Radovan Kodera ve svém ateliéru, rok 2013, foto: Daniel Šperl

Muž, který bojuje proti ztrátě historické paměti

Michaela Svobodová, 6. July 2018

Výstava dobových snímků nazvaná Plzeň a Republika československá, která je až do konce října instalována v plzeňské Velké synagoze, vypovídá nejen o proměnách tváře města. Toto je rozhovor s jejím kurátorem Radovanem Koderou.

Plzeňský fotograf Radovan Kodera je zakladatelem občanského sdružení Pro Photo a kurátorsky připravil několik dokumentárních fotografických expozic, které byly v minulých letech instalovány ve Velké či ve Staré synagoze v Plzni. Ty návštěvníkům zprostředkovaly často unikátní snímky. Tímto způsobem vznikly mimo jiné výstavy Miroslav Zikmund 95, Farm Security Administration nebo Osudy zmizelých, zabývající se holocaustem v Plzni. Za zmapování osudů plzeňských židů byl Kodera v roce 2012 oceněn Historickou pečetí města Plzně.

Výstava se vztahuje k výročí vzniku republiky, podle čeho jste vybírali snímky?

Rozhodli jsme se ji kompletně připravit ze sbírek Národopisného muzea Plzeňska. Většina materiálu byla na skleněných negativech, které se přímo v muzeu skenovaly. Spolu s historikem Tomášem Bernhardtem z muzea jsme udělali širší výběr a vyřazovali především fotografie vzniklé ještě v době Rakouska-Uherska. Většina snímků je tedy z období první republiky, i když v úvodu výstavy najdete i nějaké z první světové války. Zaujaly nás i fotky z června 1918, kdy se v Plzni na Koterovské třídě odehrála hladová bouře – při té se střílelo do lidí a zemřelo i několik dětí. Není na nich sice zachycena přímo tato událost, ale demonstrace, které poté následovaly. Výstavu tematicky uzavírá fotografie symbolického památníku, který byl umístěn na náměstí Republiky po smrti Tomáše Garrigua Masaryka. Museli jsme při výběru hodně selektovat i přesto, že Velká synagoga je dost prostorná.

Co vás zaujalo během pátrání v archivu muzea?

Jako fotografa mě zaujaly především snímky, které mají nějakou obrazovou kvalitu. Například z doby, kdy se upravovalo náměstí, jsme našli fotografii s parním strojem. Má krásnou atmosféru a světlo. A pak mě zaujalo populární téma té doby, letectví. Fotografií z různých leteckých dnů a meetingů jsme našli hodně, zřejmě se tehdy těšily značnému zájmu fotografů. Hojně se fotilo také na různých oficiálních a vzpomínkových akcích nebo na sokolských sletech. Vybrali jsme třeba snímek z roku 1921 z návštěvy T. G. Masaryka, kdy se kromě jiného zúčastnil i položení základního kamene Masarykovy školy. Budova školy stála na Jiráskově náměstí jako solitér. Takových fotek, zachycujících tvář města v proměnách doby, je na výstavě víc. Fotografové dokumentovali buď přímo urbanistickou situaci, nebo architekturu na pozadí nějaké historické události. Na jednom snímku je například zachyceno dnešní náměstí T. G. Masaryka, když tam stála pouze obchodní akademie, a na dalším už je vidět lešení při stavbě banky.

Tanec Z výstavy Plzeň a Republika československá, nedatováno, výřez, foto: archiv Západočeského muzea v Plzni – Národopisné muzeum Plzeňska

Vypozoroval jste kromě vizuální proměny města i určité aspekty jeho společenského života?

Bylo zajímavé sledovat, jak fungovala spousta různých společenských a zájmových skupin, neustále se něco dělo. To už se bohužel nikdy nevrátí, po čtyřiceti letech totality, kdy byly spolky – vyjma těch prorežimních – zakázány.

Vy sám jste dokumentoval dění v ulicích Plzně v roce 1989. Od té doby se hodně změnilo. Jak tyto proměny vnímáte?

 Události, kterým už dnes někdo ani nechce říkat sametová revoluce, jsem fotil v plzeňských ulicích víceméně pro sebe; ani mě nenapadlo, že z toho někdy bude výstava. Mám radost například z toho, že se podařilo zachránit budovy, kterým hrozila zkáza. Ale i dnes mizí a chátrají cenné stavby. Radost nemám třeba z řešení dopravní situace v Plzni na úkor lidí, kteří v inkriminovaných místech žijí.

KoderaAsfaltování plzeňského náměstí Republiky, rok 1929 (výřez). Z výstavy
Plzeň a Republika československá, foto: Emanuel Balley, archiv Západočeského muzea v Plzni – Národopisné muzeum Plzeňska

Když jsme u paměti: jedním z vašich počinů byl projekt Rok 2002 – Rok vzpomínek. Čtenářům pro připomenutí: v budově Sokola I bylo v lednu 1942 internováno 2604 Židů z Plzně a okolí a následovaly transporty do Terezína. Konce války se dožilo 204 z těchto Židů… Jak na ten projekt o historické paměti po letech vzpomínáte?

Některým potomkům obětí holocaustu jsem pomáhal pátrat, jak skončili jejich příbuzní. Zkoumal jsem, objížděl a fotografoval místa, kam se plzeňští židé dostali po deportaci do Terezína a dál na východ. To bylo sice smutné téma, ale myslím, že je důležité si ho připomínat.

A co vás vedlo k cyklu Podkarpatsko – země Ivana Olbrachta? 

