Kdo s koho? Eva Hacurová a Cyril Dobrý. Studio Hrdinů, Praha – Dea Loherová: Modrovous – naděje žen, foto: Martin Špelda (Studio Hrdinů)

Modrovous ve Studiu Hrdinů: Ženy si „o to říkají“

Ester Žantovská, 11. December 2018

Neustálý boj chtění a odmítání, naplnění a popření, ano a ne, tak se v inscenaci Modrovous – naděje žen odpovídá na otázky všeho druhu. Ten koloběh se dá zastavit jediným způsobem…

Středověká legenda o Modrovousovi, tajemném vrahovi žen, pro svůj „freudovský“ potenciál už nejméně jedno století inspiruje k moderním parafrázím a výkladům. Především ženské autorky z archetypálního vztahu mezi pohlavími vytěžují látku psychoanalytickou i feministickou. Z těch nejznámějších třeba spisovatelky Angela Carterová v Krvavé komnatě, Margaret Atwoodová v Pýthii či v Modrovousově vejci anebo psychoanalytička Clarissa Pinkola Estés v bestselleru Ženy, které běhaly s vlky. A po svém z příběhu čerpá i oceňovaná německá dramatička Dea Loherová (*1964) ve hře Modrovous – naděje žen, uváděné nyní v pražském Studiu Hrdinů v režii dua Jan Horák a Michal Pěchouček.

Loherové vysoce stylizovaný, symbolistní pohled na Modrovousův příběh v jistém smyslu používá převrácenou optiku na tradiční vnímání vztahu mezi mužem-násilným utlačovatelem a utiskovanou ženou. Jindřich Modrovous je v této hře popsán (popis a vliv vysloveného na skutečnost tu ostatně hraje významnou roli) coby průměrný současný mladík bez fantazie a schopnosti vcítění. Prochází životy různých žen – sedmi více či méně čitelných podob ženství. Cyril Dobrý postavu obdařuje – alespoň zpočátku – chlapeckým studem a neobratností, zároveň ale i čímsi chladným až autistickým. Konverzuje mimochodně, neschopný se emocionálně napojit, ale také oprávněně nejistý v tom, kde ve vztazích končí hra a začíná skutečnost. Spíše reaguje, než že by byl hnacím motorem událostí a odvíjení vztahů, které končí veskrze stejně.

ModrovousJindřich vraždící. Záběr z inscenace Modrovous – naděje ženpražského Studia Hrdinů, foto: Martin Špelda (Studio Hrdinů)

První láska Julie (odkaz na jméno Shakespearovy hrdinky jistě ne náhodný) ve vílích šatech, představitelka čisté a naivní romantiky, si o jeho zamilovanost vlastně přímo řekne. Nešikovné miliskování mladých milenců končí tím, že se dívka choulí a svíjí na chlapcově nehybně ležícím těle. Julie také poprvé vyslovuje to, co je společným jmenovatelem lásky ostatních žen: chtějí milovat nadmíru, tedy doslova až za hrob – absolutní láska nemůže mít jiný a zazší vrchol než smrt.

Ženy si „o to říkají“, což je koncept v éře #MeToo (žádné aluze mimo svět hry se ale v inscenaci naštěstí neobjevují) poměrně provokativní. Jindřich není na smrti Julie přímo vinen, vina je mu „vnucená“, stává se vrahem, když se s touto zvnějšku naroubovanou identitou ztotožní. Jeho následné činy jsou nekonečným přehráváním prvotního traumatu, vzpomínky na nenaplnění, kterého své oběti svým způsobem ušetřuje.

Horák a Pěchouček se proti svým zvyklostem Loherové dramatu (česky vyšlo roku 2004 ve svazku pěti autorčiných her, které v překladu Petra Štědroně vydaly Větrné mlýny) v zásadě věrně drží: křiklavých nápadů a dekonstrukcí je tu pomálu. Škrty v textu vedou občas k větší ironii, rozporu mezi tím, co se děje, a co se říká, často pak k co nejmenší dořečenosti – třeba ve scéně, v níž Modrovous na nádraží zardousí chudou dívku. Střípky ze života či spíše prožívání téhle nadmíru zpomalené somnambulky (Agáta Kryštůfková) se nějakým způsobem vztahují k zápasu s časem, který nelze vyhrát: vlak dívce ujede, než ho doběhne; babička jí zemře, než došije čtvrtý šev polštáře; je věčně zamilovaná, ale nikdy nedosáhne stavu lásky. V textu Modrovous uzavírá scénu krátkým monologem o tom, že dívce čas, který byl pro ni krutou veličinou, milosrdně ukrátil. V inscenaci ovšem monolog chybí, Jindřich na její vyprávění reaguje stroze a kuse, případně jenom mlčí. Nakonec dívku poté, co ji navlékl do zapínací deky, v níž připomíná Madonu, zardousí symbolickým gestem vysypání peří z jejího jediného majetku – nedošitého polštáře. Bez emocí a trochu jako úkol, prostě proto, že ji potkal.

Modovous Výtvarný jazyk. Záběr z inscenace Modrovous – naděje ženpražského Studia Hrdinů, foto: Martin Špelda (Studio Hrdinů)

Horák a Pěchouček tedy sázejí, jak již řečeno, na co možná nejmenší návodnost, celkovou neurčitost. Tím se však Loherové už tak unikavý, symbolistní text plný fragmentů a náznaků stává místy hodně nezřetelným a především v úvodních, lyričtějších snových scénách (taktéž s dívkou, která si hraje se slovy) je Modrovousova motivace k vraždám až příliš vágní.

