Snímek Nabarvené ptáče: jedenáct let režiséra Václava Marhoula, foto: Jakub Čech

Nabarvené ptáče nedoletělo k úplným filmovým výšinám

Jan Jaroš, 13. September 2019

V úvodní zkratce řečeno: nový snímek Václava Marhoula připomíná některá proslulá díla šedesátých let, ale čehosi se mu přece nedostává. Následující text se pokusí – z poněkud širšího pohledu – naznačit, kde leží limity Nabarveného ptáčete i čím se ten film vymyká.

Anglicky napsaný román polského emigranta Jerzyho Kosińského (1933-1991) Nabarvené ptáče vyšel oficiálně v českém překladu až roku 1995, třicet let po publikaci anglického originálu. Dlouho byl ostouzen – kupodivu i v uprchlických kruzích, a to zejména polských, jak autor píše v doslovu sepsaném o desetiletí později – coby pomlouvačná ničemnost. Patří se dodat, že úryvky z knihy publikovala již tuzemská samizdatová Revolver Revue (v čísle 8/1987), tehdy ještě pod názvem Malovaný pták.

Kosiński své nejpověstnější dílo psal jakoby z časového odstupu – dospělý vypravěč se snažil evokovat své někdejší dětské vnímání, jemuž vévodily bezmocný údiv, neschopnost porozumět okolnímu dění. Drtivý dopad popisovaných násilností, jejichž pozadím je druhá světová válka, je docílen veskrze protokolárním stylem, jímž pisatel zpodobňuje zážitky svého hrdiny – příběh svou „putovací“ strukturou připomíná pojetí Voltairova Candida nebo Twainova Huckleberryho Finna. Ovšem chlapec z Nabarveného ptáčete je vržen do temnot lidské primitivity, bezmezné zvůle a strachu, do apokalyptického časoprostoru. Veškeré diskuse ohledně uvěřitelnosti Kosińského textu vcelku přesvědčivě uzavírá práce polsko-kanadského historika Jana Grabowského Lov na Židy, letos vydaná i v českém překladu, která na mnoha dokladech dovoluje předpokládat, že Kosiński (jenž válku přežil v relativně poklidném zázemí hostitelské vesnické rodiny) si příliš nevymýšlel.

PetrPetr Kotlár jako hlavní hrdina snímku Václava Marhoula Nabravené ptáče, foto: Jakub Čech

Na rozdíl od jiných válečných příběhů s dětskými hrdiny, například Bogomolova Ivana, předlohy ke slavnému Tarkovského filmu Ivanovo dětství (1961), v Nabarveném ptáčeti ničivé síly nesplývaly s jednoznačně definovaným (nacistickým) nepřítelem, nýbrž s nevypočítatelnou krutostí příslušníků vlastního (polského) národa. Ostatně surové počínání vesničanů nemusí být vybuzeno ani pověrečností, ani válečným ohrožením; stačí, aby deptané dítě bylo svým okolím vnímáno jako zbytečná přítěž – vybavme si maďarský Ranódyho snímek Chudobka (1976), na televizní obrazovce později uvedený jako Sirotek. Ten se odehrává se v mírovém mezidobí mezi světovými válkami, avšak bezcitnost zůstává obdobná, znásobena skutečností, že týrané děvčátko, odevzdaně smířené se svým osudem, nemá vlastně kam prchnout.

Kosińského titulní motiv lidmi přebarveného ptáka, uklovaného příslušníky vlastního druhu, protože jej vnímali jako cizorodého vetřelce, má tedy metaforický přesah. Ale je tu i věcný základ: vesnické zábavy, zvláště pak v zapadlých koutech, bývaly z dnešního pohledu hrůzné a krvavé. Stačí si připomenout nedávný polský snímek Volyň a scénu, kdy se mládež navzájem mlátí cepy, nebo prostřednictvím kulturního historika, folkloristy a etnografa Čeňka Zíbrta nahlédnout například do zvyků masopustních či posvícenských zábav na českém, moravském i slovenském venkově (nejen) 19. století, kdy se kozlové shazovali s věží, beranům se stínaly hlavy a drůbež byla nazdařbůh tlučena mládenci i děvčaty, poskakujícími kolem ní se šátky uvázanými přes oči.

