Nachlass – diváci v kanceláři u německého bankéře, foto: Samuel Rubio

Nahlédni na smrt druhých. Ale je to ještě divadlo?

Michaela Svobodová, 21. September 2018

Inscenaci Nachlass, tedy Odkaz, přivezl do Česka věhlasný, v Berlíně usazený soubor Rimini Protokoll v koprodukci s Théâtre de Vidy ze švýcarského Lausanne. Pozoruhodná instalace bez herců prý byla pro mnohé výsostně divadelním zážitkem. Otevřela však otázku: Co ještě je, a co už není divadlo?

Šestadvacátý Mezinárodní festival Divadlo, který skončil 20. září, představil dvě inscenace vyžadující skutečně aktivní účast diváků. Jednou byl Tajný život Friedmanových Teatru Ludoweho z polského Krakova, v němž se režisér Marcin Wierzchowski inspiroval osudem rodiny, jejíž život poznamená nařčení otce a syna z pedofilie. Diváci pozorují jednotlivé scény na mnoha místech divadla, hercům jsou takřka na dotek a sami si utvářejí názor na vinu či nevinu obviněných.

To projekt Rimini Protokollu Nachlass, který koncipoval zakladatel souboru Stefan Kaegi spolu se svým stálým spolupracovníkem Dominicem Huberem (oba jsou ročník 1972 a oba jsou Švýcaři), jde v posouvání hranic divadla ještě dál. Diváci, nebo spíše návštěvníci, jsou vtaženi do soukromí osmi lidí, kteří se z různých důvodů připravují na svou smrt. Diváci se ovšem nesetkávají s herci, nýbrž se sami stávají aktéry tohoto zvláštního výzkumu, sahajícího za hranice lidské intimity. V realisticky zařízených místnůstkách, vytvořených scénografem Dominicem Huberem, vyslechnou z audio nebo video záznamu autentickou výpověď skutečných lidí, kteří se do projektu zapojili. Mohou se – a dokonce jsou k tomu vyzýváni – probírat jejich osobními věcmi, fotkami, dokumenty.

NachlassNachlass – takhle se začíná: z chodby vstupujeme do jednotlivých pokojíků… Foto: Samuel Rubio

Nejprve vstupujeme do chodby, na jejímž stropě je umístěna mapa světa – každou chvíli na ní blikne světýlko v místě, kde někdo zemřel. Z chodby vcházíme do pokojíčků, z nichž některé jsou zařízeny jako skutečný pokojík nebo kuchyňka, jeden je malou mešitou. Právě v ní se prostřednictvím videodokumentu setkáváme s curyšským muslimem, jenž organizuje převoz svého těla do rodného Istanbulu. Mezi krabicemi s fotografiemi a dokumenty potkáváme bývalou velvyslankyni, která založila a veškeré peníze věnovala nadaci podporující africké umělce. Pak sedíme se sluchátky kolem dřevěného panelu, v němž se promítá obličej vědce, který celý život zasvětil výzkumu demence, ale sám s tímto onemocněním dožívat nechce. Pomocí důmyslné soustavy zrcadel se díváme i do tváří ostatních diváků.

Diváci si také do jednotlivých příběhů mohou projektovat své zkušenosti a představy; není například jasné, kdo z dokumentovaných lidí je ještě naživu a kdo již zemřel. Je možné usuzovat, že stále žije mladý adrenalinový sportovec, s nímž se setkáváme ve sklepě bytovky, když se připravuje na svůj další seskok padákem z vrcholků hor. Každý ze seskoků je vlastně takovou malou smrtí, každý může být tím posledním. Výsledný efekt může také ovlivnit zvolené pořadí návštěvy pokojů. Já jsem jako poslední navštívila kancelář německého bankéře, hodnotícího své někdejší sympatizování s nacismem. „To jsem byl ale ještě před maturitou,“ shrnul lakonicky za notné podpory své manželky. To byla tedy dosti ironická tečka za celou produkcí!

Divadelní kolektiv Rimini Protokoll je ověnčen řadou cen a je považován za specifický fenomén. Jeho produkce jsou častým hostem festivalů, ostatně s Nachlass už objel pěkný kus světa. Režisér Stefan Kaegi s oblibou pracuje s neherci, vytváří dokumentární divadlo na základě reálného výzkumu. Tématem inscenace Nachlass jsou poslední věci člověka, přesto nevzbuzuje dojetí. Je spíš dokumentem a zkoumá, jak a jestli vůbec je možné sdělit a uchovat to, co po člověku zůstává. Zda je možné udělat to právě touto formou, zda je možné vzpomínky, myšlenky či morální odkaz inscenovat jako divadlo. Obávám se, že ne. Jakkoliv byla výpověď autentická, byla pro mě spíš něčím na pomezí interaktivní výstavy a dokumentu. Setkání s živým interpretem mi chybělo. Dost možná to ovšem nevadí či nemělo by vadit, jde vlastně o neustálé hledání a objevování prostředků, které lze ještě mít za divadelní a skrze něž mohou diváci jinak a nově nahlédnout realitu.

Nachlass Nachlass – u vědce zkoumajícího demenci, foto: Samuel Rubio

Mezinárodní festival Divadlo Plzeň – Rimini Protokoll, Théâtre de Vidy: Nachlass – Hry bez osob
Koncept:
 Stefan Kaegi / Dominic Huber, text: Stefan Kaegi, scénografie: Dominic Huber, video: Bruno Deville, dramaturgie: Katja Hagedorn, zvuk: Frédéric Morier.

TÉMATA

Divadlo
Recenze
Plzeň

A/Z SOUVISEJÍCÍ