V druhé polovině se inscenace láme až do černé grotesky, výrazně ožívá. Značný podíl na tom má Agáta Kryštůfková, která výtečně zpodobuje jak unylou děvku, pohupující se na obrovském balónu, tak přes své mládí překvapivě i všehoschopnou, „použitou“, zkušenou harcovnici v lásce, jakýsi Modrovousův protipól se sedmi muži na kontě. Konečně rovnocenná partnerka pro násilnický, groteskně-hororový souboj. Přesto ale jako kdyby hrála trochu jiný text, jako by se mimo konkrétní „situačku“ s tímto jedním mužem nedařilo zhmotnit něco skutečně archetypálního, co Loherová do scén „mezi řádky“ propašovává – střet dvou neslučitelných principů, osudové míjení se, oboustrannou agresi, tahání se o otěže, představy a frustrující nemožnost jejich naplnění. Ani otevřená touha po mužské dominanci, bezohledném „braní“ a doslovném násilí, kterou verbalizuje poslední svůdnice (oproti textu je zde opravdu žena agens, nahlas a jasně si „o to říká“), ochotná od první chvíle nechat se pro lásku zničit, se nedaří režijně naplnit – perverzní násilí je tu prováděno krkolomně, sadomasochistické pózy nepůsobí ani tak symbolicky jako spíš nacvičeně a směšně.

Mladičký Cyril Dobrý je také lepší jako nejistý prodavač obuvi než démon, kterého si projektují ženy. Režie chce sice pravděpodobně zdůraznit, že se konstatující, nepříjemně věcný, trochu protivný a odtažitý Jindřich bytostně vlastně nemění, že je to změna povrchová. To ženy si ho vymýšlejí a romantizují, čemuž odpovídá postupné převlékání Modrovouse ze šedého civilu do černé až k démonickému „hraběcímu“ kostýmu. Ona plochost nicméně nedělá dobrotu – pozdější krajnější, vyšponovanější situace a mužsko-ženské souboje ztrácí na důvěryhodnosti a potřebném napětí.

Modrovous Mezi rozkoší a zkázou. Záběr z inscenace Modrovous – naděje ženpražského Studia Hrdinů, foto: Martin Špelda (Studio Hrdinů)

Z davu svůdnic (v jejichž ztvárnění se Kryštůfková střídá s rovněž velice mladou Sárou Jan Märcovou) se vymyká refrénovitě se objevující Slepá dívka (Eva Hacurová), jejíž nevidomost symbolizuje červeně namalovaná páska přes oči. Ve srovnání s ostatními je obyčejnějším, měšťáckým typem, energie a sebevědomí jí však nechybí. Občas děj pozoruje, jako jediná komentuje či vypráví na mikrofon (například příběh svého velice neromanticky naplánovaného a realizovaného odpanění). Režie obecně posiluje důraz na její roli, na to, že celý příběh i prototyp muže vlastně stvořila ona, o tolik kreativnější než muž-Modrovous a zároveň manipulátorka par excellence. Ženy, které se objevily, mohou být brány jako její projekce, jako různé podoby jedné a téže bytosti – roztoužené svůdnice i zamilované romantičky – jejíž láska může být naplněna jen v okamžiku zániku. Neustálý boj chtění a odmítání, naplnění a popření, ano a ne, jak se tu odpovídá na otázky všeho druhu, se dá zastavit jediným způsobem a skoncovat tak se studem, který Slepá cítí za svou lásku…

Horák a Pěchouček akcentují, jak je jim vlastní, vizuální stránku – scéna připomíná instalaci moderního umění; před pop-artově fialovým, porůznu prosvěcovaným domem, či spíše jeho konstrukcí, se prostírá zářivě oranžový koberec. Hraje se se světlem a stíny, s laserovým paprskem. Rámec je jasně symbolicky snový, ale to, co se odehrává v něm – krom jakési mlhavé neurčitosti posouvající příběh při troše snahy do rovin nevědomí – vlastně není o moc víc než variace vztahových dialogů a výměn. Celkově se inscenace pere s protlačením nějakého určitého záměru – nápadně je to znát u písňových vstupů, jimž ve většině případů těžko přičítat jiný než čistě zábavní účel. Finální píseň, přednesená Hacurovou za doprovodu hustých oblak, vypouštěných z kouřostroje, pak působí vyloženě jako snaha o efektní konec. Klasická country skladba Psycho, v níž syn matce vypráví o všech vraždách, kterých se téměř nevědomky dopustil, je sice tematická a je v ní cosi děsivého i ironického zároveň, ale scéna jako taková není pořádně ani jedno, ani druhé. A nejen proto, že je anglickému textu špatně rozumět.

P.S.: Oblibu modrovousovské legendy potvrdí hned 15. prosince uvedení dramatu Michela de Ghelderode v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Zdejší Modrovous v režii Natálie Deákové je inzerován jako „hororové melodrama“.

Modrovous Rozpravy o lásce a smrti. Studio Hrdinů, Praha – Dea Loherová: Modrovous – naděje žen, foto: Martin Špelda (Studio Hrdinů)


Studio Hrdinů, Praha – Dea Loherová: Modrovous – naděje žen

Překlad: Petr Štědroň, režie, dramaturgie, scéna: Jan Horák a Michal Pěchouček, kostýmy: Tereza Hrzánová, hudba: Dominik Gajarský.

Premiéra 26. 11. 2018 ve Studiu Hrdinů.

TÉMATA

Divadlo
Recenze
Studio Hrdinů
Praha

A/Z SOUVISEJÍCÍ