video
S Petrem Kotlárek natáčel v rodném Českém Krumlově reportér České televize Martin Donát, foto a video: Česká televize

Co jste už možná četli

Připomeňme ve zkratce, co bylo porůznu o genezi Marhoulova díla již publikováno. Pražský filmař roky snil o zpodobnění Nabarveného ptáčete. Napsal mnoho verzí scénáře. Po zakoupení autorských práv (2010), následovalo složité zajišťování „zbývajících“ financí – náklady se vyšplhaly asi na 175 milionů korun. Zní to sice velkolepě, ale je to velmi relativní: v USA by se za takovou sumu pořídil v zásadě jen nízkorozpočtový film, jak Marhoul podotkl s hořkým úsměvem. Uspěl ve scenáristické soutěži na canneském festivalu a předloni konečně začalo natáčení v českých, slovenských, ukrajinských i polských lokalitách. V Polsku se žádného koproducenta nepodařilo sehnat, Kosińského příběh tam zjevně stále vzbuzuje přinejmenším rozpaky, takže Nabarvené ptáče je vedeno jako česko-slovensko-ukrajinská koprodukce.

Natáčení trvalo šestnáct měsíců a obnášelo sto filmovacích dnů, zpravidla strávených v náročných přírodních i sociálních podmínkách. Režisérovi se podařilo přesvědčit řadu zahraničních hvězd, aby kývly na účast, byť v epizodních rolích: Harvey Keitel, Julian Sands, Stellan Skarsgård, Udo Kier; spatříme rovněž Alexeje Kravčenka, proslulého ústřední rolí v Klimovově drastickém válečném dramatu Jdi a dívej se, 1985. Mediální zájem o složitě vznikající film byl zde mimořádný, snad žádný jiný český snímek – a nejen v polistopadové době! – nevyvolal ještě před svým dokončením a premiérovým uvedením takové množství informativních textů, reportáží a rozhovorů (najmě s režisérem). Teď tedy Nabarvené ptáče vstoupilo do tuzemské distribuce. Jak se snímek vyvedl?

ptaceRadim Fiala ve snímku Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula, foto: Jan Dobrovský

Opájející se obrazy

Ten film asi překvapí svou až majestátní pomalostí a jistou netečností vůči předkládanému dění. Jako kdyby se chtěl vyvázat z jakéhokoli podezření, že se příliš obírá líčením nesnesitelných krutostí obsažených v knize. Do příběhu sice i ty nejděsivější skutky začleňuje, avšak vyhýbá se tomu, aby je zpodobnil doslovně – vyplývají z kontextu či z výsledného stavu věcí, čímž mohutně atakují naši představivost. Širokoúhlé černobílé obrazy se mnohdy opájejí jak podobou skanzenovitě vyhlížejících osad a drsnou krajinomalbou, tak strnulým, prodlévavým vypravěčským uchopením. Výrazový minimalismus se projevuje i v absenci hudebního doprovodu (znějí výhradně přirozené zvuky) i v krajně omezených promluvách, na nichž se dětský hrdina, posléze z prožívaných hrůz oněmělý, vlastně ani nepodílí.

Na diváka díky tomu všemu může Nabarvené ptáče dýchnout dávno odvátou poetikou šedesátých let, kdy mistrovské průhledy do bolestivé minulosti natáčeli tvůrci jako František Vláčil, Karel Kachyňa či Andrej Tarkovskij. Jenže Václav Marhoul (potažmo kameraman Vladimír Smutný) nedospěl k jejich katarznímu účinku, k jejich dramaticky sevřené sveřeposti – povlovné kamerové jízdy či statické záběry, prokládané zatmívačkami, jen prchavě registrují snímané události, plynoucí do nenávratna jako proud řeky.

ptace
Podívejte se na trailer k snímku Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula, na snímku: Harvey Keitel, foto: Jakub Čech, video: YouTube

Režisér promarnil příležitost dospět k podobenství, když prvoplánově akcentoval téma židovství: není totiž důležité, jaký (rasový) původ prchající chlapec má, neboť důležitější je, jak je vnímán v prostředích, jimiž prochází  – jako vetřelec přinášející uhranutí, jako zosobnění zla, případně i jako opuštěné cikánské nebo židovské dítě… Ostatně Kosiński hned v úvodu první kapitoly píše: „Protože se otec dítěte před válkou angažoval v protinacistickém hnutí, museli se oba rodiče skrývat.“ A dále uvádí, že chlapec měl olivovou pleť, tmavé vlasy, černé oči a mluvil jazykem vzdělané vrstvy, kterému venkované pramálo rozuměli. Už svým vzhledem i vnějšími projevy se tudíž lišil od norem vnímaných v daném prostředí jako obvyklé.

