a nedotknutelnost katolického vyznání, ukázal loňský polský film Magdaleny Lazarkiewiczové Návrat/Powrót, u nás dosud bohužel neznámý a bohužel i v zemi svého vzniku přehlížený). Scenáristé Michal Hogenauer a Jakub Felcman zkrátka vypracovali modelový konstrukt, který hlubokomyslnost a závažnost víc předstírá, než dosahuje.

tiche doteky
Podívejte se na trailer k snímku Tiché doteky, foto: Aerofilms, video: YouTube

Vcelku uvěřitelná Eliška Křenková ztvárnila svou Míšu (hostitelská rodina jí přezdívá Mia) jako submisivní bytost, zprvu vyděšenou poměry v rodině, avšak posléze je akceptující. Dokonce se uvolí vykonávat „výchovné“ tělesné tresty, za něž trestaný posléze poděkuje. Dlužno říci, že podobná situace vládla i v navenek spořádaných tuzemských rodinách ještě před několika desetiletími – podle pořekadla „škoda každé rány, která padne vedle“. Film, jenž zpřítomňuje situaci zjevně patologickou, ovšem rozmlžuje příčiny trestů: Jedná se o noční pomočování? O špatné sportovní výsledky? O neúspěchy ve škole? Chlapec, rovněž odtažitý a málo komunikativní, Miu znenadání pobodá…

V oblasti celovečerní tvorby debutující Michal Hogenauer (*1984) natočil Tiché doteky v mezinárodním hereckém obsazení a s rozhovory vedenými převážně v angličtině coby univerzálním dorozumívacím jazyku. Kameraman Gregg Telussa zdůraznil sychravé, deštivé počasí, ve kterém se město, jímž dívka po svém dočasném útěku od podivínské rodiny prochází, mění v lhostejný, odosobněný prostor, v němž může být snadno považována za zlodějku a vystavena ponižující prohlídce. Rychle si uvědomíme, jak je tu veškerá zdvořilost ryze formální a vlastně nátlaková. Přinejmenším tuto významovou rovinu považuji za působivou i sdělnou.

Tiche doteky Do rodiny. Záběr z filmu Tiché doteky, foto: Aerofilms

Režisér zvolil převážně statické vyprávění opírající se o dlouhé zámlky. Některé okamžiky ani neukáže; ostatně výše zmíněné pobodání se odehraje za zavřenými dveřmi, spatříme jedině nohy bezvládně ležící postavy a poté hocha, jak si svědomitě umývá nůž. Vyhýbá se vyhroceným emocím, jakkoli naznačuje, že Mia může být traumatizována vyhlídkou, že by se měla předčasně vrátit do Česka a být ve svém nejspíš nepříliš uspokojivém rodinném zázemí považována za někoho, kdo „venku“ selhal.

Režisér rád používá opakující se motivy pro zdůraznění panující strnulosti (počínaje pravidelnými odjezdy školního autobusu a konče činnostmi v domě). Narušují ji pouze Miiny spontánní nápady; třeba ten, kdy svěřence vezme na břeh moře a chlapec se bojí, jako kdyby měl do vody vstoupit poprvé v životě. V zásadě chronologickou návaznost vyprávění „narušují“ výjevy z policejního vyšetřování, kde dívka vypovídá o používaných výchovných metodách. Trestaný chlapec je veden jako uprchlý či nezvěstný; když se na něho Mia dotazuje, nikdo nemá potuchu, co se s ním vlastně stalo. Přihlížíme tedy útržkům z dívčina rozporného působení, kdy si není si schopna uhájit svá předsevzetí. Divák sám si musí střípky poskládat do ucelené syžetové osnovy.

Tiché doteky se potýkají s vypravěčskou povlovností, která by nemusela vadit, kdyby zároveň nebyla spojena s určitou „studeností“. Ten film jako kdyby jen chladně registroval jednotlivé položky širšího řetězce a svou energií se nedostal k tomu, čím nejspíš chtěl být: podobenstvím o vnucených pravidlech, o duševním zotročení, které postihlo nejen ujařmeného hocha, ale koneckonců i Miu.

tiche dotekyTakový nápad. Vstoupit do moře. Záběr z filmu Tiché doteky, foto: Aerofilms

Tiché doteky (Česko/Nizozemí/Lotyšsko 2019, stopáž 96 minut)
Režie: Michal Hogenauer, scénář: Michal Hogenauer, Jakub Felcman, kamera: Gregg Telussa, hudba: Filip Míšek. Hrají: Eliška Křenková, Jacob Jutte, Monic Hendrickxová, Roeland Fernhout, Sigrid ten Napelová, Elisa Beugerová a další.
Česká premiéra: 3. 10. 2019

TÉMATA

Film
Recenze
Do kina
Lidé

A/Z SOUVISEJÍCÍ