Na Zakarpatskou Ukrajinu jsem jel poprvé jako turista na kole v roce 1996. Následující rok jsem už cíleně hledal místa spojená s texty Ivana Olbrachta. Je dnes sice považovaný za autora, který byl poplatný minulému režimu, ale ještě před druhou světovou válkou napsal takzvanou Zakarpatskou trilogii: román Nikola Šuhaj loupežník, soubor povídek Golet v údolí a knihu reportáží Hory a staletí; to jsou úžasné texty. Dokonce si myslím, že povídka O smutných očích Hany Karadžičové patří k vrcholům české milostné prózy.

Čím se aktuálně zabýváte ve své tvorbě?

Většinu energie, co se výstav týká, věnuji právě Velké synagoze, a pak máme také reprízy. V nejbližší době chystáme v krásném secesním Rosenfeldově paláci v Žilině výstavu kolekce fotografií z cest Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Ta vznikla původně také pro plzeňskou synagogu, s kolegou Přemyslem Řepou jsme snímky vybírali z negativů a kontaktních kopií v muzeu ve Zlíně. Na reverz jsem si půjčoval negativy a v Plzni jsem pak nazvětšoval přes 280 fotek. Reprízy výstavy byly na různých místech včetně Pražského hradu, Slovenského národního muzea, Dopravního muzea v Drážďanech… Dlouhodobě fotím portréty do cyklu …do očí – pomocí velkoformátové kamery s využitím anti-Scheimpflugova principu, kdy za určitého nastavení vzniká specifická situace – ostrost je jen v určitém místě obrazu, takže obličej je neostrý a ostrost je jen v očích… Teď už si hodně rozmýšlím, co vyfotím. Jdu někam s foťákem a pak si řeknu, že to nestojí za to. Ale letos jsem vzal právě velkoformátovou kameru a šel na Slavnosti svobody, kde jsem na velký formát vyfotil několik fotografií včetně skupinky lidí s dětmi a kočárky v dobových šatech. Ani není poznat, že ta fotka není z roku 1945, a dokonce jsem na ní nenašel ani žádné rušivé detaily, třeba současné hodinky. Pracuji na různých dlouhodobých souborech, například několik let fotím autoportréty.

Tigrid Pavel Tigrid a biskup František Radkovský, rok 1994, foto: Radovan Kodera

Na nich ovšem nejste vy…

Je to tak. Fotím části oblečení, které už nenosím, a předtím, než je odnesu do kontejneru, je nalepím na zeď tady v ateliéru a vyfotím velkoformátovou kamerou jako portrét. A tady na té fotografii je Ivan Martin Jirous z cyklu …do očí.

Zmínil jste plzeňské Slavnosti svobody. Mě bolí, když od někoho slyším, proč že ta adorace americké armády, vždyť nás přece osvobodila také Rudá armáda. To už jsme opravdu tolik zapomněli?

Lidi mají bohužel krátkou paměť. Plzeň je asi poslední místo, kde se oslavy jeho osvobození americkou armádou v takové míře konají, což potvrzují i veteráni, kteří sem přijíždějí. Dělá jim to velikou radost, protože prý ani ve Spojených státech už není připomínka konce druhé světové války takhle živá. Je správné, že si takové události připomínáme a že v Plzni taková tradice je. Když vidím některé současné tendence, některé kroky pana prezidenta a jeho nohsledů, jsem znechucen…

Radovan Kodera: data a fakta

Narodil se roku 1960 v Chebu, od roku 1974 žije v Plzni. Po maturitě a vojně pracoval jako řidič náklaďáku, strojník bagru, zauhlovač v plzeňské centrální výtopně a od roku 1984 jako vychovatel na stavebním učilišti, kde vedl výtvarný a fotografický kroužek a filmový klub, v němž sám promítal 16mm filmy. Fotografuje od druhé poloviny 80. let. Od roku 1992 pracuje jako fotograf Národního památkového ústavu v Plzni. V roce 2003 založil občanské sdružení Pro Photo a působí jako kurátor a organizátor výstavních projektů ve Velké a ve Staré synagoze v Plzni. Pracoval také jako pedagog na Střední soukromé umělecko-průmyslové škole Zámeček, od roku 2012 na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. V roce 2014 absolvoval institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

Vytváří fotografické cykly jak živého dokumentu, tak výtvarněji laděných dokumentací (například Smrt města, Invaze, Starý zákon – fragmenty, Plzeň v sametové revoluci, Psychiatrická léčebna v Dobřanech, Křížová cesta u Všech svatých, Líc a rub kláštera Kladrub, Stopy holocaustu, Podkarpatsko – země Ivana Olbrachta, Nenápadný půvab Albánie, Neonacisté v Čechách a na Moravě, Slévárna Králův Dvůr). Ve volné tvorbě pracuje výhradně klasickým analogovým způsobem, přičemž v posledních letech používá velkoformátovou kameru, a věnuje se i portrétu a zátiší (soubory Návštěva v Sudetech, …do očí, Autoportréty, Rozhovory).

Vystavuje od počátku 90. let, převážně v negalerijních prostorách. Obrazově se podílel také na několika výstavách či publikacích o architektuře a umění (kupříkladu Architekti meziválečné Plzně, Sochařství v architektuře XX. stol. na Plzeňsku, Plzeň v době secese, Loos – Plzeň – souvislosti, Mikoláš Aleš v Plzni).

Z prvního manželství má dcery Terezu (1984) a Sáru (1990), se současnou partnerkou, fotografkou Zuzanou Zbořilovou, má dceru Annu (2014).

TÉMATA

Výtvarné umění
Fotografie
Plzeň
Rozhovor

A/Z SOUVISEJÍCÍ