Chlapci ve věku šesti až deseti let režisér – oproti předloze – zjednal český původ, opatřený i jménem (Joska), v závěru napsaným na orosenou okenní tabulku. V povahopisných, někdy jakoby duchem nepřítomných zkratkách jej zosobnil ponejvíce netečně (případně vyděšeně) se tvářící Petr Kotlár. Chlapcův výsledný portrét konstruuje zejména režisér až jeho začleněním do jednotlivých zápletek. Hoch vlastně v každé kapitole svého osudu (film je členěn do víceméně uzavřených epizod nazvaných zpravidla jménem či jmény v nich dominujících dospělých postav) sklouzává stále hlouběji k popření svého lidství i soucitu, když se s ním, co chvíli ohroženým na životě, zachází hůře než se zvířetem. Nakonec Joska utlučení či zabití člověka (a nejprve zvířete, kozla, jehož hlavu vhodí pln žárlivosti do chalupy sexuálně náruživé ženy) přestává vnímat jako mravní problém – je to obrana či odplata. Jediné slušné zacházení – vyjma německého vojáka Hanse, jenž jej namísto popravy pustil na svobodu – nakonec zažil jen u vojáků Rudé armády, kteří si jej vlastně adoptovali coby válečného sirotka. Nejsem si však jist, zda zkratkovitost některých pasáží či výrazné odchýlení některých dějových segmentů od výchozího Kosińského textu (například v souvislosti s brutálním sedlákem Garbosem, obohaceným jak motivem sexuálního zneužívání, tak smrtí v klubku hladových potkanů) výsledku prospěly; jisté pochyby vznáším i vůči nanicovatému ztvárnění závěrečného chlapcova shledání s tatínkem.

Nabarvené ptáče považuji za počin nikoli plně zvládnutý, ale rozhodně cenný – už tou Marhoulovou zarputilostí projekt dokončit. Musím ovšem doplnit, že výpovědí o dětech ztracených ve válečném vření, jimž se až k nepoznání lámala psychika, nalezneme ve světové kinematografii vícero: Ejsimontovo Bylo jedno děvčátko (1944), Radványiho Někde v Evropě (1947), Clémentovy Zakázané hry (1952), Štiglicovo Údolí míru (1956),  del Torův horor Faunův labyrint (2006). Samozřejmě nelze pominout již zmíněné Tarkovského Ivanovo dětství (1961), provázené zcela zapomenutou českou televizní inscenací Nad smutnou řekou ptáci nelétají (1981), která čerpá z téhož příběhu, a Klimovův rovněž zde už jmenovaný snímek Jdi a dívej se (1985). A přidat lze ještě polský povídkový snímek Rodný list (1961), též zpodobňující osudy dětí ztracených v prvních dnech války. A rovněž vznikají výpovědi o utrpení německých dětí, vystavených krutosti vítězných (ruských) nepřátel – Shortlandové Lore (2012) a Ostermannovy Vlčí děti (2013). Ale jak už tu rovněž bylo naznačeno: Nabarvené ptáče je jediným dílem, kde nepřítel nepochází zvenčí…

Marhoul Václav Marhoul režíruje, foto: Jakub Čech

Nabarvené ptáče (Česko/Slovensko/Ukrajina, 2019, stopáž 169 minut)

Scénář a režie: Václav Marhoul, kamera: Vladimír Smutný, střih: Luděk Hulec, zvuk: Pavel Rejholec, Luděk Čech, scénografie: Jan Vlasák. Hrají: Petr Kotlár, Jitka Čvančarová, Lech Dyblik, Stellan Skarsgård, Haevey Keitel, Julian Sands, Barry Popper, Alexej Kravčenko, Petr Vaněk, Radim Fiala, Michaela Doležalová
Premiéra: 12. září 2019.

TÉMATA

Film
Recenze
Do kina
Festivaly
Historie
Lidé

A/Z SOUVISEJÍCÍ