Divadelní spolek Jedl, Praha – Eliot & Trmíková & Nebeský & Dohnal: Pustina. Herecko-pěvecká kreace Lucie Trmíkové a Petra Jeništy + tanec členů 420PEOPLE. Foto: Josef Chuchma, Artzona.cz

Moderního člověka zachvacuje dutost, ale jistá naděje existuje…

Josef Chuchma, 1. November 2018

Divadlo je rituál. S tímto přesvědčením a přístupem pracuje Divadelní spolek Jedl, jehož nejnovější inscenace vychází z textů anglického básníka, dramatika a esejisty amerického původu Thomase Stearnse Eliota, jenž ve svých šedesáti letech roku 1948 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.

Inscenaci Pustina tvůrci charakterizují následovně: „scénická báseň – oratorium na motivy T. S. Eliota pro herečku, herce, kontraaltistu, dva tanečníky, klavíristu a psaltérium, to vše v režii Jana Nebeského.“ Základem se stala básnická skladba z roku 1922 The Waste Land, u nás překládaná jako Zpustlá země či Pustá země nebo Pustina. Nejde o její scénické provedení, to se ostatně u produkce spolku Jedl, jenž byl založen roku 2011 a jeho tahouny jsou režisér a scénograf Jan Nebeský a herečka a scenáristka Lucie Trmíková, s literárními předlohami neděje nikdy. Ty u Jedlu slouží jako opěrné body, inspirační zdroje, z nichž tvůrci čerpají, ovšem přibírají k nim souzvučné hlasy buď ve formě citací z jiných textů, nebo v podobě prostředků z jiných uměleckých oblastí.

Takže u Pustiny scenáristka inscenace Trmíková vycházela ze zmíněné Eliotovy básnické skladby, ale fragmenty z ní se potkávají s úryvky z Eliotova básnického díla Čtyři kvartety či z knihy Kazatel biblického Starého zákona. K tomu skladatel Martin Dohnal zkomponoval hudbu s celkem deseti áriemi, které zpola provádějí herci Lucie Trmíková a Petr Jeništa a zpola kontraaltista Jan Mikušek, jenž současně v jednu chvíli zahraje i na strunný nástroj psaltérium. A protože scénické skladby Jedlu – ano, asi tak by bylo nejvhodnější označovat inscenace tohoto spolku – jsou sice komorní, avšak „vícehlasé“, tvoří integrální součást Pustiny barvité, syté a „šílené“ kostýmy a k tomu i intenzivní pohybová účast dvou členů tanečního souboru 420PEOPLE.

PustinaDivadelní spolek Jedl, Praha – Eliot & Trmíková & Nebeský & Dohnal: Pustina. Herecko-pěvecká kreace Lucie Trmíkové a Petra Jeništy + tanec členů 420PEOPLE. Foto: Josef Chuchma, Artzona.cz

Scénické obrazy plynoucí bez dějové linky řídí logika hledání a nalézání jisté vyrovnanosti, klidu. A také svár mezi poživačností a duchovností. A mezi dotíráním času, který byl a bude, a přítomností. Nečekejme tudíž bezkrevnou rozpravu. Trmíková a Jeništa zosobňují různosti, odlišné principy, v jeden čas inscenace mají na sobě kostýmy s výrazným označením ON a ONA; štěkají se, křičí na sebe i na svět. Tanečníci ze souboru 420PEOPLE ztělesňují fýzis, hmotu, animalitu, víření, pohyb, akci, hukot světa. Trmíková s Jeništou se zmítají mezi tím vším, vystaveni atakům „hukotu“. Hudba Martina Dohnala, který se svou hrou na klavír stává organickým prvkem Pustiny, ty sváry dílem podtrhává, zesiluje, „ilustruje“, dílem však pozvedá, a zejména party s kontraaltistou Janem Mikuškem mají kvality až transcendentální.

Režie Jana Nebeského se drží svého kopyta: jemně balancuje mezi ilustrativností a ironickým odstupem od ní, mezi hmatatelnou konkrétností a abstrakcí. Ve výborném doprovodném programu tvůrci inscenace za její téma označují opouštění, ale stejně tak dobře by šlo použít slovo oprošťování. Trmíková s Jeništou, přesněji jimi zosobněné lidské existence, se v poslední třetině/čtvrtině inscenace dobírají zklidnění, v jejich tvářích se objeví jistá „kostelní“ vyrovnanost lidí smířených, těch, kteří se dobrali poznání. Jsou to výrazy, alespoň pro mě, ambivalentní, protože jednak vůči téhle „tvářivé“, zřetelně očividné vyrovnanosti chovám z podstaty jistou podezíravost, jednak to v celkově silně stylizovaném inscenačním díle působí – to je paradox – násilně, chtěně.

Pustina Divadelní spolek Jedl, Praha – Eliot & Trmíková & Nebeský & Dohnal: Pustina. Herecko-pěvecká kreace Lucie Trmíkové a Petra Jeništy. Foto: Josef Chuchma, Artzona.cz

Eliotova Pustá země je na jednu stranu fragmentární básnickou skladbou, na stranu druhou obsahuje množství intertextuálních i interkulturních odkazů. Od nich se scénář Lucie Trmíkové oprošťuje, koneckonců tak jako celá inscenace, a zdůrazňuje divadelnost a vizualitu. Tvůrčí kolektiv Pustiny směřuje k tvaru, který je pro tvorbu společenství Jedl příznačný, totiž kombinující fyzičnost a meditativnost, expresivnost a usebrání. V tom je Jedl svůj, i když ne zcela sám, blízko k takovému výrazu má jiná (též pražská) Divadelní společnost Masopust například s inscenací Deník zloděje, na níž je Martin Dohnal rovněž podstatně zúčastněn.

Pustina je silná věc. Intenzivní, duchovní. Je vzýváním podstat ve světě plném ruchů a vzruchů, rušení a vyrušování. Je výzvou k setkání. Je obrazem moderního člověka, bytosti zmítané, jež neví, co se sebou a jak vydržet s druhými. Proto v Pustině zazní i verše z Eliotovy básně Dutí lidé: „Mezi touhu / a křeč / mezi možnost / a žití / a mezi bytí / a pád / se snáší Stín (…) Tak takhle končí svět / Tak takhle končí svět / Tak takhle končí svět / nebouchne to, jen to zakňourá.“ Ano, divák musí na hru Nebeského, Trmíkové a spol. přistoupit, mít to jejich usilování rád. Stane-li se tak, potom pod dojmem jejich inscenací mnohé z ostatních tuzemských divadelních produkcí blednou.

Pustina Divadelní spolek Jedl, Praha – Eliot & Trmíková & Nebeský & Dohnal: Pustina. Herecko-pěvecká kreace Lucie Trmíkové a Petra Jeništy + tanec členů 420PEOPLE. Foto: Josef Chuchma, Artzona.cz

Divadelní spolek Jedl, Praha – Eliot & Trmíková & Nebeský & Dohnal: Pustina
Režie a scéna:
Jan Nebeský, choreografie: Václav Kuneš, scénář: Lucie Trmíková, hudba: Martin Dohnal, kostýmy: Petra Vlachynská. Hrají: Lucie Trmíková, Petr Jeništa, Jan Mikušek; tančí: 420PEOPLE: Filip Staněk, Lukáš Nastišin / Václav Kuneš.

Premiéra 18. října 2018 v prostoru DUP39, Praha 1, Charvátova 39/10. Následující představení tamtéž 14. listopadu 2018.

TÉMATA

Divadlo
Recenze
Glosa
Praha

A/Z SOUVISEJÍCÍ